Co si podle vás lidé řeknou, když v obchodě vaše album objeví?

Rozdělil bych to na dvě reakce. Jedna část lidí se zamračí a bude se divit, že jsem ještě naživu. Druhá bude potěšena, třeba si album koupí a mé písničky si ráda připomene. Té první skupině ale nemám nic za zlé. Nepatřím k umělcům, kteří si stavějí pomníky. Nepíšu o sobě knihy, nesnažím se být za každou cenu všude, nejsem neustále v novinách. Dvojalbum Maraton beru jako součást toho, že jsem veřejně známý.

Do které doby se ve svých vzpomínkách rád vracíte?

Ať už jde o písničky, koncerty, film nebo divadlo, rád se vracím do padesátých a šedesátých let. Z mého pohledu je to doba velkých zážitků, velkých úskalí a mála peněz. Rád vzpomínám na to, jak jsme jako mladí umělci byli zatracovaní a na druhé straně obdivovaní. Mám rád éru rock’n’rollu, protože mi byl blízký.

Bigbít jsem v šedesátých letech tolik nemusel, ale rock’n’roll padesátých let mě fascinoval. Líbilo se mi také všechno, co z něho vycházelo. Mám rád i funk, funky-jazz nebo klasiku. Měl jsem to štěstí, že jsem mohl účinkovat se skupinou Golem, což je jedna z mála kapel u nás, která funky-jazz hrát umí.

Během své kariéry jste zpíval všechny možné styly. Proč?

Máte pravdu, zpíval jsem šansony, latinu, funky i obyčejné písničky. Bylo to proto, že jsem vystudovaný herec. Mám divadelní fakultu a naučil jsem se, že věci pro mě musí mít příběh. I při koncertech si s lidmi povídám, vyprávím jim, prostě se přizpůsobuju své původní profesi. Muzikant nejsem, na nic nehraju a neumím pořádně noty. Neskládám hudbu, pouze píšu texty. Když to tedy shrnu, k hudbě mám přístup literární a herecký.

Proč jste se vlastně od herectví odebral na hudební scénu?

Neodebral jsem se, spíš mě to vcuclo – jak by řekl Werich. Bylo to postupné. Po škole jsem dokonce hostoval v pražském Národním divadle, pak ovšem přišel první československý muzikál Gentlemani, jenž se hrál v roce 1967 v Hudebním divadle v Karlíně v Praze. Ztvárnil jsem v něm jednu z hlavních rolí. A od té doby už jsem s písničkami koketoval dost výrazně. První kapelu Tornádo, ve které byl třeba i Petr Hapka, jsem ale měl už na DAMU.

Hapka je slavný skladatel. Napsal vám později nějakou písničku?

Většinu písniček pro Tornádo psal on, přičemž texty dělal Petr Rada. Později spolu hodně skládali například pro Hanu Hegerovou. Když Tornádo skončilo a já byl na konci šedesátých let členem skupiny Their Majesties, napsal mi Hapka skladbu do rozhlasové soutěže Písničky pro Hvězdu. Jmenuje se Bílý plášť, soutěž vyhrála a svého času z ní byl docela hit.

Zajímavý byl Hapkův odchod z Tornáda. Jednou jsme jeli po Praze na koncert tramvají. On v ruce držel pouzdro se saxofonem a z tehdy otevřeného vozu jím mával ven. Kolem ale projel náklaďák, vyrval mu ho z ruky a přejel ho. Hapka se na to konto sebral, odjel domů a od té doby se v Tornádu neukázal. Je to svérázný člověk. Mám ho ale rád.

Ve hře Vražda na recept ztvárnil v pražském Divadle Broadway roli inspektora Columba. Na snímku s Janem Čenským.

Ve hře Vražda na recept ztvárnil v pražském Divadle Broadway roli inspektora Columba. Na snímku s Janem Čenským.

