Hlavní obsah
Jan Dungel je sportovně založený, chodí do posilovny, jezdí na kole. Foto: Petr Horník, Právo

Malíř amazonských zvířat Jan Dungel: Devastace pralesů postupuje neuvěřitelně rychle

Spojil lásku k přírodě a umění. Už víc jak čtvrtstoletí se vydává do Jižní Ameriky, kde žije mezi indiány. Zkoumá a maluje zvířata v jejich přirozeném prostředí. Není divu, že ze sebe Jan Dungel sype jednu historku za druhou.

Jan Dungel je sportovně založený, chodí do posilovny, jezdí na kole. Foto: Petr Horník, Právo
Malíř amazonských zvířat Jan Dungel: Devastace pralesů postupuje neuvěřitelně rychle

Rodiče kantořili ve Vracově na jižní Moravě, takže u malého Honzy vznikl v přírodovědném kabinetě zájem o přírodu, i když tvrdí, že s ním se člověk narodí.

Líbily se mu vycpaniny i listovat v obrázkových knížkách o zvířatech. Ovlivněný britským přírodovědcem a zakladatelem evoluční biologie Charlesem Darwinem až do promoce nepochyboval, že půjde stejnou cestou.

Rozpolcená duše

„Pak mě napadlo, že vlastně chci být malířem, malování jsem se věnoval také od dětství.“ Toto rozhodnutí mu změnilo život.

„Byl to několikaletý večírek,“ trefně poznamená. Dostal totiž nabídku od brněnského Divadla Husa na provázku, aby s nimi spolupracoval při hře Červený smích od Leonida Andrejeva.

Jako výtvarník se uplatnil také v dalších divadlech, kde potkal pár celoživotních přátel. Husa na provázku tehdy našla azyl v brněnském Domě umění, kde vládla inspirativní atmosféra. I tam ho ovlivnili kumštýři naladění na stejnou vlnu. Pořádali různé happeningy, při nichž vystavoval svoje obrazy.

Již tehdy ilustroval knihy pro děti a mezi jeho vzory byli například Albín Brunovský nebo Dušan Kállay. Jako kluk obdivoval Zdeňka Buriana a před pár lety se dokonce zúčastnil výstavy ve Francii, která mu byla věnována.

Celý život řeší spojení rozpolcené duše umělce a přírodovědce. „Myslím, že se to podařilo, protože maluji obrazy a zároveň ilustruji knížky o přírodě, kde uplatňuji biologické vzdělání a zaměření.“

Milovaná Venezuela

Na větší výpravu se poprvé vydal v roce 1981 v rámci projektu UNESCO, který měl dokumentovat mizející zvyky nomádů v severní Africe.

Jako malíř a výtvarník se za hranice dostával prostřednictvím podniků zahraničního obchodu poměrně bez problémů také proto, že se k výjezdům vyjadřovala šéfka partajní komise, sousedka o patro níž.

„Choval jsem se k ní slušně, hezky jsem ji na chodbě zdravil, a tak mi vždy dala potřebné razítko.“

Osudovou se mu stala Venezuela, nejbohatší země v Jižní Americe, kde začínal a žil nejčastěji, a která je mimořádně krásná.

Foto: soukromý archiv

Jak probíhá příprava na expedici do exotických krajin, kam se běžný turista nedostane? „Přes různé úřady a povolení, často jednám i s vojáky, partyzány, kteří momentálně ovládají danou oblast. O prostředí si zjišťuji co nejvíc, studuji literaturu, připravuji si barvy, papíry. Teď je to trochu jiné, protože se vracím tam, kde už jsem byl. Návraty místa víc otevírají, jde o úplně jiné vztahy.“

Nejraději jezdí do Venezuely, i když je nebezpečná: „Roli gangsterů převzala armáda policajtů. Nesmíte mít u sebe žádnou hotovost, hned vás okradou. Díky přátelům, které tam mám, se nebojím.“

Tam pobýval i mezi indiány, kteří ještě chodí nazí.

