Teď pracuje u druhého klienta. Chodí k němu do domu každý den a je nadšená. „Přesně jsme se dohodli, co ode mě potřebuje. Vedu mu domácnost, a když je potřeba, i nakoupím. Přicházím ráno a končím kolem třetí odpoledne,“ vypráví Milena Moulisová.

Na rozdíl od ní pětačtyřicetiletá Jaroslava Müllerová žádný kurz neabsolvovala, přesto je hospodyní u velmi úspěšné právničky. Její zaměstnavatelka odchází z bytu v sedm ráno a vrací se před půlnocí. Na nic jiného než na paragrafy nemá čas, ve svých pětatřiceti nemá dítě ani vážnou známost, natož čas na svůj byt.

„K paní doktorce chodím třikrát týdně na tři hodiny a dělám to, co je potřeba: nakoupím, uvařím, uklidím, vyperu, vyvenčím psa, pokud si ho paní nevezme do kanceláře, vyžehlím. Mám dokonce takovou důvěru, že jí kupuji i podprsenky a spodní prádlo. Na všem se předem dohodneme nebo najdu na lince seznam věcí, které mám zařídit,“ vysvětluje paní Müllerová, matka dvou dětí.

Jsou už velké, ale ona zůstává doma. Zkoušela neúspěšně podnikat jako kosmetička a teď je ráda, že se osvědčila jako hospodyně. Právničce ji doporučila kamarádka z aerobiku.

Uklízet u někoho cizího jí, zdá se, nevadí. „Paní doktorka má mezonetový byt, kde se cítím dobře a jsem ráda, že ho mohu udržovat v pořádku. Máme tak dobrý vztah, že jí pomáhám i na chalupě, kam jezdím i s dětmi. Paní doktorka mi někdy poradí s právnickými věcmi, kterým nerozumím,“ říká paní Jaroslava. Za svou práci dostává 150 korun na hodinu.

Vkusně prostřít neumí každý. K práci hospodyně to patří.

:.Vkusně prostřít neumí každý. K práci hospodyně to patří. FOTO: Jitka Žáčková

Zájemců je víc než hospodyň

O hospodyně je v Česku stále větší zájem. Eva Kopečná z pražské společnosti Domestica, která se výchově hospodyň věnuje, je přesvědčena, že tato služba u nás má budoucnost. Poptávka totiž podle ní převyšuje nabídku. Najít šikovnou paní, které můžete svěřit klíče, je terno.

Tohle si Eva Kopečná uvědomila už před čtrnácti lety, kdy založila agenturu. Nejprve zprostředkovávala hlídání dětí, poté s kolegyní Věrou Chaloupkovou přidaly ještě úklid domácností. Obě vystudovaly výchovu a vzdělávání dospělých a napadlo je, že by na trhu mohly prorazit s výchovou hospodyň.

Ze začátku hledaly a přesvědčovaly zájemce, kde se dalo. Hlavně v místech, kde nezaměstnaní shánějí práci. Před čtyřmi roky založily Institut pro vzdělávání pracujících v domácnosti. Začaly spolupracovat s úřady práce a pořádaly rekvalifikační kurzy pro hospodyně. Dostaly na to peníze z Evropského sociálního fondu, ze kterých mimo jiné vybudovaly posluchárnu, tréninkový byt a síť lektorů.

„Za tři roky prošlo rekvalifikací 210 žen a tři muži. Všichni, kdo chtěli pracovat, okamžitě pracovali. Závěrečnou zkoušku ale někteří nesložili. Je těžká a někdo se už odnaučil studovat z knížky. Skládá se i praktická zkouška. Certifikát získalo asi 150 lidí,“ vypráví jednatelka společnosti.

Žehlila až příliš dobře

O tom, že si hospodyně mohou práci vybírat, svědčí poněkud úsměvný případ z praxe firmy. Paní Kopečná hledala uplatnění pro šedesátiletou ženu, která uměla dobře žehlit – její problém ale byl, že jako hospodyně žehlit paradoxně nechtěla. Měla manžela a tři syny, takže se za celý život něco nažehlila. Proto si přála klienta, u kterého by nemusela na žehličku ani sáhnout, a když, tak jen málo. Zájem projevil mladý muž, který tvrdil, že nosí jen trička a jde mu především o úklid.

„Hospodyně nám vždycky posílají týdenní výkaz s tím, co za tu dobu udělaly. A tato paní měla v kolonce odvedené práce nejprve jednu hodinu žehlení, pak ale žehlila pořád víc a víc. Nakonec klientovi napsala dopis, že odchází, protože tolik košil snad nemá ani princ Charles.

Když jsem se ptala klienta, proč naše hospodyně tolik žehlila, řekl mi, že to umí tak skvěle, že jí nosil i košile kamarádů,“ vypráví Eva Kopečná.

Práce je vhodná i pro starší ženy. Úspěšně se uplatňují i ty, které by jinde zřejmě neměly šanci – nezaměstnané, které neumějí cizí jazyky a nezvládají práci s počítačem.