FOTO: ČTK

Vaše nejslavnější písnička se jmenuje Sbohem, lásko, já jedu dál. Jak moc vám zasáhla do života?

Jsem zastáncem teorie, že ke každému interpretovi patří písnička, která je jeho. U mě to je tato, nesoucí se v duchu americké country a přinášející v textu příběh. Původní text, který jsem chtěl psát, měl být o tulákovi s malým chlapcem, procházejících se po nábřeží. Potom jsem ale jel autem a při tom mi naskočil slogan „sbohem, lásko, já jedu dál“. Když jsem přijel domů, během dvou hodin jsem napsal celý text a písnička byla na světě. Je to chlapský příběh, který se u lidí ujal.

Má skutečný základ?

Nemá, ale je to příběh, který se v životě děje. Všechny mé texty jsou příběhy ze života, byť ne konkrétně z mého.

Nejkontroverznější písnička, kterou jste nazpíval, je Dopis Svobodné Evropě. Nepřemýšlel jste o tom, že byste ji na kompilaci svých skladeb zařadil také?

Přemýšlel, to mi věřte. Dokonce jsme se o tom bavili s Ivanem Mládkem a říkali jsme si, že by to byla legrace, protože ta písnička je folklór. Můj postoj každý zná. Nikdy v životě jsem na nikoho nedonášel a nikdy jsem nebyl ve straně. Dokonce jsem byl známý jako antibolševik. Nakonec jsem ale od zařazení té skladby na album upustil, protože na to u nás není atmosféra ani obecenstvo.

Češi jsou známí tím, že se ve věcech rádi nimrají. Záměrně jsem proto nechtěl o té písničce nikdy moc mluvit, protože mi nepřipadlo dobré rozpitvávat něco, čím jsem nikomu neublížil, kromě sebe samotného. Už jsem si toho za ni schytal dost, a tak jsem se rozhodl, že ji na to album nedám ani z hecu.

Narodil jste se ve Francii. Vracíváte se tam?

Do Francie ani tak ne, spíš mě láká Španělsko. Má maminka totiž byla Španělka. Ze všeho nejbližší mi ale je Anglie, protože tam jsem vyrůstal. Odtamtud jsem si přivezl i lásku k anglosaské muzice. Francie se mi dostala pod kůži později, a to díky nástupu velkých šansoniérů a filmu.

Odkdy jste v České republice?

Od roku 1947. Přijeli jsme na podzim, protože můj táta, který byl židovského původu, tu chtěl najít svou rodinu. Bylo mi sedm a půl roku.

Našel ji?

Nenašel, všichni zemřeli během druhé světové války. Táta se pak chtěl vrátit do Anglie, jenomže v únoru 1948 se v rádiu ozvalo „Právě jsem se vrátil z Hradu“ a bylo po legraci. Stěhovali jsme se na Sokolovsko, kde pracoval jako lékař.

Jak se u nás žilo vaší mamince?

Byla velice statečná, tátovi byla velkou oporou. Jako zdravotní sestra mu zpočátku v ordinaci hodně pomáhala. V šedesátých letech začal táta přes Mezinárodní zdravotnickou organizaci pracovat na vzniku chirurgických provozů. Jezdil do Zambie, Konga, Vietnamu nebo Číny a máma někdy jezdila s ním. V zahraničí jí bylo určitě lépe.

Prý po ní máte i španělské jméno.

Maminka se jmenovala Edelmira. Mé španělské jméno je José Rodrigues de Montagnes. Ve Španělsku je obvyklé, že se dětem dávají celá rodová jména. Aby to bylo zajímavější, zatímco já se narodil ve Francii, můj bratr se narodil v Anglii. Když v roce 1968 z Československa emigroval, dostal anglické občanství okamžitě.

Zmínil jste se o šansonu a já bych řekl, že je vašemu pěveckému projevu nejbližší. Souhlasíte?

