Hospodský, honorární konzul Seychel na Slovensku, ředitel divadelní bratislavské Nové scény, majitel rozhlasové stanice, galerista, producent, režisér a spisovatel. Je znát, že má neklidnou povahu. „Když se pro něco rozhodnu, jdu za tím, dokud toho nedosáhnu,“ přiznává herec, známý též jako major Terazky z televizního seriálu Černí baroni. „To mě naučil můj otec. A pak taky ulice, kde jsem vyrůstal.“

V novém filmu Milana Cieslara Colette ztvárnil židovského kápa, na snímku s hlavním hrdinou filmu, zajatcem Vilim v podání Jiřího Mádla.

V novém filmu Milana Cieslara Colette ztvárnil židovského kápa, na snímku s hlavním hrdinou filmu, zajatcem Vilim v podání Jiřího Mádla.

FOTO: archív Bioscop

Zákony ulice

Jako kluk býval živel a to mu zůstalo. „Vždy jsem byl samorost a sám voják v poli, jiný už asi nebudu,“ charakterizuje se. Usměrnit ho prý bylo těžké, zvlášť když vyrůstal bez otce. „Tatínek byl dlouhá léta zavřený v komunistickém vězení. Tím samozřejmě trpěla celá rodina. Matka se měla co ohánět. Musela tvrdě pracovat, aby nás uživila. Vůbec to nebyla jednoduchá situace, chyběla mi otcova pevná ruka. Většinu času jsem trávil na ulici a ta mi dala školu života. Lekce, na které nezapomenu,“ svěřuje se herec. Přiznává, že učit se mu příliš nechtělo. Podle toho taky vypadaly výsledky.

Jeho maminka však milovala umění, ráda četla a také hezky zpívala. Rozpoznala v něm herecký talent, a tak ho donutila k účinkování v recitačních soutěžích. Zprvu se bránil, ale pak ho to začalo bavit. Zjistil, že má úspěch, že ho těší zaujmout posluchače, a hlavně že mu to jde lehce. Začal se umísťovat na předních místech a reprezentovat školu čím dál častěji. „Bavilo mě to. A profesoři díky těmto výsledkům taky občas přimhouřili oko nad těmi ostatními, které nebyly tak dobré. Zejména v chování. Tam jsem měl vždy sníženou známku,“ netají se.

Že ho ze střední školy vzali na herectví, považuje za velké štěstí. „Vymanil jsem se z vlivu ulice a tamního prostředí. A musím říct, že včas. Když se ohlédnu zpět do minulosti, drtivá většina mých kamarádů z ulice skončila na šikmé ploše. Ulice nás učila své zákony.“

Řídí se některými dodnes? „Ano. Základní pravidlo je, že pokud člověk dostane facku, musí vrátit dvě. To je základ všeho, protože pak už vám druzí dají pokoj. Když tu facku nevrátíte, dostanete druhou. Dnes, zítra, za rok, to se neví, ale buďte si jistá, že dostanete. Když ji vrátíte, ostatní si uvědomí, že je lépe toho člověka nedráždit.“

Pruďase Borise Nekonečného hraje v seriálu Ulice, jeho partnery jsou Lubomír Lipský a Lenka Vlasáková.

Pruďase Borise Nekonečného hraje v seriálu Ulice, jeho partnery jsou Lubomír Lipský a Lenka Vlasáková.

FOTO: archív TV Nova

Práskači, vojáci, vrazi

Jeho herecká kariéra odstartovala v divadle v Košicích, kam na sedm let odešel po absolvování herectví na Vysoké škole akademických umění v Bratislavě. Jeho neklidné povaze více svědčilo být na volné noze, což však za minulého režimu nebylo snadné. Proto se po návratu do Bratislavy po třech letech hostování v různých divadlech vrátil v roce 1981 do angažmá, tentokrát na Novou scénu.

Hned po škole si ho našla i kamera. Do dnešní doby si zahrál ve více než padesáti filmech, včetně mnoha českých, jako byly Dynamit, Útěk do Budína, Kamarád do deště I. – II., Passage, T. M. A., Habermannův mlýn nebo televizní seriály Dobrodružství kriminalistiky, Černí baroni či Ulice.

Posledních dvacet let hraje vždy v některém z pražských divadel. Prošel Kalichem i Divadlem Broadway a nyní už devátou sezónu účinkuje v českém kultovním muzikálu Noc na Karlštejně. Do Česka tedy jezdí často, nyní zde právě dotočil dva filmy.

První z nich je Příběh kmotra na motivy knih novináře Jaroslava Kmenty, pátrající po pozadí dodnes nevyjasněné vraždy šéfa pražského podsvětí Františka Mrázka. „Hraju tam nájemného vraha. Režiséra filmu Petra Nikolaeva si vážím nejen pro jeho snímek Lidice, ale i pro seriál Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů, kde bohužel nehraju, ale kdybychom se v době jeho natáčení znali, jistě by mě tam obsadil,“ směje se.

