Hlavní obsah

Jana Nagyová: Arabela o Vánocích? Raději máme Popelku

Před kameru se letos vrátila po třiceti letech. Dávno vyrostla z podoby Arabely, která ji kdysi, právě na Vánoce, proslavila. Jen ten její kouzelný prsten Jana Nagyová (62) má. Vážně! Kdyby jím měla o Vánocích otočit, něco si přát, napadne ji jediné: sedět znovu se všemi, které miluje, u jednoho stolu, jíst a jen tak si povídat…

Foto: Petr Hloušek, Právo

Prsten nechal vyrobit fanoušek z Brna, pan Zbyněk Sobola. Až v Jablonci. Co vím, ty originální z natáčení se poztrácely, vypráví.

Článek

Arabela měla premiéru před jednačtyřiceti lety. Kdy jste ji naposledy viděla?

Obávám se, že tak před třiceti. Ale já ten seriál viděla celý hned, jak ho prvně odvysílali. Měla jsem ho pak doma na videokazetách, kvůli dětem i na cédéčkách. Teď vím, že je na Blu-Ray, v té nejlepší kvalitě. Jsem na něj zvědavá… Po přestěhování do Německa jsem zjistila, že je tu taky mimořádně populární. Jen se nejmenuje Arabela, ale Die Märchenbraut.

Všichni asi vědí, že Arabelu měla hrát Libuška Šafránková, jenže onemocněla. Na konkurzy přišla snad stovka krásných mladých hereček a já mezi nimi nějak zaujala… Pasovaly jsme dobře s Dagmar, hrála tu energickou, zlou, já tu hodnou a milou

V seriálu jste hrála s Dagmar Patrasovou, s níž vás obsadili krátce předtím do legendární detektivky Smrt stopařek (1979). Byl to záměr?

Pan režisér (Václav Vorlíček – pozn. red.) tehdy Smrt stopařek možná ani neviděl… Všichni asi vědí, že Arabelu měla hrát Libuška Šafránková, jenže onemocněla. Na konkurzy přišla snad stovka krásných mladých hereček a já mezi nimi nějak zaujala. Ani nevadilo, že Libuška byla hnědovláska, já blondýna. Pasovaly jsme dobře s Dagmar, hrála tu energickou, zlou, já tu hodnou a milou.

Jste s ní stále v kontaktu?

Víme o sobě. Hlavně za lockdownů jsem měla potřebu spojit se i s těmi, jež jsem dlouho neslyšela, včetně Dagmar. Bylo to v té izolaci milé. S mužem (Toni Pulm – pozn. red.) jsme chodili jen do lesa. Děti jsme prosili: myslete na to, že jsme starší, nechte se naočkovat… Až v posledních týdnech jsem měla na všechny kvůli natáčení času míň.

Další jméno na mém seznamu je herec Maroš Kramár. S tím se znáte od dětství, že?

My jsme spolu dokonce začínali hrát. Bylo mi třináct, on začal o rok dřív. Měli to v rodině: jeho táta, děda herci byli. Jinak s Marošem jsem nikdy kontakt neztratila. Vím, co dělá. Píšeme si přes Facebook. Někdy žertujeme, že bychom si zas spolu mohli zahrát.

Zatím vás ale Jan Budař obsadil do pohádky Princ Mamánek. Koho hrajete?

Maminku prince, královnu Ludmilu. Jan Budař v ní hraje mého 39letého syna. Musím říct hraje, protože je mu o něco víc. Králem Radomilem je pak Marian Huba. Měla jsem celkem osm natáčecích dnů. Navštívila jsem Český ráj, Kokořínsko. A Pohansko. Ač jsem žila roky kousek od něj, v Bratislavě, vůbec jsem tamní až mystickou krajinu neznala. Jako by z každého koutu mohl vylétnout orel, zjevit se kvazi Rumburak, z jezera vylézt vodník…

Foto: Petr Hloušek, Právo

Jana Nagyová se fotila v Brně, v Letohrádku Mitrovských. V roce 2022 by tam chtěla zrealizovat dobročinné vánoční stromečky. Osobnosti by je nazdobily a přidaly pod ně dárek pro znevýhodněné děti, vysvětluje.

