Šestačtyřicetiletý Petr Rychlý byl v životě nahoře i dole a všechno, čeho dosáhl, si musel tvrdě vybojovat. Celý profesionální život, strávený na jevištích řady českých divadel, bojuje s nálepkou baviče, k níž přišel díky moderování několika zábavných televizních pořadů.

Jako televizní bavič získal v devadesátých letech nevídanou popularitu.

Jako televizní bavič získal v devadesátých letech nevídanou popularitu.

FOTO: Archiv, Právo

Ostatně když se autorka Ordinace v růžové zahradě Lucie Konečná dozvěděla, že má v seriálu hrát jednu z hlavních rolí, byla nešťastná. Pak si však herce natolik oblíbila, že si pro něho schovávala nejvtipnější repliky.

„To je typické,“ poznamenává Petr Rychlý. „Tím, že jsem se v televizi profiloval jako bavič, jsem se musel na 200 procent osvědčit jako divadelní herec, aby lidé přestali očekávat, že přijdu na jeviště a řeknu nějaký fór. V Ordinaci to bylo podobné, prvních deset dílů diváci čekali, že přijde nějaká pointa.“

Sedm let v růžové zahradě

Do seriálu si ho vybral slovenský režisér Ján Sebechlebský poté, co ho viděl v divadle. „České zábavné pořady nesledoval, takže nebyl zatížený mým puncem baviče. Jednou to už nevydržel a zeptal se mě, co jsem komu provedl, protože když se pochlubí, že mu budu hrát v seriálu, všichni se divně dívají. Ubezpečil jsem ho, že jsem nikomu nic neudělal, ale ať si pustí pořad Natočto!“ vzpomíná Petr Rychlý.

Bylo mu jasné, že role Čestmíra Mázla je jeho životní šancí: „Bral jsem to jako poslední divácký soud. Myslím, že ta energie v tom byla vidět, a proto to asi začalo bavit i paní Konečnou. Ostatně Mázl prošel docela velkou lidskou proměnou, ze záletníka se stal odpovědný rodinný typ,“ pochvaluje si jeho představitel a dodává, že chlapíka, jako je Mázl, mu nedělá potíže hrát věrohodně. „Komika však v sobě nezapřu. Snažím se nejrůznější situace lehounce odlehčit. Rád se dívám na svět s nadhledem.“

Doktor Mázl je „služebně nejstarší“ postavou populárního seriálu, který na televizních obrazovkách běží už sedmým rokem a dvakrát týdně ho sledují dva milióny diváků. Všechny další postavy, s nimiž začínal, se ze seriálu postupně ztratily.

„Nemá skandály, není podrazák, nikdy se nezachoval špatně ke kolegům, má rád svoji ženu, svoji rodinu, takže diváci, kteří jsou rozmrzelí ze všech těch špatností, co kolem sebe vidí, ho mají rádi. Lidem se líbí, když má někdo někoho rád a nestydí se to ukázat,“ vysvětluje si oblibu své postavy Petr Rychlý.

„Na druhou stranu se rozčiluje s pubertálními dětmi - přiznám se, že to někdy ani nehraju. Mázl má rád všechny svoje děti, i ty, které vyženil, pro rodinu je schopen velkých obětí,“ přidává další charakteristiky. „Sympatie diváků si jistě získal i tím, že zvítězil v boji s rakovinou, to je taky téma, jež se týká hodně rodin.“

V Ordinaci teď hraje i jeho devatenáctiletý syn Ondřej v roli jeho nalezeného nemanželského syna. Jejich neuvěřitelná podoba si o takovou zápletku říkala. „Byl to hrozně zvláštní pocit, když jsme tam najednou stáli jako kolegové,“ svěřuje se.

„První den jsem s ním nehrál, nenápadně jsem ho však sledoval na monitoru a musím říct, že byl lepší než já, když jsem začínal. Byl neuvěřitelně přirozený. Oddechl jsem si.“
Rezolutně však popírá, že by synovi zametal profesionální cestičku. „Přivedla ho tam Vlasta Žehrová, která ho učila na konzervatoři a v seriálu už dlouho hrála.“

Petr Rychlý má celkem čtyři děti. Z prvního manželství s herečkou Pavlou Vojáčkovou syny Matěje a Ondřeje, s druhou ženou vychovává její dvanáctiletou dceru Denisu, v roce 2005 se jim narodil Petr.