V televizním seriálu Černí baroni z roku 2004 hrál legendární postavu majora Terazkyho. Kapitána Ořecha ztvárnil Vítězslav Jandák.

V televizním seriálu Černí baroni z roku 2004 hrál legendární postavu majora Terazkyho. Kapitána Ořecha ztvárnil Vítězslav Jandák.

FOTO: ČTK

Lakonicky dodává, že s jeho fyziognomií si ho role grázlů, drsných vojáků či bezohledných práskačů prostě vybírají. „Na to, abych hrál hajzla, uniformu nepotřebuju,“ naráží na postavu majora Terazkyho z Černých baronů. „Zvládnu ho zahrát i bez ní. Záporné role jsou plastické a je na nich co hrát.“

Snímek Colette, milostnou romanci natočenou podle autobiografické novely Arnošta Lustiga a zasazenou do prostředí osvětimského koncentračního tábora, považuje za jeden z nejlepších filmů, ve kterých kdy účinkoval. „Hraju tam židovského kápa. S režisérem Milanem Cieslarem to byla nádherná spolupráce,“ pochvaluje si. Zajímavostí je, že slovenským koproducentem tohoto filmu je Hrycova dcera Wanda, která je známou slovenskou divadelní a filmovou producentkou.

Šlapat vládě na paty

Rok 1989 byl i pro něj rokem přelomovým. S herectvím pod vlivem společenských událostí načas sekl úplně. „Všimněte si, že to, co se stalo, nenazývám sametovou revolucí, protože to byl normální převrat, ovšem dost nepovedený,“ podotýká. Je znát, že politické dění mu není lhostejné. Však se také ihned po listopadových událostech do politiky zcela ponořil. S otevřeností přiznává, že ve spletité době také párkrát šlápl vedle.

„Zapletl jsem se s naším bývalým premiérem Mečiarem. Pomáhal jsem mu zakládat HZDS. A velmi rychle jsem zjistil, jak strašnou chybu jsem udělal,“ má za to. „V té době řekla Madeleine Albrightová, že Slovensko je černou dírou Evropy. Měla pravdu! Tak jsem si řekl, že to tak nechci nechat a že chci přispět ke změně. Nechci, aby to znělo nadneseně, ale cítil jsem to jako svoji povinnost, protože i já jsem byl tak trochu zašpiněný svou spoluprací s Mečiarem.“

Jako nájemný vrah ve snímku Příběh kmotra, který právě míří do kin.

Jako nájemný vrah ve snímku Příběh kmotra, který právě míří do kin.

FOTO: Michaela Bruderová

Založil a vybudoval celoplošnou rozhlasovou stanici Twist, která vstoupila do konkurence se slovenským rozhlasem a plně se věnovala zpravodajství a publicistice.

„Snažili jsme se šlapat vládě na paty. Nebylo to jednoduché, všechna média byla v tom čase v jejích rukou. Dosáhli jsme ale toho, že po čtyři roky, od roku 94 do 98, si naše 'úžasná' vláda dělala polední pauzu ne proto, aby se najedla, ale aby si poslechla, co o ní v žurnálu rádia Twist zase říkáme. Byl to úspěch,“ hodnotí patnáctileté období, kdy se zdatně zhostil své politické rehabilitace a vedl svou rozhlasovou stanici jako generální ředitel.

Knihu napsal pro vnuka

Právě snaha podat svědectví o polistopadové době jej zatáhla k další profesi, spisovatelské. Napsal skoro čtyřsetstránkovou knihu s názvem Inventura, po které se na Slovensku jen zaprášilo a která se nyní začala prodávat i v Čechách. „Když jsem si pročítal vzpomínky tehdejších slovenských lídrů Fedora Gála nebo Petra Zajace či Jána Budaje, své jméno jsem tam nikde nenašel. Tak jsem si řekl, že s tím něco udělám. V knize uvádím 730 jmen, a jen asi 40 je těch, co mi v životě pomohli. Tak to jsou jednoduché počty, jak asi má Inventura dopadla,“ netají se.

To však není jediný důvod, proč se rozhodl psát. Původně to měla být tenká knížečka, uvádějící na pravou míru životní příběh jeho vězněného otce, který se politických změn nedožil, protože zemřel v roce 1980.

S Jánem Slezákem se objevil v roli Dopovědníka v muzikálu Na skle malované, který uváděla bratislavská Nová scéna.

S Jánem Slezákem se objevil v roli Dopovědníka v muzikálu Na skle malované, který uváděla bratislavská Nová scéna.

FOTO: ČTK

„Ale pak jsem zjistil, že otcovou smrtí historie nekončí. Že i já jsem prožil bouřlivé věci a složitý život. A tak jsem se rozhodl pokračovat a udělat si rekapitulaci, inventuru. Táhne mi na sedmdesátku, a tak se sluší ohlédnout. Ocitám se ve věku, kdy mohu kdykoli zemřít. Až budu z tohoto světa pryč, kdo vysvětlí mému vnukovi, co se dělo? A co dělal jeho děda a jeho praděd?“ Právě Artem, syn dcery Wandy, byl pro populárního herce velkou radostí a po tragické smrti jeho vlastního syna Huga těsně před Vánocemi v roce 2008 i životní vzpruhou.