Po kolika letech jste stála před kamerou českého režiséra?

Započítám-li práci ze Slovenska z let 1991–1992, vrátila jsem se před kameru po třiceti letech. Ostatně i pro Jana Budaře, vynikajícího herce s několika Českými lvy, je to premiéra, ale režijní. A já mu budu do konce života vděčná, že mi opět otevřel dvířka do filmového světa.

Projekt připravoval velmi dlouho. Pamatujete si okamžik, kdy zavolal vám?

Nevolal, psal mi na Facebook, ale asi to padlo do spamů. Nevěděla jsem o tom. Říkal mi pak, že to chtěl vzdát, až ho napadlo, že se spojí s mojí dcerou Sophií. Tu si našel na Instagramu. Poprosil ji, aby mi vzkaz: …že chystá pohádku, jestli bych si v ní nezahrála královnu…, předala.

Shodou okolností to bylo v březnu, kdy jsem byla u starší dcery Jany ve Vídni. Sice se mnou hezky mluvil, byl moc milý, ovšem vzala jsem si čas na rozmyšlenou. Požádala jsem ho, aby mi nejdřív poslal scénář. Po jeho přečtení jsem už neváhala. Pohádka je krásná a krásná i bude! Než jsem ji začala točit, naposlouchala jsem si ji i z cédéčka.

Jan Budař točí svůj vysněný projekt o princi, kterého vyhodí z mamahotelu

Film

V češtině?

Tohle byla jediná moje obava. Ptala jsem se, zda bych v ní mohla hrát. Už nechci, aby mě dabovali! Honza Budař mě ujistil, že to problém není. Posílal mi dokonce texty nahrané. Já se je učila přes sluchátka. Možná vám to přijde divné: Slovenka, učí se česky? Jenže pro mě to není rodný jazyk, navíc dlouho žiju v cizině.

Bydlíte v Düsseldorfu, vaše nejstarší dcera a vnučka ve Vídni. Scházíte se v Brně. Jak často cestujete napříč Evropou?

A to jsem vám ještě neřekla, že syn je v Berlíně a Sophie v Postupimi. Ještě k tomu přidejte mou rodinu v Nových Zámkoch. Jsem proto na cestování zvyklá. Hodně létám. Ucpané německé silnice bývají peklem. Nemám nervy posouvat se po nich metr po metru, dlouhé hodiny. Proč bych to dělala? Z Düsseldorfu jsem ve Vídni za hodinu a půl. Auto si půjčím na letišti nebo si sednu do vlaku a jedu, kam potřebuju.

Vánoce odjakživa miluju. Stromeček nám tak stojí od druhého adventu, abychom si užili tu radost „před“. Je vždycky hezčí než ta „po“

Jana. Harry. Sophie. Sejdou se u vás doma všechny děti alespoň na Vánoce?

Bohužel to asi nevyjde, ostatně jako v minulých letech. Syn s nevěstou pracují v hotelové branži. V adventu mají obvykle spoustu práce. Nejstarší Jana taky hodně pracuje, volno si udělá jen na Štědrý den, ty další svátky už zas dělá. U štědrovečerního stolu s námi proto sedává jen Sophie, již doplní ten, komu to vyjde. Loni to byl syn s nevěstou. Letos by to mohla být Jana nebo alespoň její dcera, moje vnučka Valentína… Nebudu vám lhát, že je to ideální scénář, jaký si máma na Vánoce přeje, ale jsem šťastná za každého u našeho stolu.

Kdyby dorazili skutečně všichni, máte pro ně dost židlí?