Foto: soukromý archiv

Při exotických výpravách nezůstává nic dlužný pověsti přírodovědce. Po dvou stoletích se mu podařilo znovu prokázat výskyt uakari černohlavého v místě, kde tuto opici světoznámý německý přírodovědec Alexander von Humboldt poprvé popsal.

„Ano, bylo to ve Venezuele na pravém břehu řeky Casiquiare. Od té doby se však její existenci v této lokalitě prokázat již nepodařilo.“

Na lovecké stezce

Ještě významnější však bylo pozorování podobného primáta v bažinatých lesích pod nejvyšším pohořím Amazonie Neblinou v roce 2004. Jakmile indiáni opici ulovili, přinesli ji do tábora, Dungel primáta změřil, zvážil a namaloval. A snědl polévku z ní.

„Měla tuhé maso, protože indiáni nic pořádně nedovaří,“ konstatuje. „Tenkrát jsem netušil, že si k večeři dáváme neznámý druh opice, který byl vědecky popsán teprve o čtyři roky později.“ Jmenuje se česky uakari neblinský a moc vědců ho zatím v přírodě nevidělo.

Potřebné vybavení vozí v krosně těžké 25 kilogramů, manželka jede se dvěma, v jedné má foťáky.

„Což je příšerné, stejně to nakonec nosím já,“ vypráví se smíchem. Jídlo s sebou berou základní – rýži, špagety, potraviny, které se nezkazí. Jsou odkázáni na lov indiánského doprovodu. „Jíme to, co oni, i když jejich strava není moc dobrá. Maso nedovaří, nemají sůl, cukr, žádné koření, pro ně je jídlo pouhá hmota. Nic negrilují, nepečou, protože by tuk odkapával, a to si nemůžou dovolit. Maso hodí do kotlíku a v něm všechno zůstane.“

Takto zvěčnil sojku kápovitou v Brazílii.

Foto: Kresba Jana Dungela

Žije s nimi na lovecké stezce, i když lovce nemá rád. Pro ně to je po generace přirozený způsob života. „Oni nejsou ti, kteří plundrují prales a vybíjejí zvířata. Tím, že jsou na lovu, tak mě rádi doprovázejí, respektují, co dělám.“

Domorodci se hodně liší kulturou podle toho, kde žijí, a jsou velmi pověrčiví. Prakticky všude vidí duchy. Především na jihu Venezuely je děsí všemocný duch pralesa Mawari, kterého se bojí až panicky. Obecně neradi opouštějí svoje teritorium, jenže malíř často jezdí mnohem hlouběji do pralesa, a tak se s ním dostanou do míst, kde nikdy nebyli.

„Zpočátku bylo svízelné přesvědčit je, aby se mnou jeli. Často totiž mají obavy ze setkání s jinými kmeny, což má kořeny v dobách, kdy se navzájem napadali, a dokonce pěstovali kanibalismus.“

Hodiny pozorování

Některým domorodcům chybí schopnost vidět dvojrozměrně a kresbu neumějí rozšifrovat.

„Já jsem pro ně mnohem větší exot než to, co dělám. Loni jsem pobýval u indiánů, kteří ještě chodí nazí. Báli se mě, ale děti byly zvědavé. Bezpečně na mých náčrtech poznaly divoké kury hoky, které chovají na jídlo.“

Při zachycování podoby zvířat je pro Jana Dungela nejdůležitější setkávat se s nimi, žít v prostředí, kde jsou doma. Aby mohl pralesní tvory zvěčnit, nestačí je pouze zahlédnout.

Vyskytují se na určitém místě, tam si výprava postaví tábor a malíř je může pozorovat. Teprve pak přijde na řadu malování. Kresba bývá zpravidla hotová během dvou až tří dnů.