Petr Rychlý s rodinou

Petr Rychlý s rodinou

FOTO: Petr Horník, Právo

Z Mostu na Fidlovačku

Vyrůstal v Nejdku u Karlových Varů, kde od deseti let hrál v dětském divadelním souboru. „Od první třídy jsem byl třídní šašek. Rád jsem napodoboval učitele, spolužáky. To mi zůstalo dodneška, napodobuji kolegy,“ přiznává, ale nechce prozradit, kdo mu jde nejlépe:

„To vám neřeknu, nechci si to u nikoho rozházet.“ Tuto dovednost zdědil po tatínkovi, který byl na místních zábavách vyhledávaným vypravěčem vtipů a imitátorem - dobře mu prý šel Gustáv Husák. Profesí byl elektroinstalatér důlních pásů, opravoval elektroinstalace na dole ve Vintířově. Petr v Karlových Varech vystudoval střední ekonomickou školu a pak se třikrát neúspěšně pokoušel dostat na DAMU. Vystudovala ji jeho o osm let mladší sestra Renata, která je dlouholetou členkou divadla Ypsilon.

Po maturitě Petr nastoupil jako elév do mosteckého divadla, kde padl do oka významnému divadelnímu režisérovi Luboši Pistoriovi, který byl v Mostě v normalizačním vyhnanství. Když se po roce 1989 vrátil do vinohradského divadla, řekl o mladém nadaném herci tehdejší ředitelce Jiřině Jiráskové, která ho pozvala na hostování. V roce 1992 se stal na šest let členem vinohradského souboru. Jeho kolegou byl tehdy i Tomáš Töpfer, který v té době začínal spřádat plány na znovuotevření Fidlovačky.

Petr Rychlý se stal v roce 1995 jedním z dvanácti zakládajících členů Nadace Fidlovačka. „Každý jsme do toho vložili 10 tisíc korun, abychom veřejnosti ukázali, že to s nadací myslíme vážně. Prvotní kapitál byl tedy 120 tisíc korun. Lidé pak posílali peníze, byla to celorepubliková sbírka - ve foyer máme tabuli, kde se každý, kdo přispěl, najde.“

Byl rovněž jedním z prvních herců, kterým principál Fidlovačky nabídl angažmá: „Tomáš mi tehdy řekl, že jestli k nim půjdu, budu jedním z pilířů souboru. A slovo dodržel,“ pochvaluje si Petr Rychlý. „Dostal jsem na Fidlovačce báječné role, myslím, že hodně lidí bylo překvapených.“

Rád vzpomíná na roli kabaretiéra v muzikálu Kabaret a na drama Jakubowski a plukovník. „Tam jsem trochu zvítězil sám nad sebou. Během zkoušení mi zemřel tatínek a chtěl jsem to položit. Převzali jsme to představení z Vinohradského divadla, Tomáš Töpfer hrál svého Jakubowského a já měl roli plukovníka po Viktoru Preissovi.

Pozornost režiséra byla tedy soustředěná na mne, byl jsem pod velkým tlakem. Nakonec to bylo velmi úspěšné představení, které jsme hráli hodně sezón. Podobně tomu bylo u muzikálu Muž z La Manchy, tam jsem taky převzal roli po Viktoru Preissovi. Volal jsem mu tenkrát, zda mu to nevadí.

Dokonce mi dal před premiérou zlomvazku - fotografii režiséra Luboše Pistoria, který byl pro nás oba symbolem divadelní čistoty.“ Nikdy nezapomene na 22. února 1998, kdy se divadlo poprvé otevřelo veřejnosti a pro ty, kteří přispěli k jeho obnově, se hrála Tylova Fidlovačka: „Naši hokejisté zrovna vyhráli olympiádu v Naganu. Tak emotivní večer nepamatuji. Když pan Haničinec, který už bohužel není mezi námi, začal jako slepý houslista Mareš zpívat hymnu, celé divadlo vstalo.“

Válečný zpravodaj z Václaváku

Na Fidlovačce začal i režírovat. Prvním kusem byla hra Luigiho Pirandella Člověk, zvíře a ctnost, kde do hlavní role obsadil Adélu Gondíkovou. Druhým byla komedie V korzetu pro tetu.

