Hlavní obsah
Kateřina Winterová Foto: Milan Malíček, Právo

Kateřina Winterová: Naši předci o svátcích hledali světlo a sílu, aby přežili zimu

Romantika svátečního času, kouzlo starých zvyků a tradic, vůně, jež se linuly našimi domovy před desítkami let. Ale i moderní inspirace pro naši kuchyni, důraz na zdraví a návrat k lokálním, „čistým“ surovinám. I to už sedmým rokem zprostředkovává televizním divákům herečka Kateřina Winterová v pořadu Herbář. A jen těžko se o ní dá říct, že káže vodu, a pije víno. Jak ona sama tráví Vánoce?

Kateřina Winterová Foto: Milan Malíček, Právo
Kateřina Winterová: Naši předci o svátcích hledali světlo a sílu, aby přežili zimu

„O Vánocích má u nás doma přednost tradice, na zdravý životní styl chvíli zapomenu. Kvalitu si ale hlídám vždycky,“ říká. Působí autenticky – žije na venkově, hospodaří, je znát, že se práce doma ani na zahradě nebojí. Píše výpravné kuchařky a vydává knihy. Stranou v jejím životě nezůstává ani herectví – kromě divadla loni zazářila po boku Jiřího Macháčka ve filmu Toman a na jaře ji uvidíme jako alkoholičku Elvíru v komedii Bourák.

Co vám naskočí, když se řekne Vánoce?

Velké V na začátku, protože to je Velký svátek roku. Mám je moc ráda. Vybavím si zasněžený dvůr, pár jablíček na stromě, která jsme nechali pro ptáky. A děti, které ještě před rozbalováním dárků chodí po zahradě a klepou vařečkou na stromky, což má přinést bohatou úrodu a štěstí. Říkají k tomu básničku: Stromečku, vstávej, ovoce dávej, umej se, ustroj se, je Štědrý den. Přestože jsou velké, učí to i malého synovce. Znám ty verše ze školky, ale nedávno jsem prohlížela knihu starou sto let, kde je uváděli jako dávný zvyk. Taky si vybavím veselé historky – předvánoční stres vyvolá i různé lapálie, kterým se po letech smějeme.

Na jakou historku z dětství nezapomenete?

No…, stromeček nám nehořel. Nic opravdu dramatického se nestalo, vlastně si pamatuju už jen tu idylu. Rodiče se snažili, aby byly Vánoce hezké a veselé, prostě klasika pro děti. Třpytivý stromeček ověšený kolekcí, kterou máma dostala od ROH a po Štědrém dnu z ní zůstaly jen hnusné lanýže. Bydleli jsme v paneláku, takže chybělo kouzlo, které dnes prožíváme na statku se zahradou. Naši obvykle vyslyšeli přání, která jsme psali Ježíškovi, jenže já to nikdy nevydržela a hledala dárky dopředu. A nacházela, takže jsem pak přišla o slavnostní moment překvapení. Ale uměla jsem zahrát velké divadlo, největší asi u vysněných bot. Už tehdy jsem se projevila jako herečka.

V TV pořadu Herbář Kateřina předvádí vlastnoručně vyzkoušené recepty. A v její poslední kuchařce s názvem Světová najdete spoustu unikátních fotografií, herbář čerstvého koření i zajímavosti z historie jeho objevování mořeplavci a obchodníky.

Foto: archiv ČT

Jaké zvyky jste si přenesla do své rodiny?

Samozřejmě kapra se salátem, cukroví… Ale tradice naši moc nedrželi. Občas pouštěli Rybovu vánoční mši, ale že bychom pravidelně zpívali koledy nebo chodili na půlnoční, krájeli jablka… Vše se odvíjelo podle nálady, do ničeho jsme se nenutili. Někdy jsme lili olovo, to mě zajímalo. Ani ne tak hádání výsledného tvaru, ale ten proces roztavení a tuhnutí. Jsem po tátovi technický typ a fascinovaly mě věci z jeho dílny, které k tomu přinesl do obýváku.

Trávíme Vánoce s prarodiči a sami už stromeček nezdobíme, to dělá babička. Jen se poklepou ty stromky. Když jsme mimořádně zůstali v Praze, vyšli jsme ven a klepali na stromy v ulici. A bramborový salát připravuje i můj syn.

A co děláte vy?

Rozhodně nesdílím šílenství mít vzorně vygruntovaný dům, vysmýčit i za lednicí. Vánoce beru jako příležitost k určitému usebrání, úklidu v duši, setkání s přáteli. Během roku mám fůru pracovních závazků a vzruchů. Těším se, že je aspoň na chvíli hodím za hlavu a konečně si odpočinu. Hlavně ať jsme zdraví a sejdeme se.

Bramborový salát s majonézou musí být. Vánoce jsou přece i o tom, že se člověk může uvolnit a konečně si něco dopřát

Miluju jízdy za tetami s ochutnávkami cukroví. Každá má jiný styl, jiné druhy, jinak cukroví ukládá. Patří k tomu štěbetání, co se povedlo a co ne, co nám zabalí s sebou… To jsou pro mě Vánoce. Sama peču málo, spoustu toho dostaneme a perníčky převzal druhý syn, nadšený pekař. Já kromě té drobné ochutnávky cukroví moc nejím, snědla jsem ho v životě už dost.

Hlídáte si zdravý životní styl i o Vánocích?

V roce je určitě víc dní, kdy to neřeším. Snažím se ale, aby aspoň suroviny byly „čisté“. Třeba když děláme rybu, musí být skutečně dobrá, koupím například divokého lososa, ne z farmy. K tomu vlastní brambory a zeleninu. Bramborový salát s majonézou prostě musí být. Vánoce jsou přece i o tom, že se člověk může uvolnit, konečně si něco dopřát. To naši předci to měli fakt těžké a o svátcích hledali světlo a sílu, aby přežili zimu. My se dnes ale nemusíme přejídat, jen si připomenout tradici. Máme opravdu celý rok všeho dostatek.

Skloňujeme slovo tradice. Nakolik jsou v současnosti důležité?

Vznikaly a šly v souvislosti s přírodou a také křesťanským kalendářem. Svátky svatých, přijímání, nanebevzetí panenky Marie, letnice, dožínky, svatá Lucie… Většina současníků není věřící a zná maximálně masopust. Možná jim proto v životě něco chybí, určité pevné body. Někdo je nahrazuje novými a to je taky fajn. My každý rok držíme půst – někdy vánoční (od adventu) a většinou velikonoční. Ale chápu lidi, kteří říkají, že je jiná doba, na tradice nemají čas a bez spojení s náboženstvím se jim zdají umělé.

Porušili jste někdy zvyk trávit Vánoce v Česku ?

Ne, ne, nikdy jsme nebyli bez blízkých příbuzných. Nedovedu si to zatím představit, hlavně kvůli dětem. Nevím, proč bych měla trávit Vánoce u moře, nedává mi to smysl. Ale je pravda, že hned po Štědrém dni vyrážíme na hory. Bývá tam málo lidí a krásně si zalyžujeme.

Jak je to u vás s dárky?

Přestože kluci na Ježíška dávno nevěří, pořád mu píšou. Úžasné bylo, když mladší dostal ve třech letech pojízdný traktor, byl totiž od miminka nadšený zemědělec. Měl takovou radost, že ani nemohl mluvit. A hlavně ho pak roky používal. To byla trefa.

Osobně dárky raději dávám, než dostávám. Měla jsem období, kdy jsem je vyráběla. Ale hlavně dárky ráda balím. Když mám čas, vymyslím jednoduchý styl a ten si užiju.

Co jste vyráběla?

Různé jedlé nebo kosmetické drobnosti. Hodně mě bavily zapečené koupelové soli: do hrubozrnné soli jsem přidávala bylinky, krásně voněly a ve skleničce to byl hezký dárek. Nebo domácí granolu – vločky s oříšky a kořením. Nebo tělový peeling z cukru, kokosového oleje a kapky esenciálního olejíčku. Je příjemný a má blahodárný vliv na kůži. Inspirovaly mě Havajanky.

Kdo ve vás vlastně probudil zájem o přírodu, eko a bio ?

Po babičce jsem zdědila lásku ke zvířatům. Jako holka jsem byla vegetariánka, ale zjistila jsem, že mi aspoň občas maso chybí. Máma má zase zelené ruce, odmalička jsem obdivovala, že co zasadí, to jí vyroste. Z ciziny vozila všemožná semínka, takže u nás v paneláku bylo stále zeleno. To mám po ní. O čisté produkty se zajímám spoustu let, nejdřív přes kosmetiku, pak s dětmi přes jídlo. Tehdy jsme začali hospodařit na statku, učila jsem se pěstovat zeleninu, později i chovat zvířata. Nasávám i od své tchyně, která je úžasná zahradnice. A předává mi zkušenosti zase od své tchyně, ta kontinuita se mi líbí.

O své zkušenosti se dělíte už sedmý rok s diváky TV Herbáře.

Postupně jsem začala přemýšlet nejen o jídle, ale šířeji o životním prostředí, zdravé krajině, vzduchu a vodě. To je program na celý život, dovede vás k etice, morálce. Pořád je co objevovat. Cílem Herbáře je proto rozšiřovat lidem obzory, aby se vrátili k české zahradnické i zemědělské tradici, bez chemie. Vedle kvality podporuju lokálnost a jednoduchost. Celkově se to vylepšuje, i když pomalu. Což mě štve a dál motivuje.