Máme! Máme i velký stůl a na ten ráda nosívám jídlo, dobroty, jež uvařím, napeču. Já hrozně ráda někoho hostím. Vánoce mi dávají příležitost. Odjakživa je miluju. Stromeček nám stojí od druhého adventu, abychom si užili tu radost „před“. Je vždycky hezčí než „po“. Od Štědrého dne všechno krásné ubíhá moc rychle. Je mi proto jedno, že na stromeček koukáme jen s manželem. Letos ho ozdobí perníkové hvězdičky. Nechala jsem si je upéct, ozdobit bílou cukrovou polevou. K nim na větvičky přidám červené kouličky.

Stromeček jsme probraly. Co cukroví? Pečete pravidelně?

Během roku ani ne. Taky pro koho? Jsme s mužem sami, když uděláte buchtu, musíte ji i sníst. Což může být fuška. Máme-li tedy chuť na sladké, vyrazíme do dobrého pekařství. Ale před Vánocemi se tohle změní. Procházím kuchařky, hledám rodinné recepty. Stává se ze mě pekařka/cukrářka. Na našem vánočním stole díky mému nadšení nechybějí rohlíčky, linecké…

Vychrtlá herečka nemá absolutně žádný šmrnc. Chybí jí dopamin a serotonin, hormony štěstí. Můj fyzioterapeut vše hezky vystihl: v krvi nic pořádně neproudí a meridiány jsou v čudu, tvář kyselá, chladná!

To zní až hezky česky, slovensky. Ale podruhé jste se vdala Německa, kde žijete i se třetím manželem. Vzala jste si tam rovněž slovenské tradice?

Na první dobrou mě napadají kousky rohlíků spařené mlékem, sypané mákem a cukrem.

Když mluvíme o jídle – stále jste štíhlá. Musela jste jako herečka vůbec držet dietu?

Jako mladá holka jsem se do toho párkrát pustila, nerada. Člověk se neustále omezuje a je to na něm vidět. Vychrtlá herečka nemá absolutně žádný šmrnc. Chybí jí dopamin a serotonin, hormony štěstí. Můj fyzioterapeut vše hezky vystihl: V krvi nic pořádně neproudí a meridiány jsou v čudu, tvář kyselá, chladná! Proto se dietám vyhýbám, sázím na vyvážený jídelníček. Jen na Vánoce a Velikonoce hřeším. Kilo nahoře? Kilo dole? Nemůžeme být stejní.

Foto: Petr Stuna

V létě natáčela také v Dánsku. Režisér Dan Svátek jí nabídl roli ve svém novém filmu Dvě slova jako klíč. Na snímku Ivan Franěk a Diana Dulínková.

Podobný nadhled vám až závidím.

Vidíte, ke mně patří. Za totáče jsem chodila jeden čas do školy oblečená stejně jako jiné děti: shodná sukýnka, košile, červený šáteček, sáčko. Když jsem byla větší, všechny jsme v Bratislavě nakupovaly ve dvou vyhlášených obchoďácích. Domů si ty šťastnější z nás, na něž se dostalo, odnášely stejné šaty, jen v jiné barvě. Dnes se ženy oblékají každá jinak, pokud nejsou cíleně polonahé, ale zase mají mnohdy stejné tváře.

Po zásahu plastických chirurgů?

Někdy poměrně nepovedených. Podívejte se na rty žen, které je podstupují. Na vybotoxovaná čela. Díky nim vypadají všechny ženy stejně. Tvrdívám: Zatímco my, za socíku, jsme byly stejné od pasu dolů, ony jsou stejné od pasu nahoru. Divím se, že je to baví.

Co děláte pro sebe vy, abyste byla krásná?

Kupuju si dobré krémy, kosmetiku. Když zjistím, že mi nesedí, sáhnu po dalším… Nejsem na úpravě svého vzhledu závislá. S plastikami to máte jako s alkoholem. Závislost! Jedna sklenička nestačí, chcete další. U plastik odebíráte, přidáváte, řežete, nastavujete. K čemu? Stejně všichni zestárneme, umřeme.

Herečky ale stárnutím mohou přicházet o práci.

