Auto necháváme u silnice a odtud se do osady vzdálené asi dvě stě metrů vydáváme pěšky. Doprovází nás starosta Martin Lavko, který tu pro všechny představuje zmenšeninu samotného Pána Boha. Když je s námi, víme, že nám nic nehrozí. „Zavolej mi vajdu,“ říká hned prvním bosým dětem, které nás běží přivítat. Vajda je šéf osady, kterého si její obyvatelé volí a také ho poslouchají. A pak už k nám kráčí Štefan. „Přivedl jsem vám návštěvu, tak se o ni pěkně postarejte a všechno jim ukažte,“ dává mu starosta pokyny.

Martin Lavko, starosta Spišského Bystrého, pod které osada patří, je přesvědčený, že se Romové z chudých poměrů mohou vymanit – stačí chtít a pracovat. Příkladem ostatně může být právě jeho vesnice.

Martin Lavko, starosta Spišského Bystrého, pod které osada patří, je přesvědčený, že se Romové z chudých poměrů mohou vymanit – stačí chtít a pracovat. Příkladem ostatně může být právě jeho vesnice.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„A vy dávejte pozor na psy,“ radí mně a fotografovi. Pak se s námi s omluvou, že musí zpět do úřadu, loučí. Trochu mě tím zaskočí, ale není čas couvnout, a tak mu spolu s pobíhajícími dětmi zamávám na rozloučenou a pak už se oddávám své reportáži.

Za hranicemi všedních dnů

Dobré znamení je, že se Štefan usmívá a zve nás do svého domu, který se od ostatních zdejších obydlí liší už na první pohled. Je to dřevostavba zvenku pobitá prkny a vedou k ní čtyři betonové schody, což je v celé osadě nevídané. Uvnitř jsou čtyři menší místnosti vybavené nábytkem z let minulých a jediná kamna na tuhá paliva.

Štefan zde žije se svou ženou Andreou, jedenácti dětmi, a protože dva synové už zakládají rodinu, také se dvěma snachami, takzvanými nevěstami. Dvanáct i třináct dětí není v osadě pod lesem nic neobvyklého. „Pec máme tady v pokoji, v zimě musí vytopit celý dům,“ vysvětluje mi Andrea a ukazuje na kamna.

Jí i Štefanovi je osmatřicet let. Poznali se na diskotéce, když jim bylo šestnáct, a od té doby se jim narodilo sedm synů a čtyři dcery. První dítě přišlo na svět hned v šestnácti. Nejstaršímu synovi je dnes jednadvacet a nejmladšímu čtyři. Školou povinných dětí je sedm. „Před pár dny se nám narodil první vnuk. Dřív bylo normální mít děti v šestnácti, teď je to tak v osmnácti až dvaceti,“ vysvětluje mi vajda.

Štefan, místní vajda, a jeho žena Andrea v osadě přivedli ve svých osmatřiceti letech na svět už jedenáct dětí. Dva poslední jsou Miloško a Jakubko.

Štefan, místní vajda, a jeho žena Andrea v osadě přivedli ve svých osmatřiceti letech na svět už jedenáct dětí. Dva poslední jsou Miloško a Jakubko.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Na peci stojí velký hrnec a v něm se vaří vepřová žebra. Uvnitř kamen hoří polínka a vedro v místnosti všechny vyhání z domu ven. Ve vedlejším pokoji sedí těhotná žena a loupe pytel brambor. Slupky nechává padat na hromadu na zem. „Vaříme maso, brambory, rýži, ale děláme i buchty a palačinky,“ vysvětluje mi Andrea.

Jako vzácná návštěva jsem uvedena do místnosti, kde je plazmová obrazovka, sedací souprava, ve vitrínce dokonce několik sošek a na zdi velký tkaný barevný obraz s náboženským motivem. Ačkoliv zde žijí bez elektřiny, díky dvěma autobateriím z nákladních aut můžou sledovat i televizi. Jak to vypadá, kromě ní je tu další zábavou už jen zpěv a dělání dětí.

Jediné auto v osadě, ojetý Opel, patří rodině vajdy. Jeho synové v něm rádi tráví čas i jen tak – při poslechu rádia.