Když jsem si manželku bral, věděl jsem, že si ji beru na celý život. Je „aj do koča, aj do voza“. Navíc je velmi tolerantní, rozumná a pořád krásná. A já ji mám pořád rád.

Velkou celoživotní oporou je pro herce také manželka Veronika, bez níž by těžké chvíle asi nezvládl. „Kdysi jsem si našel jednu úžasnou ženu a ona se za mě nechtěla vdát. Říkala, že je jí se mnou dobře a že mě má ráda, ale že na manželství to není. Že si manželství představuje jinak. A já ji ukecal,“ přibližuje s nadsázkou svůj svazek, který vydržel už třicet sedm let.

„Ona se za mě vdala pod podmínkou, že dva roky nebudeme mít dítě. Bylo to manželství s dvouletou zkušební dobou. Po roce a půl mi řekla do ouška, že už 'prohibice' skončila. A pak se nám narodila krásná dcera,“ usmívá se.

„Když jsem si manželku bral, věděl jsem, že si ji beru na celý život. Je, jak se u nás na Slovensku říká, 'aj do koča, aj do voza'. Navíc je velmi tolerantní, rozumná a pořád krásná. A já ji mám pořád rád.“

V muzikálu Hello Dolly! na bratislavské Nové scéně vystupoval v roce 2006 jako Vandergelder, Dolly si zahrála Kateřina Brožová.

V muzikálu Hello Dolly! na bratislavské Nové scéně vystupoval v roce 2006 jako Vandergelder, Dolly si zahrála Kateřina Brožová.

FOTO: ČTK

Sázka o bednu whisky

Nerad se vzdává. A nepamatuje se, že by se tak někdy stalo. Když si v roce 1991 otevřel pod bratislavským hradem kavárničku s galerií, tahal si do ní basy piv a limonád sám. „Číšníci si kupovali nová auta a já jsem byl pořád na nule,“ vzpomíná s úsměvem.

Dodnes tam pořádá každý měsíc pravidelné vernisáže slovenských i českých malířů, ačkoli obchod s uměním skomírá. „Schází se tu ale dobrá společnost a pije se dobré víno,“ říká. Stejně umanutě trval na uskutečnění projektu světově proslulého amerického muzikálu Producenti, kde se zhlédl v postavě krachujícího divadelního producenta Maxe Bialystocka.

„Viděl jsem ho poprvé na Broadwayi v New Yorku a moc jsem toužil si zahrát tuto úžasnou roli. Když mi to nevyšlo v pražském Karlínském divadle, koupil jsem licenci a rozhodl se produkovat, režírovat a hrát v Producentech na Slovensku. Svěřím vám tajemství: jsem jediný na světě, který se zhostil této trojkombinace!“

V hlavní roli alternoval s Marianem Slovákem, ale zároveň musel režírovat i sám sebe. „Natáčel jsem si celé zkoušky na video a pak večer, u lahve bílého vína, jsem na sebe koukal a hledal, co mám udělat jinak a líp,“ vybavuje si. Muzikál sklidil obrovský úspěch. Nevydělal sice ani korunu, ale ani neprodělal a diváci se bavili.

Andrej Hryc

Andrej Hryc

FOTO: Petr Horník, Právo

Podobně bláznivě vypadal jeho nápad, že se stane honorárním konzulem Seychelské republiky na Slovensku. Dnes jím je. Jak to vzniklo? „Miluju cestování. Navštívil jsem již všechny kontinenty a před patnácti lety jsme s manželkou a přáteli zavítali na Seychely. V té době to byla pro nás neznámá krajina, která nás okouzlila. Chtěli jsme tam jezdit častěji, ale je to poněkud drahá destinace. Tak jsem si vymyslel, že jako honorární konzul bych snad mohl mít nějakou výhodu,“ směje se.

Vsadil se s kamarádem, že to dokáže. „Kroutil hlavou, že je to nesmysl, a nabízel sto tisíc dolarů jako sázku. To jsem neměl, tak jsem vsadil bednu whisky. A vyhrál jsem.“

Nesnáší lež a plané sliby a spravedlnost je pro něj nade vše. Nepopírá, že je samorost. Že se nechá vyhecovat a že když se rozčilí, tak řve jako tur. „A slovník mám horší než dlaždič. Dodnes mi však píšou moji bývalí zaměstnanci, že to sice bylo mnohdy mezi námi na kordy, ale že nikdy neměli tak dobrého šéfa. A věřte mi, že to mě opravdu hřeje u srdce.“

S manželkou Veronikou je ženatý už třicet sedm let.

S manželkou Veronikou je ženatý už třicet sedm let.

FOTO: ČTK