„Byl jsem strašně napnutý, zda se lidé budou smát. Jakmile se ozvala první salva smíchu, byla to nepředstavitelná úleva,“ líčí své pocity. „Jako herec jsem si nikdy neuvědomil, kolik toho má režisér na hrbu. A že je od určité chvíle strašně sám. Jakmile herci pochopí a uchopí své postavy, už si jedou po svém a on jen sleduje, jak představení žije svým vlastním životem.“

Nápad, že by populární herec mohl usednout na režisérskou židli, vznikl při přípravě jednoho silvestrovského večera na Fidlovačce: „Tomáše Töpfera napadlo, že by to mohl zkusit se mnou. Našeho pana ředitele neopouští odvaha zkoušet něco nového. Podobně jednou vyzkoušel Ondřeje Brouska a vyplatilo se mu to - má už za sebou tři úspěšné režie. Večer se tenkrát povedl, teď už na Silvestra hrajeme dvakrát a obě představení jsou vyprodaná,“ připomíná Petr.

K Silvestrům, na které nezapomene, patří poslední večer roku 2006, kdy moderoval (a podílel se i na scénáři) přímý televizní přenos z Václavského náměstí, kde bylo asi 30 tisíc lidí.

„Poctivě jsem se tu akci připravoval, protože to byl můj první přímý přenos. Bylo mi jasné, že jakmile tam začne rachot, těžko se soustředím. Předtucha se vyplnila. V půl desáté večer se ze mě stal válečný zpravodaj - tak silně kolem vybuchovala zábavní pyrotechnika. Měl jsem sluchátka, abych vůbec trefil půlnoc. Novoroční přípitek jsem pronesl s Karlem Gottem. Byl to pro mě úžasný zážitek, neboť si Karla nesmírně vážím. Je to profík se vším všudy.“

Letošní Silvestr pro něho bude ve znamení několika tradičních aktivit. Napřed dvě odpolední představení Proutníka pod pantoflem. „Je to francouzská komedie, která se dřív dávala pod názvem Taková ženská na krku. Kupodivu nehraju proutníka, ale španělského generála, který si zakládá na tom, jak umí francouzsky, ale bohužel si to myslí jen on. Zaměňuje význam slov a vznikají z toho poměrně humorné situace,“ přibližuje svou roli.

Po představení se přesune do svého bydliště za Prahou, kde už na něho bude čekat rodina a kamarádi včetně souseda Tomáše Töpfera se ženou Martou. „V přehrávači mám připravenou scénku Felixe Holzmanna Včera, dnes a zítra, tu si každý rok pustíme a řveme u toho smíchy. Scénka skončí těsně před půlnocí, celá ulice se sejde se skleničkami na náměstí kolem lípy, já odpálím ohňostroj, připijeme si a poblahopřejeme.

Ohňostroj pořádáme už čtvrtým rokem, skládá se na to celá ulice. Napřed se toho báli kvůli psům, ale ohňostroj mi dělá jeden kamarád z Plzně tak, že to moc nebouchá, jsou to hlavně vizuální efekty. V okolí se to tak líbilo, že za mnou začali chodit a říkali, abych to příští rok opakoval, že mi přispějí,“ líčí do detailu plánovaný průběh posledního dne roku 2011.

Řekni fór, doktore

Přestože může působit dojmem suveréna, kterému všechno vychází, tvrdí, že má celý život o sobě pochybnosti. „I moje žena mi vyčítá, že si málo věřím,“ dodává. Nevrhá se střemhlav do všech příležitostí, které se mu otevírají.

„Znám už svoje meze. Jednou jsem dostal nabídku moderovat v rádiu půlnoční vysílání. Pár dnů jsem se chodil dívat, jak to dělají, jak zařazují písničky, reklamy, jak se v živém vysílání spojí s posluchači. Pak mi řekli, že už to mám zkusit sám. Jenže jako herec jsem byl zvyklý na reakce lidí a tam jsem byl úplně sám."