V televizním Herbáři kouzlí opravdu se zaujetím.

Foto: archiv ČT

Nevystudovala jsem ekologii a myslím, že to k životu nepotřebuju. Jsem realistka, přesvědčená, že každý může přispět tím, jak se chová, přestože ví jen tolik, že nechce ničit přírodu a sebe. Dřív jsem byla dost aktivistická, jenže to odrazuje. Je jiné měnit zvyky dvacetiletého nebo šedesátiletého. Říkat násilně lidem, že jsou hloupí, když se nechovají takzvaně správně, nefunguje. Ale stačí je naladit, aby si dali k večeři jednu věc, která je bio. Možná časem zjistí, že jim to vyhovuje, a začnou přemýšlet jinak.

Oceňuji i váš aspekt šetrnosti.

Jsme strašně rozežraní. Když koupíte nejlevnější jídlo, není vám líto ho spořádat hromadu a část klidně vyhodit. Ale když jedete speciálně za farmářem, musíte vynaložit větší energii a větší peníze. Ideální je zkusit něco vypěstovat na vlastní kůži. Urovnat pozemek, vybrat kameny, zasadit, okopat, zalévat, plít. Pak přijde plíseň nebo mrazík… Po té zkušenosti si rozmyslíte, kolik toho uvaříte nebo necháte shnít. Třeba pochopíte, proč jsou ekologicky vypěstované a odchované suroviny dražší. Naučíte se vážit surovin a tříbíte si jídelníček. Navíc výživová hodnota kvalitních potravin je vyšší, takže lépe zasytí a stačí menší porce. Není to o hladovění, ale kupujete jiné věci a jinak je poskládáte.

Berete práci na zahradě jako nutnost, jistotu, nebo i relax?

Přiznám se, že se mi tam kolikrát nechce, tepleji je za kamny v kuchyni. Ale stala se mi z toho určitá forma vyčištění hlavy, meditace. Uklidňuje mě, že za sebou vidím výsledek, například krásně vypletý česnek nebo vzrostlý hrášek. Což v divadle neznám, diváci zatleskají a okamžik vyprchá. A je fajn, že na poli jsme celá rodina a bývá často i zábava. Další relax pro mě představuje přišívání knoflíků a různé opravy, zašívání dírek, malé ruční práce. To absolutně vypnu hlavu a jakoby se ztratím v té jehle. Naprostá nirvána.

Kvůli Herbáři jsem vyrazila do Indie, kde roste většina světového koření. Vidět ho v surové, čerstvé podobě byl obrovský zážitek

Letos měl Herbář název Světový a stejnojmenná kniha podtitul Na skok v ráji. Co nabízel?

Náš pořad je od začátku postavený na bylinkách, a když jsme probrali ty, které rostou v Česku, napadlo nás zaostřit na světové koření, používané běžně i tady. S partnerem pořadu Vitanou jsme tedy vyrazili do Indie, kde většina koření roste. Vidět ho v surové, čerstvé podobě byl obrovský zážitek. Denně používáte pepř a víc o něm nepřemýšlíte – a tam vidíte, jaká je to liána, pnoucí se do dvaceti metrů, na ní dozrávající červené hrozny. A jejich zpracování je přímo věda.

Cesta do Indie znamenala nejen setkání s exotikou a vůněmi, ale i inspiraci pro vlastní běžný život.

Foto: archív Kateřiny Winterové

Co vás překvapilo nejvíc?

Absolutní vrchol pro mě představoval muškátovník – je to obrovský strom s plody podobnými meruňce. Ty po dozrání puknou jako náš ořech a z odloupnuté vrchní dužiny se vaří výborný sirup nebo čatní. Pak se objeví červený nebo žlutý muškátový květ, což je obal tvrdého lesklého muškátového semene. A teprve v něm je ten oříšek, který známe. Takže je to taková fascinující matrjoška. Měla jsem pocit, že držím v ruce něco nadpozemského.

„Matrjoška“ plodu muškátovníku.

Foto: archív Kateřiny Winterové

Nebo kvetoucí hřebíček, který se trhá, když je ještě poupátko. Vykvetlý ztrácí aroma a kvalitu. Z jednoho stromu ho seberete za rok i tři kila… To jsou věci, které neuvidíte ani v botanické zahradě.

Zapojila jste nějaký nový poznatek do svého běžného života?

Zaujalo mě, že v Indii vaří k snídani karí s kokosovou rýží a rozmačkaným banánem, ale doma ho nedělám. Taková jídla nejvíc chutnají na místě. Zato jsem si osvojila zvyk míchat koření, dělat si vlastní směsi. Nejprve vše vcelku upražíte, pak namelete – a získáte úplně jinou kvalitu než v koupených směskách. Třeba na Vánoce se hodí perníkové koření nebo zahřívací garam masala.