To ale není důvod do sebe nechat řezat. Já jsem se práce vzdala v roce 1987. Otěhotněla jsem, podruhé se vdala. Věděla jsem, že chci mít hlavně muže, děti, že s nimi chci prožívat jejich dny. Vyrostla jsem se sestrou v rodině, kde podobný model fungoval. Máma a táta chodili do práce, o víkendech jsme jezdili na výlety. Měla jsem tety, strýce, sestřenice. Tenhle zdravý rodinný kruh jsem chtěla budovat. Fungoval skvěle i za totáče.

V socialistickém Československu jste opouštěla výborně rozjetou kariéru. Navíc jste neuměla pořádně německy. Nebála jste se, že naopak o tyhle jistoty venku přijdete?

Jistoty? V době, kdy jsem byla takzvaně na vrcholu, jsem pořád hrála, chodila do rádií, cestovala, žila nezdravě. Ani při natáčení Arabely, v letech 1979–1980, to nebylo jiné. Přidejte si k tomu neustálé lety mezi Bratislavou a Prahou… Jako pravdivé se u ukázalo přísloví: Jak se chováš ke svému tělu v mládí, bude tvoje tělo s tebou zacházet ve stáří.

V letadle jste také potkala prvního manžela, trenéra hokejového týmu Slovan Bratislava Miroslava Kuboviče. Narodila se vám dcera. Rodinu jste tedy měla i v Bratislavě.

Ale rodinně jsem nežila! Do práce jsem šla po šestinedělí. Arabelu odvysílali v roce 1980, o Vánocích. Ze dne na den jsem byla slavná. Na to se narodila Janička. Já se však nedokázala zastavit. Kolikrát spala v herecké šatně, protože jsem neměla hlídání, nechci ani počítat. Proto jsem při druhém těhotenství nezaváhala. Ač mě přesvědčovali, že budu odchodu z divadla, filmu a vůbec z branže litovat, věděla jsem, že dělám správně.

Nevěřím v to, že když si najmete chůvu, kdosi za vás uklízí, abyste mohla budovat kariéru, vaše děti to nepocítí

Vím, že v osmdesátých letech se vdávaly ženy o dost dříve než nyní. Ale vy jste poprvé nemusela. Tohle vám předem nikdo nevymlouval?

Rodiče říkali: Jsi mladá, počkej si. Jenže já byla zamilovaná, vdávat jsem se chtěla. Můj muž byl sice před tím dvakrát ženatý, ale děti taky neměl. Chtěla jsem si jít vlastní cestou. Nebyla lehká, ovšem dala mi Janičku. Zase jsme u ní. Právě jí, mám ten pocit, dlužím kus mateřské lásky. Při odchodu do ciziny jí bylo skoro šest. Ano, vždycky jsem ji milovala, jenže dalším dvěma dětem jsem dala více: pozornosti, mateřské lásky, a hlavně společného času.

Trikový specialista vzpomíná, jak „donutil” Lábuse v Arabele létat bez počítače

Koktejl

Vyčetla vám to někdy?

Ne, vyčítám si to sama. Nevěřím v to, že když si najmete chůvu, kdosi za vás uklízí, abyste mohla budovat kariéru, vaše děti to nepocítí. Omyl! Do dvanácti let je můžete formovat, vychovávat, chválit i potrestat. Dávat jim rady. Svět se musí dít v rodině, ne ve škole, jak někteří tvrdí. Škola má děti vzdělávat, ne vychovávat. Na to mají rodiče.

Souhlasím s vámi, ale mnozí nemusejí.

Na to jsem připravená. Jenže, máte-li stále k ruce pomocnice, kdosi obstarává vaši rodinu, děti, vy s nimi většinu dne nejste, věnujete se jim v útržcích. I v nich selháváte: někdy ještě něco doděláváte v práci, jindy vás bolí hlava, jste unavená. Proto jsem odjedla v roce 1987 za Haraldem (Schlegelem – pozn. red.). Dnes možná litují kolegyně, jež mě přemlouvaly. Některé z nich jsou samy, bez rodiny. Jsou staré. Dohrály. Já mám dospělé děti. Přejí mi, abych kariéru opět nastartovala. Jance je čtyřicet. Harrymu bude pětatřicet, Sophii bylo dvacet. Vědí, že po všem tom vožení na kroužky, do škol, je řada na mně.