V Česku jsem spíš malíř, kreslením zvířat bych se neuživil, takže maluji obrazy, ilustruji knihy, dělám grafiku, navrhuji interiéry hospod.“

Foto: Petr Horník, Právo

Spoléhá při kreslení na fotografie? „Focení v podmínkách, kam vyrážím, bývá komplikované. Záleží na umíněnosti fotografa, ale také na štěstí. Profíci jezdí většinou na zaručená místa, protože mít s sebou přístroje za statisíce, vážící metrák, s tím se do pralesa nebo do bažin nedá jít. Já to mám jednodušší, nepotřebuji drahou výbavu.“

Nejtěžší k vyobrazení byli pro něho kolibříci, kvůli barevnosti. Aby kresba co nejvíce odpovídala skutečnosti, vozí s sebou literaturu, která mu při určování druhů pomáhá. Když se manželce podaří vyfotit detail, nepotřebuje dokonalý snímek. Stačí barevnost nohy nebo křídla, což využívá zvlášť u ptáků, které sleduje dalekohledem.

Často si rozloží tábor tam, kde pobývá nejvíc zvířat – u dobytčích farem. Ekosystém savan a bažin jim umožňuje jednodušší život a malířovi také. Na farmě bydlí, má uvařeno, na taková místa se vrací skoro jako domů už 30 let. V pralese na lovecké stezce je to podstatně obtížnější. Zvířata „nespolupracují“.

Jen s nožem a mačetou

„Ale jsem oportunista, zahlédnu třeba kondora královského na mršině, jako loni v Ekvádoru na krokodýlovi, a v další zátočině si rozložíme tábor. Indiánští průvodci vyrážejí na ryby, loví. Zpravidla přinesou víc, než sníme, přebytky vyudí v kouři, maso pak přepravují do svých domovů v koších z palmových listů. Mají na měsíc jídlo pro celou rodinu,“ vypráví.

Dává si pozor na hady a hmyz, očkování už zanedbává. Měl by užívat antimalarika, ale nebere je… Před deseti lety chytil leishmaniózu, smrtelné parazitické onemocnění způsobené bodavým hmyzem horší než malárie.

Namítám, že zdánlivě romantické malování zvířat probíhá hodně dobrodružně. Nosí u sebe zbraň? A co setkání s jaguárem popsané ve dvou knihách: S jaguárem v posteli a Jaguár lidi nežere?

„Tyhle velké kočkovité šelmy mají určitá teritoria, která neopouštějí, akorát mláďata po dvou letech rodiče vyženou. Díky příteli Rafaelovi, biologovi americké nadace Panthera, který již dvanáct let zkoumá jaguáry v brazilském Pantanalu a jejich soužití s místními farmáři, jsem se k nim často dostal na pár metrů.“

Zbraň nenosí, jen nůž a mačetu – z praktických důvodů. Nevlastní zbrojní průkaz, jeho doprovod je však ozbrojený.

Sám uprostřed pralesa

Tvrdí, že není dobrodruh, ale obyčejný člověk. Následující historka však působí jako vystřižená z filmu.

„V divočině mě popíchaly vosy, začalo se mi dělat špatně. Přepadl mě strach, že se začnu dusit. Dal jsem průvodci dýku a snažil se mu vysvětlit, že mně musí propíchnout krční důlek,“ líčí s klidem hororový zážitek. Chtěl po indiánovi, aby mu provedl tracheotomii neboli rozříznutí průdušnice.

V roce 2011 namaloval v Ekvádoru zpěvného ptáka vranuchu dlouholaločnatou.

Foto: Kresba Jana Dungela

„Byl v šoku, vůbec mě nechápal, vyděšený mi nakonec řekl: To je lepší mačetou a tady. Ukázal na krk, že mi usekne hlavu,“ vypráví se smíchem. „Nechci umřít, bránil jsem se. Naštěstí nakonec zákrok nebyl nutný.“

V dobách bez GPS občas hrozilo, že se v pralese zatoulá. „Přepadla mě panika. Vím, že se ztratili indiáni a už se nevrátili. Prales je strašně jednotvárný, orientace je velmi nesnadná. Musíte si pořádně označit jedno místo a pak vyrážet různými směry, znovu se vracet a mačetou si důsledně dělat značky. Prosekával jsem se porostem do kříže, vracel se pořád zpátky do středu. Věděl jsem, že dříve či později narazím na řeku a pak se dá orientovat snáz. Vždy to je ale psychicky a fyzicky vyčerpávající.“

S domorodci komunikuje většinou španělsky, ale ne všichni v hloubi lesa tímto jazykem vládnou. Proto s sebou má hlavního průvodce, kterému říká kapitán, on mimo jiné zajišťuje kontakt s domorodci.