Jediné auto v osadě, ojetý opel, patří rodině vajdy. Jeho synové v něm rádi tráví čas i jen tak – při poslechu rádia.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Podmínkou pro výběr ze sedmi programů ovšem je, aby baterii z nákladního auta někdo ze vsi nabil zapojením do elektrické sítě. Stejným způsobem zde nabíjejí i mobilní telefon, který nejčastěji slouží k přivolání doktora. Z celé osady, kde žije kolem dvou stovek Romů, mají mobilní telefon jen tři lidé a vše potřebné tu vyřizuje vajda.

Ptám se, z čeho tu všichni žijí. Štefan vytahuje cigaretu a vypadá to, jako by mojí otázce ani nerozuměl. Stále se usmívá a ukazuje, kolik je v domácnosti práce. Na zimu je třeba připravit hodně dřeva a právě teď v domě mění jedno okno. Alkohol? „Vůbec nepiju, zeptejte se starosty. Proč? Táta pil, tak proto.“

Štefan je z devíti dětí, ve zdejší osadě se narodil a dnes tu žije i jeho pětasedmdesátiletá matka a několik sourozenců. Dva již zemřeli. V hlavě si přehrávám to, co mi o vajdovi řekl starosta. Ohodnotil ho slovy, že to je jediný chlap z celé osady, který je schopný alespoň něčeho, například zvelebování svého příbytku, zatímco ostatním je podle Martina Lavky všechno naprosto jedno.

V osadě nedaleko slovenské vesnice Spišské Bystré žije kolem dvou stovek lidí, přesný počet však nezná nikdo.

V osadě nedaleko slovenské vesnice Spišské Bystré žije kolem dvou stovek lidí, přesný počet však nezná nikdo.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Vajda dokázal svépomocí postavit na zdejší poměry nadstandardní dům, sehnat si plazmovou televizi a také má jako jediný z celé osady automobil – starý opel.
Právě díky Štefanovi vede k osadě široká nezpevněná cesta. „Sanitka dřív musela stát až u silnice, teď může až k nám,“ vysvětluje mi. Štefan také zajišťuje styk mezi lidmi z osady a bílými v kilometr vzdálené vesnici Spišské Bystré.

S jeho ženou Andreou si povídáme jako dvě mámy od dětí, i když v počtu potomků jí se svými dvěma konkurovat nemůžu. „V šestnácti jsem měla první a pak už nešlo chodit do školy. Mojí starostí je domácnost, aby děti měly co jíst a měly čisté prádlo do školy.“ Oblečení pere spolu s ostatními ženami z osady v potoce. Teď je ale po dešti a voda je špinavá, a tak se prát nedá.

Před pár lety v osadě několik dnů pobývaly studentky z Česka. Spočítaly, že ze dvou stovek obyvatel tu bylo 84 dětí do osmnácti let.

Před pár lety v osadě několik dnů pobývaly studentky z Česka. Spočítaly, že ze dvou stovek obyvatel tu bylo 84 dětí do osmnácti let.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Prádlo, jídlo a děti jsou starostí žen, muži chodí na dřevo a průběžně dolepují, či v lepším případě dostavují příbytky. Nejvíc dřeva je třeba připravit na zimu a Štefan podotýká, že si předtím chodí pro povolenku na lesní správu. Jeho starostí je i nákup základních potravin. Opelem jezdí do Popradu do Kauflandu, kde je nejlevněji. Všechno se ale musí sníst hned, protože nikdo nemá lednici. V létě děti občas přinesou něco k jídlu i z okolních polí a z lesa.

Počítač nikdy neviděli

Proti ostatním ženám z vesnice je Andrea i nečekaně moderní. Ve vlasech má několik proužků melíru, což je výtvor jejích bílých kamarádek ze vsi, které jí také dávají různé oblečení. U kadeřníka ještě nikdy nebyla. U zubaře ano, ale teď na to bohužel nemá, i když po jedenácti dětech přišla už o dva zuby. Ale nevadí jí to. Odevzdaně říká, že nejdál byla kdysi dávno v Bratislavě, jinak celý život, v němž je jeden den navlas stejný jako druhý, strávila se svým mužem a dětmi ve zdejší osadě.

Se dvěma desetilitrovými kyblíky chodí Marie pro vodu téměř kilometr každý den.