Vedle Prince Mamánka jste vzala i roli ve filmu Dana Svátka Dvě slova jako klíč, že?

Točili jsme v Dánsku, na osamělém místě, v domě ze 17. století, na břehu moře. Plavali v něm tuleni. To byla krása! S manželem jsme tam dojeli za jedenáct hodin, s několika přestupy vlakem. Psala jsem poté z natáčení dětem, jak se máme. A také posílala fota pres Facebook nebo Instagram.

Jak s nimi mluvíte?

Víceméně německy. Slovensky ale umějí. Ne sice gramaticky dokonale, chtěla jsem hlavně, aby se domluvily s tetičkou, sestřenicemi. Mezi sebou občas jazyky i střídáme. S Janičkou, která slovensky umí nejlíp, přecházíme klidně v půlce věty do němčiny. Harry se mnou žil ještě v Praze, s ním tak mluvím česko-slovensko-německy. Žofka (Pulmom – pozn. red.) střídá němčinu se slovenštinu. S mužem mluvím jen německy. Panuje u nás jazykový mišmaš.

Foto: Soukromý archív Jany Nagyové

Se synem a jeho nevěstou.

Co po vás chtějí nejčastěji uvařit?

Každý má rád něco jiného. Děti si rovněž dokážou podle mých receptů i jídla připravit samy. Zrovna nedávno syn vařil pro kamaráda z Japonska můj segedín. Prý byl výborný. Jinak zrovna on po mně většinou chce svíčkovou, ovšem bez kynutých knedlíků. Ty neumím, proto si je kupuje v supermarketu. S kynutým těstem si nerozumím. Jsme na válečné stezce.

Takže do vánočky se nepouštíte ani před Štědrým dnem?

Zkoušela jsem ji jednou a byla tak tvrdá, že si ji nikdo nedal. (smích) Ještě k oblíbeným jídlům mých dětí – Janička má ráda čočkovou polévku a kapustnicu, do nichž dávám domácí klobásu ze Slovenska. S Harrym ještě mají rádi řízky, slovenská jídla s rýží, šišky s mákem nebo ořechy… A Žofka? Už je rok a půl veganka, proto jsme se doma dohodli, ať si pro sebe vaří. Já a muž máme sice zeleninu rádi, ale stejně rádi si dáme klobásu.

Chcete-li děti vidět, musíte jim dát svobodu, prostor dospět, důvěřovat jim. I převeliká snaha starat se spíš věci pokazí, než napraví! Přesto často nespím. V posteli myslím na to, jak se mají, zda jsou zdraví

Zůstaňme u dětí. Vedle vnučky ve Vídni máte prý ještě vnuka na Novém Zélandu.

Harry tam nějaký čas žil. Jeremy se pak narodil ze vztahu, který se před jeho odletem do Německa rozpadl. Říkám k tomu, že se mu poštěstilo. Každé dítě je dar. Proč bychom jinak žili? A víte, co jsem ještě díky nim zjistila? Nikdy jsem nechápala mámu, když říkala, jak je těžké vypustit děti do světa. Teď to vím. Žít znamená přemýšlet, jak říkal Cicero. Chcete-li děti vidět, musíte jim dát svobodu, prostor dospět, důvěřovat jim. I převeliká snaha starat se spíš věci pokazí, než napraví! Přesto často nespím. V posteli myslím na to, jak se mají, zda jsou zdraví. Ani manželovi o tom kolikrát nevyprávím, i když on dobře ví…

Dokážete poté vůbec usnout?