Asi máte pravdu, určitě v něm z něho spousta je. Můžu vám také říct, že kdybych ještě v budoucnu točil nějakou novou desku, pak by na ní byly jen herecké a šansonové písničky. Samozřejmě doprovázené silnými příběhovými texty, hodnými člověka zralého věku. Nazpíval jsem už swingovou desku a rád bych nazpíval i šansonové album.

Proč jste v devadesátých letech z hudební scény v podstatě zmizel?

Dostal jsem se do světa muzikálů. Když u nás tehdy muzikály začínaly, bylo tu málo univerzálních umělců, kteří by je zvládli po stránce pěvecké, taneční i herecké. Dnes už je to lepší, ale tenkrát se mé vystudované herectví a zvládnutý tanec se zpěvem režisérům hodily.

Paradoxně jsem se tak vrátil na začátek, protože – jak už jsem řekl – k hudbě jsem se v podstatě dostal přes muzikál. Dodnes jsem jich odehrál deset, z toho v osmi jsem měl velké role. Koncertoval jsem i nadále, zejména na plesech a firemních akcích, také jsem nahrál nějaká alba, ale nic z toho nebylo až tak důležité. V devadesátých letech navíc tu a tam přišla nějaká filmová role, což byl můj další zájem.

Co vaše režijní činnost?

Zpočátku to byla jen koketérie, ze které později vznikla přirozenost. Když jsem spolupracoval s Pragokoncertem, mnoha kolegům jsem režíroval jejich pořady. Některé se dokonce vysílaly v televizi. Do zahraničí jsem v šedesátých letech sice moc nesměl, ale Pragokoncert neměl nikoho, kdo by byl vybaven jazykově tak dobře jako já. A tak za mnou občas přišli a řekli, že potřebují zrežírovat program, který se bude předvádět v Brazílii, Mexiku nebo třeba na Kubě.

Já ho napsal, zrežíroval a na místě jsem ho moderoval v jazyce, kterým se v té zemi mluvilo. Postupně se to rozrůstalo, až jsem od roku 1975 řízením osudu působil několik let jako režisér zábavných programů v Polsku, potom jsem režíroval v televizi ve Švédsku, v Německu nebo na Slovensku. Nechal jsem toho v době kolem sametové revoluce.

Dlouhá léta pro vás byl typický doutník. Kouříte je stále?

Kouřil jsem je čtyřicet let, ale před pěti lety jsem přestal. Zapaluju si ho už jenom v divadle, v roli inspektora Columba.

Proč jste přestal?

Přišlo to samo. Nebylo to žádné hrdinství nebo těžký odvykací proces. Jednoho dne to prostě přišlo a měl jsem klid. Každému kuřákovi to přeju.

Kouřil jste předtím i cigarety?

Na vojně ano. V roce 1961 jsem ale byl půl roku na Kubě, kde jsem pracoval jako tlumočník u natáčení filmu Komu tančí Havana. Překládal jsem ze španělštiny. Seznámil jsem se s jednou místní slečnou, která mě naučila kouřit doutníky. Strašně mi chutnaly, bylo to ode mě naprosto upřímné. Má image muže s doutníkem vznikla až později, když už jsem byl jejich kuřákem a také jsem toho o nich hodně věděl. Myslím si, že kdybych měl k dispozici peníze, které jsem v životě dal do koupě dobrých doutníků, postavil bych za ně dvě vily.

V seznamu profesí máte na internetu napsáno i překladatel. Živíte se tím?

V podstatě překládám jen texty písniček, abych se jimi nechal inspirovat. Není to má profese, není to ani můj koníček. Beru to nicméně jako jednu z možných disciplín. Hovořím anglicky, německy a španělsky.

Věnuje se vaše dcera Ester také umělecké branži stejně jako vy a vaše manželka Irena Greifová?

Je nerada, když o ní mluvím, takže vám jen řeknu, že pracuje v oblasti lidských práv. V tom je po mém tátovi.