Ve dvaceti letech ji postihla mozková příhoda, dodnes se pere s následky

Před mrtvicí Elišku provázely zdravotní obtíže. Trpěla horečkami, bolestí břicha a kyčle. V nemocnici při vyšetření však lékaři na nic nepřišli, a tak se Eliška s potížemi naučila žít. Půl roku na to ale prodělala mozkovou mrtvici.

Zprvu ale neměla tušení, že se jedná o tento problém. Myslela si, že oslabení ruky, problémy s chůzí, bezdůvodný pláč a problémy s řečí a spadlým koutkem jsou dány únavou, ze které se vyleží.

„Tehdy jsem byla studentkou Mendelovy univerzity a měla zkouškové období. Žila jsem na studentském bytě a nevím vůbec, jak jsem se poté, co jsem atak prodělala, dostala do školy, kde jsem odchytla kamarádky, které měly klíče od bytu. Řekla jsem jim, že mi není dobře, ale že se z toho určitě vyspím, ať nevolají sanitku. To byla ta největší chyba. Naštěstí mě ale kamarádky neposlechly a sanitku zavolaly,” vzpomíná na osudný den.

První příznaky Eliška začala pociťovat kolem deváté ráno, až ve dvě hodiny odpoledne ji odvezla sanitka. Nejdříve si ale záchranáři mysleli, že je jakožto mladá studentka ještě opilá z nedělní párty.

V nemocnici nakonec v šest hodin večer podstoupila operaci. Lékaři konstatovali, že je zázrak, že mrtvici vůbec přežila, a jejím rodičům sdělili, že pravděpodobně už nikdy nebude chodit ani mluvit.

Možná to bylo právě mládí, které Elišce pomohlo v náročných psychických i fyzických zkouškách. Po dvou měsících rozhýbala tělo a pomalu začala chodit. Následující dva roky byly ve znamení rehabilitací a lázní.

„Potom jsem dostudovala vysokou školu. Angličtinu jsem zapomněla, matiku též, všechno jsem se tedy musela učit znovu. Kvůli procvičení angličtiny jsem poté odjela do zahraničí, kde jsem tři měsíce pracovala,“ popisuje svou cestu k uzdravení.

Dodává však, že život s nálepkou handicapu není vůbec snadný, především po pracovní stránce.

„Myslela jsem si, že i když jsem handicapovaná, ale vystuduji vysokou, mám aspoň nějakou šanci získat dobrou práci. Ta šance je ale naprosto mizivá, nechtěli mě vzít ani na blbé rozdávání letáků,“ posteskla si s tím, že situaci vyřešila s rodinou založením rodinné firmy, ve které nyní pracuje.

Dodnes totiž není Eliška zcela v pořádku. „Nemůžu hýbat rukou, chybí mi jemná motorika. Řeč také není nejideálnější, celou stavbu poloviny těla mám zborcenou a hodně často to bolí. Právě proto musím každý den cvičit a jednou týdně chodit na rehabilitace. Posouvám se i teď, v psaní. Začala jsem totiž psát blog Holka s handicapem. Tím se učím znovu psát a znovu se učím češtinu,“ říká.

Nyní se spojila s nadačním fondem Čas je mozek. Spolu s ním se snaží informovat širokou veřejnost i pacienty, že mrtvici lze prodělat v jakémkoliv věku, a pokud už člověka postihne, jaké jsou způsoby léčby apod.

Když Elišku nemoc postihla, žádná taková organizace ještě neexistovala, proto na spoustu věcí byla úplně sama. Neznala ani nikoho se stejnými problémy. Uvědomuje si tak, jak to bylo pro ni těžké a jak moc by jí už tehdy tato organizace pomohla.