Dobře žehlit je umění, pro mnohé je praktičtější kupovat nemačkavé oblečení.

:.Dobře žehlit je umění, pro mnohé je praktičtější kupovat nemačkavé oblečení. FOTO: Jitka Žáčková

Klient má vždycky pravdu

Třiasedmdesátiletá Alena Jiráková dochází ke klientovi už deset let. Dvakrát týdně mu uklízí byt. Za celou dobu na ni nebyla jediná stížnost. Manžel paní Aleny byl úředníkem v bance, prvorepublikový typ, a ona se o něj celý život starala, vedla domácnost a vychovala dva syny. Nikdy se nehádala, naučila se být v ústraní, byla vždy po ruce a neměla vlastní přání. Když její muž zemřel, vyměřili jí tak nízký důchod, že začala mít potíže s placením vysokého nájmu.

Netroufla si žádat o podporu syny, ani úřady, odepsala Domestice na inzerát a stala se z ní hospodyně. Bylo to snadné, dělá to, co dělala celý život. Nemusí se stěhovat z rodinného bytu, už činži utáhne a velmi jí vyhovuje, že může dvakrát týdně pomoci rozlítanému podnikateli.

Práce hospodyně se u nás obecně bere jako podřadná, na úrovni nekvalifikované uklízečky. Jenže to už dnes neplatí. Hospodyně musí nejen opravdu dobře uklízet, ale také rozlišit druhy podlah, nábytku, pracovat s elektrospotřebiči, třeba se sušičkou, kterou sama doma nemá, s mikrovlnkou, myčkou, musí se vyznat v čisticích přípravcích.

Kromě toho je třeba, aby byla taktní a zdrženlivá, nesmí být upovídaná, nesmí jít se zákazníkem do sporu a třeba mu bez jeho vědomí přestavět byt. Chyba také je, je-li příliš kamarádská až vlezlá a hlavně nesmí vyprávět, co v té domácnosti viděla.

„To je docela těžké,“ připouští Eva Kopečná. „Hospodyně si může myslet cokoli, ale musí se přizpůsobit klientovi. Když chce převlékat peřiny obden, převléká je obden a nehodnotí to. Když zákazník něco chce, hospodyně to udělá a ráda!“

A dobrá hospodyně si u náročnějšího klienta může i docela slušně vydělat. Nejnižší sazba agentur za hodinu práce je 70 korun. Čím je hospodyně kvalifikovanější, tím dostává víc peněz. Někdy klient vyžaduje speciální služby, třeba čištění bazénu nebo úklid v autě, a to vše se promítne do ceny. Horní hranice však nepřesahuje 110 korun.

Pračka sice pere sama, ale o správné náplni rozhoduje zkušená hospodyně.

:.Pračka sice pere sama, ale o správné náplni rozhoduje zkušená hospodyně. FOTO: Jitka Žáčková

Bez agentury to jde také

Hospodyně „načerno“ si tedy mnohdy vydělají víc, ale obě strany nejsou ničím chráněné a jdou tak do rizika.

Lidí, kteří z nejrůznějších důvodů agenturu při shánění hospodyně nevyhledají, je dost. Dají na doporučení přátel nebo se spolehnou na svůj úsudek. Například do třípokojového bytu podnikatelky Gabriely Fačkové dochází hospodyně dvakrát týdně od 9 do 15 hodin.

„Nenávidím uklízení,“ přiznává Gabriela. Proto jí byt udržuje dcera její známé – Veronika. „Agentuře nevěřím. Jednou jsem využila služeb jedné z nich, ale nejenže mi ta paní něco rozbila, ale ztratilo se pět tisíc korun,“ říká Gabriela. Veronice platí 130 korun na hodinu. Má ji už dva roky a spokojené jsou obě strany.

Veronika luxuje, pere, žehlí, srovnává věci do skříně, nakupuje, stará se o nemocnou maninku Gabriely, je s ní na zahradě, zajde s ní k doktorovi, když je potřeba. Za prací dojíždí přes celé město, ale to jí nevadí. „Beru rodinu paní Fačkové za svou, ráda jí pomáhám, protože je hodně zaneprázdněná. Mám z toho příjemný pocit, že mohu být užitečná,“ dodává matka dvou dětí.

Na zámku

Doporučení známých a dobré reference samozřejmě hrají roli i při vyhledávání služeb agentur. První zákaznicí Domestiky byla herečka Hana Heřmánková, která má tři děti. Tehdy ještě žila v Praze.

„Jí jsem dodala opravdu výbornou hospodyni. Paní Heřmánkobyla moc spokojená a dohodila nám spoustu svých známých. U nás se dá hodně na doporučení,“ dodává Eva Kopečná.

Vybrat dobrou a vhodnou hospodyni do rodiny je problém. To je ale práce firmy, která za své hospodyně ručí. Už během kurzu v agentuře poznají, jaké uchazečky jsou, jestli jsou zakřiknuté nebo razantní, pomalé či rychlé, jestli radši pracují v bytě nebo na zahradě. Na druhé straně znají požadavky klienta a je na firmě, aby do správného domu poslala správnou hospodyni.