Se dvěma desetilitrovými kyblíky chodí Marie pro vodu téměř kilometr každý den.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Během povídání mi namaže chleba nutellou a k tomu nabídne sklenici vody. Ta je tu vzácná. Chodí pro ni až do kilometr vzdálené vesnice. A záchod? Vajdova rodina je jedna ze dvou, která má svou vlastní kadibudku. A tu si zamykají. Ostatní chodí do přírody. Koupelnou je velký lavor, v němž se v nahřáté vodě postupně umyje celá rodina, nebo potok.

Zařízení místností je skromné – staré válendy, křesla a skříně. Vyřazený nábytek jim lidé nechávají u silnice. „Zařizovali jsme si nový obývák a kamarád mi poradil, ať ten starý odvezu k nim, k termitům. Připadalo mi to až hloupé, ale odvezl jsem ho na kraj silnice před romskou osadu u Spišského Bystrého, a druhý den tam nebyla ani židle,“ vyprávěl nám předtím muž ze Starého Smokovce.

Dřevo na zátop je potřeba každý den kvůli vaření a je to práce pro zdejší chlapy.

Dřevo na zátop je potřeba každý den kvůli vaření a je to práce pro zdejší chlapy.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Přemýšlela jsem, ve kterém příbytku se jeho nábytek asi tak nachází, protože jsem si po návštěvě u vajdy směla prohlédnout i některé další. Na zvídavé pohledy odpovídám úsměvem, a tak mi ochotně ukazují svoje jednopokojové přístřešky – většinou z kulatin slepených hlínou, jiné z nepálených cihel, tzv. valků, anebo jen ze dřeva a sem tam z cihel.

Na střechách je nejčastěji vidět plech, občas vylepšený igelitovou plachtou vlající ve větru. Co se týče podlahy, linoleum položené na udusané hlíně jsem na zemi viděla jen zřídka. Většinou stačí jen hlína. V jedné místnosti se tu běžně odehrává život několikačlenné rodiny se vším všudy.

V létě není nouze o jídlo také díky okolním lesům – plný lavor hub nakrmí bez problému i mnohačlennou rodinu.

V létě není nouze o jídlo také díky okolním lesům – plný lavor hub nakrmí bez problému i mnohačlennou rodinu.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Vajdovi a jeho rodině jsem rozuměla dobře, ale s ostatními to bylo horší – jejich slovenština nebyla nic moc. Kromě dětí, které chodí do školy, také nikdo z nich neviděl počítač.

Před rozloučením jsem se Štefana zeptala, co by si nejvíc přál. „Nechci, aby moje děti a vnuci žili jako já – bez vody a elektriky.“

Škola jako obživa

Dalo by se říct, že jediné, o co se Romové ve většině osad snaží, je posílat své děti do školy. Je to totiž jejich hlavní způsob obživy. Jakmile má romské dítě více než patnáct neomluvených hodin, jeho rodiče dostanou místo sociálních dávek jen poukázky na základní potraviny. Navíc děti z rodin ve hmotné nouzi, což jsou všechny z osady, mají ve škole oběd za symbolickou jednu slovenskou korunu, takže se ve škole dobře najedí. K tomu stát proplácí cestovné, pokud se děti do školy přepravují autobusem.

Starosta nedaleké Nové Lesné Peter Hritz tvrdí, že pro většinu Romů se ze školní docházky jejich dětí stal byznys, a to určitě není v pořádku.

Starosta nedaleké Nové Lesné Peter Hritz tvrdí, že pro většinu Romů se ze školní docházky jejich dětí stal byznys, a to určitě není v pořádku.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Ze školy se tak stal byznys,“ shrnuje starosta nedaleké obce Nová Lesná Peter Hritz. A to podle něj není v pořádku. I tak ale romské děti většinou ze základní školy absolvují jen šest až sedm tříd, což jim v průměru zabere deset let. Rodiče jsou většinou negramotní, a tak se ani není čemu divit. Taková je realita ve většině romských osad, v Nové Lesné je však situace odlišná. Tady romské děti díky spolupráci obecního úřadu se Základní školou v Dolním Smokovci povinnou školní docházku většinou absolvují celou.