"Řekl jsem nějaký vtip a žádná odezva. Přede mnou jenom ten mikrofon. Úplně jsem se trémou zpotil a vzdal jsem to. Jenom si vzpomínám, že zavolala nějaká zdravotní sestra, která zrovna měla noční, a dala zahrát Rychlému, jenž tak rychle zmizel z éteru. Byl to debakl,“ svěřuje se se zkušeností, kterou by už nechtěl opakovat.

Moderování před publikem bylo ovšem něco docela jiného. Začalo díky Ondřeji Havelkovi, který ho v Karlíně režíroval v muzikálu Josefína a který mu řekl o konkurzu na moderátora zábavných pořadů na Nově. Pořad se jmenoval Ptákoviny a točil se na Slovensku. „Nova ještě neměla výrobní kapacity, takže hodně pořadů kupovali od tvůrčích skupin. Tohle zrovna točila slovenská. V té době jsem nastupoval do angažmá na Vinohradech, byly to s tím dojížděním docela nervy,“ vzpomíná Petr.

U diváků nejvíc zabodoval pořad humorných videí Natočto!, lámající rekordy ve sledovanosti. Jeho tvář znalo každé dítě, a jakmile se někde objevil, čekali lidé, že začnou lítat vtipy. Jak reagoval? „Že si teď na nic nevzpomínám, ať oni řeknou fór mně,“ odpovídá. „Teď jsem díky Ordinaci víc doktor, navíc gynekolog, takže chodí různé narážky od chlapů. Vždycky říkám, že pokud mají vaječníky, klidně je vyšetřím, že rukavice nosím pořád s sebou.“

Když muž miluje svou ženu

Se svou současnou ženou Janou, rozenou Pospíšilovou, se seznámil, když moderoval předávání výroční tenisové ceny Zlatý kanár. „Jana byla mezi hosty, já ani nevěděl, že byla špičková tenistka. Ženský tenis jsem vůbec nesledoval, hrozně se mi ale od prvního okamžiku líbila. Nic jsme si tehdy neřekli, sblížili jsme se až dlouho po tom,“ dodává. Na kurtu se však nepotkávají. „Jednou týdně hraju tenis, ale bohužel ne se ženou.

Trénuje děti, tenisu má dost. Deniska už hraje závodně, Péťa teprve začíná, ale jde mu to taky dobře.“ Společně si občas zahrají mix. „Děti hrají proti nám a je to tvrdý boj. Jana je vždycky chce nechat vyhrát, já ale hraju naplno,“ přiznává s tím, že nejen při hře bývá tím, kým víc cloumají emoce. „Jana je díky špičkovému sportu neuvěřitelně klidná a trpělivá. Hned tak ji něco nevytočí, proto spolu tak dlouho fungujeme.“

Druhou vlastností, kterou na ní obdivuje, je, jak umí skvěle zabalit na dovolenou: „Jako tenistka byla pořád na cestách, naučila se to špičkově. Naskládá toho do auta, že jenom koukám. A na nic nezapomene!“ říká obdivně manžel.

Tím však chvála na manželku nekončí: „Tenisté trávili léta po hotelích, a tak mají rádi pevný bod a s láskou ho opečovávají. Jana náš dům neustále zvelebuje, moc rád se tam vracím.“

Manželé Rychlých otevřeli nedávno na Václavském náměstí butik s italskou módou. „Když se mě v rádiu ptali, proč jsem to udělal, odpověď byla jednoduchá: Miluju svoji ženu a ona miluje Itálii, šílím po své ženě, ona šílí po italské módě.“

Vážně pak dodává, že se paní Jana chtěla trochu vymanit ze světa tenisu. Manžel bere svůj podíl na podnikání vážně a několikrát jí přišel do prodejny pomoci: „A udělal jsem slušnou tržbu,“ pochvaluje si.

Závazku, který vstupem do podnikání na sebe vzal, nelituje: „Ve své profesi jsem totálně závislý na druhých, tady můžeme zrealizovat své nápady a jsme za to zodpovědní jenom my. Když zákaznice přijde, něco se jí zalíbí a koupí si to a je s tím spokojená, je to fajn pocit.“

A s jakým přáním vstupuje do roku 2012? „Kéž by mezi lidmi panovaly vřelejší vztahy. A kdyby zmizelo trochu závisti, byla by to bomba!“