„Jsou ale zákazníci, kteří naši hospodyni mít nemůžou, protože mají takové požadavky, které nedokážeme splnit. Nemáme například hospodyně na zavolání, u nás je vše oficiálně, podložené smlouvou a fakturou. Klient platí firmě a my platíme hospodyním,“ vysvětluje paní Kopečná. Na agenturu se například obrátila hraběnka, která se vrátila z ciziny na zámek u Prahy. Chtěla, aby tam hospodyně i bydlela.

Ženu, která by byla ochotná stěhovat se za prací, je u nás těžké najít. Ale nakonec firma vybrala osamělou paní, která výborně mluvila anglicky, měla doporučení i z Londýna, kde dlouhou dobu žila. Nastoupila, bydlela na zámku a klientka byla spokojená – na personál byla zvyklá odmalička, s hospodyní tedy neměla problém.

Jenže se brzy ukázalo, že vlastní hlavu měla naopak hospodyně. „Jednou si paní hraběnka přála, aby upekla koláč s krémem podle receptu. Ona ho upekla a ještě ho nazdobila šlehačkou a ovocem. Klientka ale chtěla jen krém. Tak prý příště. Jenže příště to hospodyně udělala znovu. Přidala čokoládu a různé ozdoby, protože u nich doma se to tak dělávalo.

Pak jí přestěhovala kočky na jiné místo, než si klientka přála. Podobné věci se hromadily, a tak jsme ji nakonec museli vyměnit,“ vypráví Eva Kopečná.

Hana Kotvaldová je už čtyři roky ředitelkou Institutu pro vzdělávání pracujících v domácnosti a také je členkou taneční skupiny svého manžela Petra Kotvalda.

:.Hana Kotvaldová je už čtyři roky ředitelkou Institutu pro vzdělávání pracujících v domácnosti a také je členkou taneční skupiny svého manžela Petra Kotvalda. FOTO: Lukáš Táborský

Jak se chovat?

Zprvu byl problém z obou stran. „Někdy se zákazníci neumějí k hospodyním chovat. Na Západě má tahle profese tradici, u nás byla přerušena. Naši zákazníci nevědí, co vlastně můžou po hospodyni chtít a omlouvají se za to, že ‚nemají uklizeno‘, ale to je přece naše práce. Na druhé straně si klient někdy myslí, že musí být tvrdý, aby měl dostatečnou autoritu. To je ještě horší.

Základ je ovšem v pracovitosti. U klienta za hospodyní nikdo nebude stát a řívá kat jí, udělej tohle a tohle. Přijde tam a bude v bytě sama. Musí si sama poradit.“

O práci hospodyně se ucházejí také ženy zaměstnané jinde. Jsou to často prodavačky nebo úřednice, které to v obchodě či na úřadě nebaví, a po rekvalifikaci pracují v krásném klidném prostředí za slušné peníze a v době, kterou si s klientem domluví.

„Těmto ženám samozřejmě nemůžeme nabídnout 70 korun na hodinu, jsou chytré a vzdělané, vydělají si až 20 tisíc měsíčně. I víc. To záleží na klientovi. Když je spokojený, zvýší hospodyni plat, aby si ji udržel.

Původně byl projekt napsán pro ženy nad padesát let, ale z poloviny se hlásily mladé ženy. To bylo docela překvapení. Máme také mámy na mateřské dovolené, které pracují na částečný úvazek. Umožníme jim, aby mohly pracovat v blízkosti svého bydliště.“

Jednatelka agentury Domestica Eva Kopečná zatím úsměv neztrácí a optimismus dodává i svým hospodyňkám.

:.Jednatelka agentury Domestica Eva Kopečná zatím úsměv neztrácí a optimismus dodává i svým hospodyňkám. FOTO: Lukáš Táborský

Podpora skončila

Zdá se, že po čtrnácti letech úspěšného podnikání nastávají i Domestice hubená léta. Podpora z Evropského fondu totiž po třech letech loni skončila. Rekvalifikační kurz (160 hodin výuky včetně 70 hodin praxe) stojí přes dvacet tisíc a na to uchazečky nemají. Proto Eva Kopečná požádala na pražském magistrátu o grant.

„Naši žádost v nejužším kole vyškrtli s tím, že jsou potřebnější projekty. Ten, kdo o tom rozhodl, napsal, že vůbec není jasné, jestli je o hospodyně zájem. To znamená, že se věcí nezabýval, jinak by věděl, že poptávku nestačíme ani pokrýt. Žádáme teď o podporu z Evropského sociálního fondu pro Středočeský kraj a čekáme, jak to dopadne. Kdyby to dopadlo dobře, otevřeme zase rekvalifikace na hospodyně. Bez finanční podpory ale další kurzy nemůžeme dělat,“ konstatuje.