„Zprostředkovává dorozumění s těmi, kteří španělsky nemluví. Přesto se mi párkrát stalo, že jsem žil v pralese s indiány, z nichž nikdo španělsky neuměl, ale po několika dnech jsme se spolu smáli u ohně. Všude platí, že když je člověk upřímný, slušný, tak se domluví.“

Kolibřík čimborazský, tito drobní, avšak velice mrštní ptáci dali Janu Dungelovi při malování nejvíc zabrat.

Foto: Kresba Jana Dungela

Plundrovaná Amazonie a zlatokopové likvidující indiány, protože zabrat něčí území, jehož obyvatelé s tím nesouhlasí, znamená zabít je. Tak líčí tamní realitu.

„Mnozí indiáni nejsou připraveni na setkání s bělochem. Může se stát, že přijdete v dobré vůli do vesnice, a někdo vás zezadu sejme, místní lidé se bojí. Situace je dnes svízelnější než kdykoliv předtím a zhoršuje se, což způsobuje právě plundrování na úkor domorodců.“

Jako odstrašující příklad uvádí Borneo, které bylo před dvaceti lety zalesněné a dnes se tam místo lesů rozprostírají palmové plantáže na olej.

„Dávám si bacha, abych ho v ničem neměl. Někdy mám pocit, že když nechcete jíst palmový olej, držíte v podstatě dietu,“ tvrdí s ironickou nadsázkou.

Pralesy bez žab, nebe bez vlaštovek

„Devastace postupuje neuvěřitelně rychle. Naše vnoučata už neuvidí žádný prales! Ještě horší osud potkal moře. Oteplení a okyselení, o kterém se málo mluví, způsobuje, že miliony živočišných druhů, které žijí na korálových útesech, rapidně hynou. Což radikálně změní poměry v mořích,“ nezapře v sobě přírodovědce.

„Hloupí lidé, kteří říkají ekologům žabičkáři, si neuvědomují, že když vyhyne žába, jde o hrozivé znamení. V pralese hynou žáby, spousta druhů už neexistuje, protože i prales se otepluje. Zvířata zvyklá na určitou teplotní amplitudu vymírají. A nejchoulostivější jsou právě obojživelníci.“

Při otázce, zda je možné to zvrátit, se rozčertí: „Myslím si, že ne, protože lidé nechtějí. A nemusíme chodit do pralesa. U nás v Brně neuvidíte na nebi vlaštovku a lidi tenhle jev vůbec neregistrují. Nebo ty naše příšerné velké, širé, rodné lány…

Můj kamarád, půdní biolog, odebírá vzorky na jižní Moravě, a ví, že je mrtvá. Když je mrtvá a má se na ní pěstovat ta zasraná řepka, musí se víc hnojit. Což znamená, že její retenční schopnost vůči vodě je nulová.

Narovnaná Morava, narovnané řeky, v Jeseníkách zaprší a za dvě hodiny je voda v Rakousku. To jsou zásahy do krajiny, které naprosto jasně říkají, proč nemáme vodu. Schválených 50 miliard na výstavbu přehrad? Jen další betonování krajiny a absolutní ignorace nejdůležitějšího: změnit zemědělskou velkovýrobu a přirozeně zadržet v krajině vodu!“

Jan Dungel

  • Narodil se 23. března 1951.
  • Vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně.
  • Na svém kontě má ilustrace k více než 60 knihám, které vyšly nejen u nás, ale i ve Velké Británii, Německu, Francii, Kolumbii nebo ve Venezuele.
  • Od roku 1992 se pravidelně vrací do Latinské Ameriky, kde se mu podařilo objevit a přesně zaznamenat propojení řek Orinoka a Amazonky.
  • S dokumentaristou Vladimírem Šimkem v Kolumbii dokončuje film o anakondách.
  • Manželka Radana fotí divoká zvířata, syn Jan (40), designér, žije v Německu. Jeho malé děti se zajímají o přírodu.
yknivoNumanzeSaNyknalC

Výběr článků