Taky vám vyšel Zábavný kalendář. Oč jde?

Snoubí se v něm láska k bylinkám, tradici a romantickým starým časům, která dýchá z antikvariátů. Zábavní kalendáře vycházely už za F. L. Věka. Nejsem zpátečník, uvědomuju si tíhu těch starých dob, ale pro mě už mají kouzlo. Nastřádala jsem spoustu starých knih a časopisů psaných krásným jazykem. A zjistila, že základní problémy i radosti jsou pořád stejné: děti by měly být na vzduchu, občas pracovat a chovat se slušně, ženy jsou pořád u plotny a chtějí se víc realizovat, zároveň je dobré postarat se o manžílka, který těžce pracuje, je náročné zvládnout rodinný rozpočet…

Nacházím tam skutečné perly a vtip, o které se chci podělit. Svůj Kalendář jsem postavila na reprintech obrázků a úryvcích textů vážících se k určitému tématu a ročnímu období. Věřím, že jeho pročítání může přinést klid a ubezpečení, že naše starosti nejsou neobvyklé a řešili je už v minulosti.

Jsou vaši synové taky bylinkoví, nebo někdy protestují?

Mají myslím dobrý základ, odmala jsou na zahradě a vědí, co to obnáší, že je potřeba, aby se zapojili. Znají spoustu věcí, ale nemyslím, že by se už v tomto věku specializovali, chtěli být přírodovědci nebo pěstitelé brambor. Buď se k tomu vrátí v dospělosti, nebo ne. Mají vytříbené chutě, což ale neznamená, že si neodskočí s kámoši do mekáče. Já jim to nekupuju, ale ani tvrdě nezakazuju, spíš nedoporučuju. Dělají si ze mě pak legraci: Maminko, to nebylo bio, tak se nezblázni. Ale moc dobře vědí, proč takhle žijeme.

Vy sama na něčem ulítáváte, hřešíte?

Jím úplně normálně a nemám pocit, že bych musela porušovat zdravý režim. Mám to v sobě už tak nastavené, že si prostě nekoupím nic, kde je deset éček. Na druhou stranu nejsem blázen, a když se ocitnu v místě, kde není nic jiného, sním, co mají. Na sjezdovce si pořád můžete dát jen tatranku a gulášovku. Ulítávám třeba na dobrých salámech, naštěstí jsem objevila biouzenářství otevřené jen ve středu, kam chodíme někdy pro párky, gothaj, pro tatínka jitrnice… Jíst bio ale neznamená, že si nemůžete uškodit – každý den bio bůček nebo kvanta bio cukru nesvědčí nikomu a končí stejnými problémy jako u konvenčních produktů.

Ještě jsme nezmínily herectví – poslední roli jste měla ve filmu Toman?

Předposlední. Tenhle dramatický snímek o osudech našeho prvního poválečného šéfa rozvědky mi hodně otevřel oči. Hrála jsem jeho ženu Peslu a nastudovala si řadu šokujících dobových materiálů. Ten člověk tahal za všechny možné nitky, pomohl k moci komunistům, kteří ho ale vzápětí úplně vymazali. Fascinující příběh. A poučný. Uvědomila jsem si, že boj o moc, ego a peníze vládnou v nejvyšších kruzích pořád. Že politika je určitá hra, v níž ideály jdou často stranou a nastupuje manipulace. Ustát to vyžaduje opravdu silné osobnosti. V dnešní době tu politické morální vzory nevidím. Ale je jednoduché říkat, že je všechno špatně, to nemůžete říct ani o sobě…

A kde, v čem vás uvidíme příště?

V komedii Bourák, která bude mít premiéru na jaře. Natočil ji opět skvělý Ondřej Trojan s jeho bratrem Ivanem v hlavní roli. Je z jiného soudku, o chlápkovi, který odmítá dospět, neusazeném padesátníkovi. Já představuju alkoholičku Elvíru, figurku z místního leporela města Šlukdorf. Potěšilo mě, že se Ondřej nebál vytáhnout mě ze škatulky křehkých, jemných a smutných bytostí a dal mi důvěru, že zahraju i komickou postavu. Nesmírně mě to bavilo.

Na jaře přijde do kin snímek Ondřeje Trojana Bourák, kde Kateřina poprvé ztvárnila komickou postavu, alkoholičku Elvíru.

Foto: archív Kateřiny Winterové

Jaké máte přání pro příští rok ?

Ať jsme zdraví! A musím se vrátit ke sportu, hýbat se, regenerovat tělo i hlavu. Koncem roku si vždycky koupím permanentku do fitka a pak se snažím poctivě chodit…

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků