Syn jí zemřel na srdeční vadu. Jeho odchod mě doživotně v mnoha věcech změnil, říká

Smrt dítěte je bezpochyby traumatizující záležitostí. Žít dál, zatímco váš potomek už tu není, je ta nejničivější rána, kterou musí člověk překonat.

„Měla bych o tom něco vědět. V roce 2008 jsme s manželem přišli o našeho novorozeného chlapce Liama, který měl vrozenou srdeční vadu. S určitostí lze říci, že od chvíle, kdy zemřel, se nám oběma navždy změnil život,” popisuje Kathleen Sullivanová, spisovatelka na volné noze a matka na plný úvazek.

Změn, které v jejím životě nastaly, je celá řada.

„Poté, co jsem zažila to nejhorší v životě, jsem velmi ostražitá a opatrná. Než děti vysadím před školou, objímám je vždy o něco déle než dříve. Zmínka o jakékoli bolesti mě naprosto děsí. I při obyčejné kontrole u lékaře je mi špatně od žaludku, a vždy se modlím, aby bylo všechno v pořádku,” popisuje Sullivanová.

V podstatě se neustále bojí toho, co všechno se může stát a má neustále na mysli, že další tragédii by už nepřežila.

Pravdivost klišé, že v nouzi poznáš přítele, poznala na vlastního kůži. „Poté, co jsme pohřbili našeho syna, nás někteří rádoby přátelé kritizovali za to, jak jsme truchlili. Někteří říkali ošklivé věci, jiní raději neřekli nic. Vztahy s některými lidmi jsou od té doby napjaté, některé se zcela přerušily.”

I to je podle odborníků bohužel nepříjemná součást toho, když do života člověka vstoupí podobná tragická událost.

Pár měsíců po smrti syna Kathleen zjistila, že je znovu těhotná. „Lidé, kteří nevěděli o naší situaci, se často ptali, zda je to naše první dítě. Při té otázce jsem vždy posmutněla. Když to zjistili, nevěděli, co říct. A jak by také mohli, pokud to sami nezažili? I když máme s manželem pár skvělých přátel a super rodinu, i tak prostě nikdy zcela nezapadneme,” popisuje svoje zkušenosti.

Ztráta dítěte z paměti rodičů nikdy nezmizí. A i když od ní uplyne jakákoli doba, bolest je stále přítomná. „Často brečím, kvůli různým věcem. Nejhorší jsou výročí a narozeniny. Stejně tak reaguji přehnaně, když někdo zavolá na svého syna Liame. Někdy slyším písničku v rádiu, a zase brečím. A pak jsou zase dny, kdy naprosto vypnu.”

V životě neexistují žádné záruky, což ví i Kathleen. Zítřek vám nikdo „nezaručí”. „Všechny mé děti mě naučily vážit si každého okamžiku. Za to jsem velmi vděčná.”

Někteří rodiče obviňují po smrti svého dítěte sami sebe, aniž by za to ve skutečnosti mohli. Podobně na tom byla i Kathleen.

„Postupem času jsem se naučila být sama na sebe milejší. Co se stalo Liamovi, nebyla moje chyba. Jsem ale jeho matka, a pokud bych měla tu možnost, hned bych si to s ním vyměnila. Někdy si říkám, proč jsem to raději nebyla já. Mívám pocit, že jsem ho zklamala.”

Když po smrti Liama Kathleen znovu otěhotněla, všichni si mysleli, že se tím mnoho věcí zlepší, a všechno bude zase „normální”.

„Nestalo se to, i když nám naše dvě další děti přinesly do života mnoho štěstí a radosti. Ať jich ale je, kolik chce, pravda je, že Liama nikdo nenahradí. Nikdy nebudeme úplná rodina.”

„Neustále na Liama myslím. Dodnes pořád nějak nechápu, jak to, že je pryč. Proč se to stalo nám, jemu. Důvod znám, ale i tak se nikdy nepřestanu znovu ptát: Proč on?”.