Starosta Spišského Bystrého Martin Lavko upozorňuje i na další fakta. Díky systému dotací z Evropské unie mohou Romové, pokud jen trochu chtějí, získat obecní byt zhruba za pět tisíc eur. Slováci si ho však musí pořídit na hypotéku a za plnou cenu bez dotací.

„Pokud žijeme v právním státě, mělo by stejné právo platit pro všechny,“ stěžuje si Lavko a poukazuje i na další problém. Romská osada pod lesem stojí na pozemku Sdružení lesních pozemků Urbariat. „Všechna romská obydlí vznikají načerno čili bez povolení, což je víceméně tolerováno. Jakmile si ale stavbu načerno pořídí někdo z bílých, úřady mu ji nemilosrdně zbourají."

Aby byl klid, mezi bílými a tmavými panuje ve vesnici Spišské Bystré tradiční, nepsaný řád. Přes den se ve vsi volně pohybují hlavně Romové, kteří nepracují. Kolem čtvrté odpoledne se však stahují do svých lokalit a vesnice patří bílým, kteří v tu dobu přicházejí z práce. Ani v hospodě nemají podle místních Romové z osady večer co dělat. Do kostela v centru obce přicházejí jen na křtiny a na pohřeb.

„Něco vám ale ukážu,“ nabízí ještě starosta ze Spišského Bystrého, když se navečer vracíme z osady pod lesem a jeho úřední hodiny na obecním úřadě končí. Autem nás odváží na horní konec obce, kde vystupujeme v uličce s úhlednými domy s pěstěnými zahrádkami. „Poznáte, kde žijou naši, a kde Romové? Nepoznáte nic a přitom tu žijí jeden vedle druhého. Všichni mají slušné domy, slušná auta a vznikají i smíšená manželství. Proč ne? Celý život pracovali a tohle je výsledek.“ Jak jsem se dozvěděla, z osady pod lesem se během let několik jedinců postupně vyčlenilo. Kořeny zapustili v normální vesnici mezi bílými.

Jolana a Míla Andráši patří k několika romským rodinám, které celý život pracovaly, odešly z osady do Spišského Bystrého a dokázaly se začlenit do života vesnice gádžů.

Jolana a Míla Andráši patří k několika romským rodinám, které celý život pracovaly, odešly z osady do Spišského Bystrého a dokázaly se začlenit do života vesnice gádžů.

FOTO: Milan Malíček, Právo

To už nám přicházejí otevřít Jolana s manželem Mílou Andrašim – Romové, kteří celý život pracovali v místním zemědělském družstvu. Míla je tu jako traktorista zaměstnán ještě dnes, ve svých devětapadesáti letech. „Léta jsme pracovali od rána do večera. Dům jsme kdysi koupili, postupně opravili a vychovali v něm tři dcery,“ vysvětluje mi Jolana, která vede stejný život jako zdejší bílí, kterým říkají gádžové. Byt i zahrádku má jako ze škatulky.

Chce to chtít

„Je to o tom, jestli lidé chtějí, nebo ne, a to je celé. Většina lidí funguje tak, že jakmile dostanou něco zadarmo, nebudou už dělat nikdy nic,“ dodává Peter Hritz. Například v Nové Lesné, kde je starostou, je naprostá většina Romů zvyklá pracovat díky tomu, že je to naučili jejich rodiče, kteří zde za války pracovali pro rodiny karpatských Němců, kteří v obci žili.

Ve Spišském Bystrém žije celkem dva tisíce čtyři sta obyvatel, z dvou set padesáti Romů žije ve vesnici spolu s bílými jen pár, ostatní jsou v osadě pod lesem. Určit jejich přesný počet je však složité, ale i tak je jisté, že se za dvacet let zdvojnásobil – před rozdělením republiky jich tu žilo kolem stovky. „V roce 2004 u nás pobývaly dvě studentky z Českých Budějovic, které spočítaly, že v osadě pod lesem žijí už dvě stovky Romů, a z toho 84 dětí do 18 let,“ říká starosta Martin Lavko.

