„Hlavní důvod, proč jsem se rozhodla utéci ze Severní Koreje, byly ekonomické problémy,“ líčila čtyřicetiletá I So-jon.

Vysvětlila, že i lidé v prominentnějších postaveních berou mizivou mzdu. „Můj otec byl univerzitní profesor, který vyučoval o revolučním životě Kim Ir-sena, ale měl v přepočtu měsíčně pět dolarů. Takže ekonomické důvody byly hlavní,“ poznamenala.

Lidé mají vymyté mozky a to byl i můj případ I So-jon

Sama ovšem takový plat neměla. „Po odchodu z armády mě poslali do důlní oblasti,“ uvedla regulovčice, která v ozbrojených silách odsloužila deset let.

Život tam byl podle ní velmi těžký. „V socialistické společnosti nemáte žádný majetek, pracujete pro stát a ten zajišťuje jídlo. Na dodávky potravin se však čekalo dva tři měsíce, rok. Můj synovec umřel hlady,“ uvedla I So-jon.

O příčinách hospodářských problémů KLDR neuvažovala, nehodnotila režim. „Lidé mají vymyté mozky, a to byl i můj případ. Chtěla jsem utéct kvůli hladu, abych přežila.“ dodala.

I So-jon při rozhovoru

I So-jon při rozhovoru

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

O svém rozhodnutí opustit zemi raději předem s nikým nemluvila, bála se. „Při prvním útěku jsem o svém plánu neřekla ani rodičům, ale když jsem se o to pokusila podruhé, pověděla jsem o tom svému otci, který učil o revolucionáři Kim Ir-senovi, a on mi řekl bez jakéhokoli zaváhání: Jdi, musíš odejít do Jižní Koreje,“ popsala.

Uvězněna

První pokus dostat se do Číny přes řeku Tuman jí v roce 2004 nevyšel. Skončila ve spárech převaděčů, kterým se v Koreji říká brokeři. „Když jsem překračovala řeku, potkala jsem čínsko-korejského brokera. Chytil mě a držel ve svém domě,“ líčila I So-jon. Každou noc broker přiváděl další ženy, které pak přes čínského prostředníka prodával starým Číňanům jako sexuální otrokyně.

Tomuto osudu se nechtěla I So-jon podvolit a raději si podřezala žíly. Broker ji zraněnou hodil do řeky. „Měla jsem vlastně štěstí, že mne našel a chytil severokorejský voják,“ podotkla.

Voják ji sice zachránil, za pokus překročit ilegálně hranici ale dostala roční trest vězení. Stala se jen číslem, vězeňským číslem 826.

Ve vězení

I za mřížemi panoval jako v celé zemi hlad. „Dostávala jsem tři čtyři naběračky obilné kaše denně, nebo polévku z vody a shnilé zeleniny,“ líčila I.

Snadné nebylo se ani najíst: „Lžíce v severokorejských vězeních nemají rukojeť, jen zahnutou část, protože by je mohli vězni použít při pokusu o sebevraždu.“

Po propuštění si byla jistá, že v KLDR zůstat nechce, ale stejnou cestou přes řeku Tuman na severovýchodě Severní Koreje do Číny už jít nechtěla:

„Na rozdíl od jiných Severokorejců, kteří utíkají, jsem nešla přes třetí zemi. Ve vězení jsem se seznámila s lidmi, kteří žili v Číně deset let a pak byli repatriováni zpět do KLDR. Dohadovali se, jak se dostat ze Severní Koreje a souhlasili, že původní metoda, kterou jsem si zvolila, je příliš nebezpečná. Plán byl takový, že jsem měla s falešným pasem plout na lodi přímo do Jižní Koreje. Potkala jsem se s brokerem, který mi slíbil, že mi sežene pas.“

Jenže obě Koreje jsou fakticky stále ve válečném stavu, a jejich společná hranice je proto snad nejstřeženější hranicí na celém světě. Lodní spojení mezi oběma zeměmi neexistuje, do Korejské republiky však plují malé lodě vypravované z čínských přístavů při hranicích s KLDR. Tuto cestu zvolila také I.

„Byla jsem v Číně v Tan-tungu zavřená v pokoji, protože mi broker řekl, že je pro mě příliš nebezpečné opustit tuto místnost. A tam jsem pořád čekala na pas,“ řekla.

I So-jon

I So-jon

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Hranice u Tan-Tungu byla v té době slabě kontrolovaná a proudilo tudy i dost lidí, kteří se podíleli na šedé ekonomice a černém obchodě mezi oběma zeměmi, protože přístav byl součástí zvláštní ekonomické zóny.

V té době ještě na čínském břehu řeky Jalu ani nestál plot, přesto to nebyla hlavní cesta pro severokorejské uprchlíky, protože se z Tan-Tungu hůře dostávali do čínského vnitrozemí, na hranicích zvláštní ekonomické zóny jsou přísné kontroly.

Čekání trvalo dlouho, Korejka se však nakonec padělaných dokumentů dočkala. Trochu se je bála použít: „Na pasu, který jsem nakonec dostala od brokera, byla fotografie, která mi nebyla podobná, bylo jasně vidět, že je to někdo jiný. Ani jméno nemělo nic společného s mým jménem.“ Přesto se na loď dostala: „Dospěla jsem k závěru, že čínští pohraničníci byli uplacení. Vojáci se do pasu podívali a nechali mě jít.“

Ani po nástupu na loď její obavy neskončily. „Kdyby chtěli na lodi znovu zkontrolovat pas, bylo by jim jasné, že je falešný, tak jsem si sedla na konec lodi, abych mohla skočit do vody.“

Příběh režimního básníka

I pětačtyřicetiletý Čang utekl v roce 2004 do Jižní Koreje, byť byl prominentem režimu s mnohými výhodami, protože pracoval jako propagandista. V literárním oddělení měl za úkol psát pro režim oslavné básně a předstírat, že je skládají básníci v nenáviděné Jižní Koreji. Tuto práci dostal, když zvítězil v básnické soutěži s dílem Jaro odpočívá na hlavni děla vládce. Osobně ho přijal i tehdejší vůdce Kim Čong-il, který ho poctil titulem uznávaný, což mu zaručovalo vyšší příděly potravin a větší ochranu.

Čang Čin-sung

Čang Čin-sung

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Čangovi se nakonec stala osudnou jeho práce, protože měl přístup k jihokorejským publikacím, které jsou jinak v KLDR zakázané. Používal je, aby básně, které skládal, skutečně působily jako díla Jihokorejců.

„Vzal jsem si jihokorejský měsíčník Čoson, který jsem půjčil svému příteli. Ten ale zakázaný jihokorejský časopis ztratil. Dostali jsme strach a rozhodli se ihned opustit zemi,“ vypověděl.

Útěk propagandisty

„Cestou z místa, kde jsem žil, k řece Tuman na čínské hranici, jsem se samozřejmě obával, že jsem se dopustil zrady. A měl jsem strach, že moje zrada může způsobit problémy mé rodině,“ řekl.

Nakonec ale obavy nebyly nejsilnějším pocitem: „Když jsem překročil pohraniční řeku, necítil jsem jen strach, ale taky vztek. Byl jsem vzteklý, že bylo docela snadné překročit hranici a že jsem se domníval, že to bude velmi obtížné.“

Když jsem byl oceněn jako básník, když mě uznal Kim Čong-il, potěšilo mě toČang Čin-sung

Zatímco dostat se přes hranici bylo prosté, v Číně nastaly komplikace, protože Pchjongjang nechtěl dopustit, aby propagandista přeběhl.

„Oddělení bezpečnosti Severní Koreje se snaží spolupracovat s čínskou bezpečnostní službou a Severokorejci oznámili Číňanům, že jsme dva vrazi, kteří se snaží opustit zemi kvůli svému zločinu,“ vysvětlil postup KLDR Čang. „Byl jsem rozrušený z toho, že mě označili za vraha, za osobu, která zabila jinou lidskou bytost, a nemohl jsem se zbavit vzteku.“

Čang však měl na útěku z KLDR vážnější starosti: „Čínská bezpečnostní služba po mně a mém příteli šla, takže pro nás bylo těžké se dostat do Jižní Koreje. Skrývali jsme se v horách.“

Situace byla extrémně obtížná, vypověděl: „Můj přítel měl takový hlad, že se vydal za bratrancem, kterého měl v Číně. Sešel z hor a přitom ho chytili příslušníci bezpečnostní služby vyslané čínskou vládou ve spolupráci se Severní Koreou.“ Podle jeho tvrzení se příteli údajně podařilo spáchat sebevraždu ještě předtím, než byl vydán do vlasti.

Čang, který s ním nešel, měl větší štěstí. Nakonec se mu podařilo dostat se do Pekingu, kde požádal o azyl na jihokorejském velvyslanectví.

V Jižní Koreji

V Jižní Koreji začal pracovat jako analytik Výzkumného ústavu pro národní bezpečnost. Přiznává však, že ani to nebylo nijak snadné, protože v nové zemi bylo vše jinak.

„Život v Severní Koreji je postavený na instrukcích, říkají vám, co máte dělat. V Jižní Koreji je život o možnostech, kdykoli chcete, můžete si vybrat. Když jsem přijel do Jižní Koreje, začal jsem pracovat ve výzkumném ústavu. Ani tři dny poté, co jsem začal pracovat, mi nikdo nezavolal, co mám dělat. V Severní Koreji máme každý den schůze, řeknou vám, co máte dělat, ale v Jižní Koreji mi nikdy nezavolali. Myslel jsem si, že mne zkoušejí ignorovat, takže jsem se cítil trochu uražen.“

Až později pochopil, že šlo pouze o důsledek odlišného přístupu společnosti.

Novou práci našla v Jižní Koreji také I So-jon. Stala se předsedkyní Svazu severokorejských žen. Sedmdesát procent přeběhlíků jsou ženy a mnohé jsou zneužívány během svého útěku, takže potřebují pomoc. Sama I So-jon se domnívá, že by právě ženy mohly přispět ke změně severokorejské společnosti, kde hrají stále větší roli, v armádě je jich dvacet procent: „Jsem přesvědčena, že v sobě mají sílu.“

I So-jon a Čang Čin-sung při rozhovoru

I So-jon a Čang Čin-sung při rozhovoru

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Oba přeběhlíci ale přiznávají, že i v KLDR zažívali pocity štěstí. „Když jsem byla dcerou profesora v Severní Koreji, která je celá uzavřená, a nevěděla jsem nic o tom, jaké je to venku, tak jsem byla šťastná,“ poznamenala I So-jon.

„Když jsem byl oceněn jako básník, když mě uznal Kim Čong-il, potěšilo mě to, byl to pracovní úspěch, takže jsem měl radost, ale nevím, jestli bych to nazval štěstím,“ doplnil Čang.