Článek
Ty podnítila ozbrojená konfrontace Izraelců s Hizballáhem na přelomu srpna a září, jež se ve více ohledech zásadně vymykala zaběhlé rutině uplynulých let, kdy izraelská armáda periodicky letecky útočila na pozice šíitského hnutí a s ním spojených palestinských skupin na území Sýrie.
Útok izraelských dronů na jižním předměstí Bejrútu, vypálení protitankových střel Hizballáhem na vojenské vozidlo v blízkosti severní hranice Izraele a izraelské ostřelování stovky cílů v Libanonu představovaly nejvážnější střet dvou protivníků od války v létě 2006.
Řecko zadrželo Libanonce podezřelého z únosu amerického letadla v roce 1985
V té tehdy Izrael utrpěl bolestivou „nevýhru“, když nedokázal Hizballáhu zasadit rozhodující úder za současných velkých ztrát na životech svých vojáků. Ztráty Hizballáhu byly sice podstatně těžší, nemluvě o množství obětí z řad libanonských civilistů a rozsáhlé destrukci libanonské infrastruktury, nicméně způsob, jakým hnutí dokázalo vzdorovat dosud neporazitelnému nepříteli, většinu pozorovatelů velmi zaskočil.
Z příslušníků Hizballáhu se rázem stali hrdinové „arabské ulice“, zatímco příslovečné izraelské sebevědomí zůstalo vážně pošramoceno.
Bojové zkušenosti ze Sýrie
Zapojením tisíců svých bojovníků do války v Sýrii po roce 2011 na straně režimu Bašára Asada sice Hizballáh většinu nabytého morálního kreditu u arabských sunnitů ztratil, na druhé straně ovšem značným způsobem rozšířil svůj arzenál, získal cenné bojové zkušenosti a navázal četné kontakty se zahraničními šíitskými skupinami.
Přes počáteční kontroverze kolem svého syrského angažmá navíc Hizballáh vyšel nakonec posílen i na domácí scéně. Hnutí, jež v Libanonu vzniklo na počátku osmdesátých let coby íránský agent v probíhající občanské válce, se postupně přetavilo v komplikovanou strukturu kombinující vojenský, politický i sociální rozměr. Ve vnímání většiny Libanonců se Hizballáh stal legitimní součástí tamního „národního rámce“.
Jeho charitativní aktivity mu udržují setrvalou podporu u zchudlých, převážně šíitských komunit. V rámci svého domácího působení však „strana boží“ čím dál více upřednostňuje svoji libanonskou identitu před identitou šíitskou. Jejím aktuálním politickým spojencem je Svobodné vlastenecké hnutí – největší reprezentant libanonských křesťanů – včetně prezidenta Mišela Aúna.
Příznivci Hizballáhu sledují projev jeho vůdce Hasana Nasralláha v Bejrútu.
Nad přítomností poslanců v parlamentu i ministrů ve vládě za Hizballáh se v zemi cedrů již nikdo nepozastavuje. Z pohledu států Západu, Zálivu a především Izraele však Hizballáh představuje teroristickou organizaci a prodlouženou ruku expanzivní politiky teokratického Íránu usilujícího o dominanci nad Blízkým východem.
Izraelci hnutí považují vedle íránského jaderného programu za největší hrozbu pro svoji bezpečnost a opakovaně deklarovali nutnost zabránit Hizballáhu ve vývoji přesně naváděných raket schopných zasáhnout strategické cíle uvnitř Izraele. Těchto raket má Hizballáh v současnosti dle dostupných informací několik desítek, které propašoval přes syrskou hranici, snahu o jejich výrobu však generální tajemník hnutí Hasan Nasralláh dosud vždy popíral.
Blízkovýchodní střet, který nikdo nechce
Navzdory posledním událostem i vyhrocené rétorice před nedávnými izraelskými volbami si však žádný z potenciálních kandidátů na premiéra židovského státu nepřeje konflikt většího rozměru, jenž by obnášel nasazení pěchoty na libanonském území.
Trauma z roku 2006 stále přetrvává a škody, které by rakety Hizballáhu především na severu země způsobily, by dnes byly nepochybně rozsáhlejší než před třinácti lety. Konflikt si na druhé straně nepřeje ani Hizballáh a Libanonci obecně s vědomím zcela jasné převahy izraelské armády.
Veřejnost v obou zemích je stále méně ochotná riskovat životy vojáků i civilistů kvůli vojenskému dobrodružství s nejistým výsledkem. Válku mezi Izraelem a Hizballáhem si z rozdílných důvodů nepřejí Rusové ani Američané.
Šéf Hizballáhu a izraelský premiér se častovali výhrůžkami
Skutečnost, že si v současnosti další velký konflikt nikdo z relevantních hráčů nepřeje, by ovšem neměla vést k mylnému závěru, že takový konflikt nehrozí. Eskalace podobné té aktuální s sebou – přinejmenším na Blízkém východě – nesou riziko, že přerostou do bodu, kdy nebude cesty zpět. Smrt pěti izraelských vojáků, jež na počátku září hrozila při střelbě Hizballáhu na armádní vozidlo, a nevyhnutelně tvrdá izraelská reakce by nápadně připomínaly počátek posledního konfliktu.
Současná situace v regionu napovídá, že by se nová válka nemusela nutně omezovat na izraelsko-libanonské hranice.