Běžná kuchyně v jednom z obydlí v osadě pod lesem…

Běžná kuchyně v jednom z obydlí v osadě pod lesem…

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Abyste měla představu, z čeho žijí, dám vám konkrétní příklad. Jeden z nich, který má přezdívku Vápno, protože je černý jak uhel, má třináct dětí. Školou povinné jsou tři a sociální dávky, které pobírá, mu nedávno snížili z 270 na 220 eur na měsíc. Moje žena, která pracuje v nemocnici jako sanitářka, má plat 320 eur.“

Pak starosta vstává a z okna své kanceláře nám ukazuje starší Romku stojící na návsi. Na hlavě má šátek a v ruce drží pytlík s cibulí. Je negramotná, za život neodpracovala dohromady ani rok a její důchod činí 150 eur. Do životního minima ve výši 173 eur jí stát doplácí.

Z osady pod lesem není oficiálně zaměstnán nikdo, pouze dva dělají práce v řádu týdnů či měsíců v rámci projektu malých obecných služeb ve Spišském Bystrém a okolí. Sečou trávu, hrabou, udržují koryto zdejší říčky, uklízejí na hřbitově, čistí kanály, v zimě odklízejí sníh. Občas si Romy třeba v sobotu zavolá na pomoc i někdo z bílých, když je třeba něco vykopat, nařezat dřevo atd. Ukrajinci tu nejsou.

…se s kuchyní u Jolany a Míly ze Spišského Bystrého nedá srovnat.

…se s kuchyní u Jolany a Míly ze Spišského Bystrého nedá srovnat.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Když někomu dáte peníze zadarmo, zvykne si na to a pak se nemůžete divit, že stráví celý den v poklidu pozorováním okolí. Alespoň mě doma učili, že než dát někomu rybu, je lepší naučit ho, jak ji má chytit, a o tom je celá romská otázka. Říkají, že jsou děti přírody, ale ostatní jsou přece také děti přírody a mohli by chtít mít veget. Nebo ne?“ pokračuje v úvahách Martin Lavko, který si za deset let ve funkci starosty užil své. Zkušenosti si vyměňuje i s kolegy z dalších obcí, a to hlavně z mikroregionu Prameně, do něhož Spišské Bystré spadá.

Žití bez budoucnosti

Dnes, na začátku 21. století, je na Slovensku podle Beatrice Hudákové, mluvčí předsedy vlády SR, kolem 700 romských osad. Žije v nich asi dvě stě tisíc lidí, přičemž děti tvoří čtyřicet procent. Každá osada je jiná a do některých z nich bílé vůbec nepustí.

Rom přezdívaný Vápno dostal ve Spišském Bystrém na několik týdnů práci v rámci projektu malých obecních služeb.

Rom přezdívaný Vápno dostal ve Spišském Bystrém na několik týdnů práci v rámci projektu malých obecních služeb.

FOTO: Milan Malíček, Právo

V tisku se nedávno objevilo, že slovenská vláda považuje podmínky k životu panující v osadách za nedůstojné a absolutně nepřiměřené. Proto má být přijata nová legislativa s cílem integrovat romské osady do běžné společnosti. Projekt vypracovalo ministerstvo práce a sociálních věcí ve spolupráci se zástupci nevládního sektoru, kteří se problémem zabývají. Důraz se klade na vzdělání dětí a aktivně se do plánu mají zapojit především jednotlivé obce.

„Jak to ale chcete udělat?“ ptá se mě Martin Lavko. „Klidně vydrží stát celý den na mostě a koukat, jak teče voda. Zkoušela to řešit církev, státní organizace, ale nikomu se to zatím nepovedlo, protože snaha musí jít od těch, kterých se to týká, jinak to nefunguje. Sami Romové musí pocítit, že z nebe nic nepadá, to jediné může zabrat.“

Vládní návrh také počítá s možností bezplatného přístupu k hormonální antikoncepci, stejně jako se zřizováním středisek osobní hygieny atd. Na otázku, jaký vůbec bude zájem ze strany Romů, ale odpověď nikdo nezná. Po celá staletí žije většina z nich pouze přítomným okamžikem. A žít se nějak vždycky dá. Mají důvod na tom něco měnit? Bohužel nemají. Alespoň zatím. O tom jsem se sama přesvědčila. A tak zbývá jen doufat, že ho lidé z romské osady pod Tatrami jednou přece jen najdou.