Nejedná se dost často o žádné složité věci. Obvykle jsou to drobné dílčí kroky, které ale v konečném důsledku dokážou zafungovat lépe než tlumicí prostředky.

Čí to byl nápad mít svůj pořad na internetové televizi?

Můj, ale bez podnětů a ochoty lidí ze Streamu by pořad nevznikl a ani nebyl v dnešní podobě. Restartem života jsem si splnila svůj sen. Po letech strávených koučingem jsem chtěla začít pro lidi dělat víc než se jim jen věnovat individuálně. Za ta léta se mi podařilo vybudovat kvalitní tým lidí, který je schopen na mou práci navázat, a já mám tak čas i energii víc se věnovat informovanosti širší veřejnosti. Restartem života chci lidi vytrhávat z jejich zajetých stereotypů, chci, aby si uvědomili, že jejich problémy se dají řešit, že stačí chtít a může se to obejít i bez pilulek.

Pokud se nám podaří, aby alespoň část lidí přehodnotila svůj život a začala na sobě pracovat, pak to pro nás bude tou největší odměnou.

Kde vidíte největší slabiny nás Čechů?

Češi mají největší problém s tím, jak vnímají sebe samé a jak k sobě přistupují. Obecně je to dáno velmi nízkým sebevědomím. Je to takový pozůstatek dob minulých, kdy bylo k nadměrnému sebevědomí přistupováno jako k něčemu, co smrdí.

Být sebevědomý znamenalo, že je člověk namyšlený, což často přetrvává i do dneška. Proto rodiče místo toho, aby ve svých dětech probouzeli zdravé sebevědomí, je odmala umírňují a v podstatě je velmi srážejí a neustále srovnávají s někým. Vedou je k tomu průměru, tak aby nevybočovaly a na sebe zbytečně neupozorňovaly. K čemuž jim napomáhá i školský systém, který je veden ve stylu – tady se něco nauč a mlč. Tvůj názor je spíše na obtíž.

Nelze se tedy divit, že většina dnešních dospělých nemá zdravý vztah k sobě samým. Jen skutečně minimum lidí se má rádo, nejsou k sobě příliš kritičtí a neutvářejí si tak negativní postoj k sobě, přičemž nejsou ani přehnanými narcisy a oplývají opravdu zdravým sebevědomím.

Přišel za vámi někdy klient v tak špatném stavu, že jste usoudila, že mu sama nedokážete pomoci, že vyžaduje opravdu psychiatrickou péči?

Za mou praxi se mi to stalo maximálně dvakrát. Jinak za mnou obvykle nechodí lidé s nějakou konkrétní diagnózou, i když třeba užívají antidepresiva. Problém v téhle zemi je, že vám dnes tyto léky předepíše každý praktický lékař, a to třeba na nespavost nebo mužům na problémy s předčasnou ejakulací… Někteří lékaři k těmto lékům bohužel přistupují stejně jako k paralenu, předepisují je bez toho, aby hledali příčinu problému.

Přitom účinky většiny antidepresiv nejsou jen o tom, že člověka zbaví depresivních stavů, ale i těch vysoce pozitivních stavů. Člověk se tedy dostane jakoby do neutrálního až robotnického stavu, kdy v podstatě život přežívá a neprožívá, jelikož necítí žádné emoce, ani špatné, ani ty dobré. Sice není smutný, ale ani veselý.

Pokud začnu pracovat s lidmi na antidepresivech, pak probíhá vše výrazně pomaleji než u lidí bez léků. Sezení s nimi bývá i kratší, jelikož se jejich mozek výrazně dříve unaví, a práce s nimi je o to náročnější, navíc vyžaduje i mnohem více zkušeností. Na druhou stranu je ale skvělé vidět, že klienti postupně začnou snižovat dávky antidepresiv a jednoho dne přijdou s tím, že je prostě už neberou. A jsou dlouhodobě šťastní.

Lenka Černá s kameramanem pořadu Restar života Jiřím Markvartem.

Lenka Černá s kameramanem pořadu Restart života Jiřím Markvartem.

FOTO: archív Lenky Černé

Jak překonat pohodlnost v sobě a konečně udělat ten první a nejdůležitější krok ke změně?

Jsou dvě cesty – moudrá cesta a uvědomění si, že emoce jsou silnější než logika. Pokud si logicky dokážu zdůvodnit, že je změna dobrá, a přesto nejsem schopna udělat první krok ke změně, chyba je v mém emočním nastavení. V těchto případech je možná rychlá náprava, jelikož své problémy a nepříjemné myšlenky respektujeme a donutíme se situaci řešit včas. Bohužel většina lidí začne věci řešit až v okamžiku, když něco skutečně bouchne a dostanou se do obrovských potíží, ať už zdravotních, finančních, či jiných.

Mění se v tomto ohledu nějak situace vývojem ve společnosti?

Ano. Pokroky v tomto směru činí dost často ženy po třicítce, které si například nemohou najít partnera pro život. Zatímco před deseti lety viděly chyby hlavně v mužích, dnes si už díky sebereflexi začínají uvědomovat, že chyba je zřejmě i u nich, a chtějí to změnit. Bohužel u mužů zatím sebereflexe příliš nefunguje, u nich stále ještě převažuje to ego, které jim brání pomoc hledat včas.

Zcela jiná je situace u mladé generace, nezatížené minulým režimem. Osobně jsem byla velmi mile překvapená, jak dnešní dvacetiletí přemýšlí o životě a jak moc jsou otevření a v celé řadě věcí i samostatnější.

Rodiče tedy k výchově přistupují lépe?

Jak se to vezme. Rodiče jsou opravdu ti, kteří děti prvotně utvářejí. Dnes jsou ale dvě skupiny rodičů. Jedni se o své děti starají komplexně – zajišťují nejen  materiální věci, ale tráví s nimi aktivně i volný čas, zajímají se o to, do jaké školy chodí apod. Druhou skupinu tvoří ti, kteří řadu věcí ponechávají na škole. Zajišťují obvykle materiální potřeby, ale postrádají kapacitu pro emocionální výchovu, a to buď z důvodu pracovního vytížení, či svých psychických problémů. Lidé, kteří mají po emoční stránce problémy sami se sebou, jednoduše už nemají volnou kapacitu pro řešení věcí kolem sebe ani dětí.

Pokud rodiče nezvládají výchovu dítěte po všech stránkách, měli by začít hledat pravou příčinu toho, co jim v tom brání, a snažit se to změnit. A je jedno, zda je k tomu zapotřebí zlepšení organizace v práci či přehodnocení vztahu k sobě samým. Protože emoční stránka při výchově hraje tu nejdůležitější roli. Je jedno, co má dítě na sobě, jaké vlastní vymoženosti, mnohem důležitější je, co získává či nezískává po emoční stránce od svých rodičů.

Proč jsme my Češky k sobě tak kritické?

Podle výzkumů jsme k sobě až extra kritické, dokonce mnohem více než Slovenky a další Evropanky. Velmi znatelné je to na generaci dnešních pětatřicátnic a čtyřicátnic, které jsou emočně závislé na svých partnerech a dětech a neumí se věnovat samy sobě. Je to věc, kterou s ostatními kouči řešíme dnes a denně. Když jim řekneme, aby se věnovaly sobě, najdou si tisíc důvodů, proč nemohou, protože musí to a to dělat s dětmi nebo manželem.

Když si ale ženy nevybudují svůj vlastní životní styl ve věku od třiceti do čtyřiceti let, pak už to v padesáti těžko doženou. Dost často se jim tak stává, že v okamžiku, kdy děti odrostou a začnou odcházet z domu, odejde od nich i muž, pro které přestanou být atraktivní. Zůstávají tak samy a nevědí, co se sebou.

Proto já všem ženám po třicítce radím, aby si nastavily striktní režim, např. že každý úterní večer budou chodit cvičit či budou mít čas pro jiné koníčky, kamarádky apod. O děti se postará manžel, případně někdo jiný.

Lenka Černá

Při natáčení jednoho z dílů pořadu Restart života.

FOTO: Archiv firem

A není tohle všechno zakořeněné v naší výchově, kde je stále ještě dáno, že když je žena jednou matkou, musí být děti a péče o rodinu pro ni prioritou?

Ano. Ale dost často se ženy právě na toto vymlouvají, že to takto viděly v rodině a mají to takto naučené. Ve skutečnosti jsou líné to samy měnit, jelikož ještě nezažily ten důsledek toho všeho, když v padesáti najednou zůstávají samy. Nebo je to dáno přehnanou zodpovědností zakořeněnou hluboko v nich, kdy čas věnovaný sobě vnímají jako vlastní selhání, protože daly přednost sobě před ostatními, což dle nich je špatné, protože ony mají přece povinnost věnovat se především druhým.

Žena by měla mít ale vždy na mysli, že každý je strůjcem svého štěstí, a jestliže si přinesla z výchovy od rodičů nějaké nastavení, tak pokud není správné, musí ho změnit ona sama, protože nikdo jiný to za ni neučiní.

Jak dlouho trvá změna emočních rovnic?

Je to velmi individuální. Obvykle to trvá 10–15 sezení, než se udělá úplný základ, a tedy taková čistka hlavy, přičemž už během těchto sezení dostává klient malé úkoly, které napomáhají k drobným změnám. Velmi záleží, v jakém stavu klient přijde. Pokud je to v okamžiku, kdy zjistí, že má partner/partnerka již pět let milenku, pak trvá i pět sezení, než se dostane po terapeutické stránce do stavu, kdy je schopen alespoň toho základu, vše se tak prodlužuje.

V dnešní době se celá řada lidí prezentuje jako kouč, který dokáže poradit s nejrůznější problematikou. Jak mezi nimi vybrat ty opravdu kvalitní a zkušené?

Velmi důležitá je jejich tvorba a prezentace navenek. Zda se přibližují lidem buď články, či svými myšlenkami na Facebooku a jiných sociálních sítích. A v neposlední řadě je velmi důležité, zda se kouči ve svém životě řídí tím, co sami kážou. Lidé by měli vždy hledět na svou vlastní intuici a věnovat pozornost svým pocitům.