Vzbudím-li se nad ránem, jdu si uvařit teplé mléko, přidám do něj med a mažu z hlavy všechny špatné myšlenky. Někdy ještě zaberu, někdy jsem pak vzhůru od půl čtvrté. Přesně jako moje mamka, která mi tohle vyprávěla.

S vnoučkem Jeremym jste se někdy viděli osobně?

Když mi bylo padesát, přála jsem si jediné, aby s mámou ze Zélandu přiletěl, abych ho mohla obejmout. Mí blízcí mi to splnili. Tehdy mu bylo rok a půl, už chodil. Snad se co nevidět potkáme. Za dva tři roky by mohl přijet do Německa třeba studovat. Poznal by i mou vnučku Valentínu, jíž je šest. Snažíme se fungovat jako rodina. Včetně druhého muže, s nímž mám přátelský vztah, ten první bohužel zemřel. Mám v sobě potřebu odpouštět. Jednou chci odcházet smířená, obklopená těmi, kteří mě milují a které miluju.

Foto: Soukromý archív Jany Nagyové

Vnučka Valentína žije s maminkou Janou ve Vídni. Na snímku jde poprvé do školy.

Tohle si asi přeje každý.

Máte pravdu, já jsem ale viděla, jak se může spor přenést přes smrt. Máma měla sestru, s níž se smířit nestačila. Zemřely pár měsíců po sobě, tak byly propojené. Přišlo mi to líto. O smyslu života je ostatně i Danův film Dvě slova jako klíč.

Jak na vás pan Svátek vůbec přišel?

Říkal mi, že mně slyšel při rozhovoru v televizi. Zavolal mi, že jsem Jolanda. Dodal, že budu ženou Daniela Olbrychského (slavný polský herec – pozn. red.). Zeptala jsem se: Olbrychského? Odpověděl: Ano. Já nezaváhala. Když mi elektronicky přišel scénář, užasla jsem. Na každé mé stránce bylo mé jméno. To jsem ještě nezažila. Až mě to dojalo. Mám ho taky, papírový, uložený hezky doma. Neumím se totiž učit z elektronických přístrojů, hezky si scénáře tisknu. Mám pak na co vzpomínat.

Vzpomínáte podobně aktivně u televize, například u Arabely, jiných pohádek?

U nás spíš zní od rána hudba, rádio. Koncem roku ještě německé, anglické, americké vánoční písničky. Ale jedna pohádka k nám přece patří: Popelka, jež běží i v Německu… Napadá mě – chcete vtipnou historku? V rámci zachování tradic jsme si kdysi v Innsbrucku koupili živého kapra. Doma si ho dali do vany. Nastal Štědrý den a muž se mě zeptal: Kdo ho zabije? Až v tu chvíli jsme zjistili, že to neumíme. Nakonec jsme ho, chudáka, udolali. Zjistili jsme také, že nemáme velký nůž na uříznutí hlavy. Což muž vyřešil pilkou. Když to bylo za námi, kapr ležel na lince i se šupinami bez hnutí, zalil nás pot a přešla chuť na vánoční večeři. Zabalili jsme ho do papíru a vyhodili. To radši budu vegetariánka!

Ani se nedivím, že ho od té doby vynecháváte.

Já ho mám ráda. Pochutnám si ovšem jen na hotové porci. Na Štědrý den však volíme jiné ryby, hlavně mořské, mají míň kostí. K nim přidáváme hodně zeleniny. Večeříme za hudby, od pěti klidně do jedenácti večer. Průběžně rozbalujeme dárky, obdivujeme stromeček…

Foto: Soukromý archív Jany Nagyové

S milovanou maminkou.

Máte letos nějaký vysněný?

(zamyslí se) Je Štědrý den. Kdosi zvoní u dveří, jdu otevřít a na prahu stojí všichni blízcí. Já je obejmu, jeden za druhým jdeme do obýváku. Sedneme si k prostřenému stolu, povídáme si. Letošní Vánoce pro mě budou z tohohle pohledu velmi smutné. Budou první bez maminky, jež zemřela. Už nikdy u našich dveří nezazvoní.

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám