„Můžeme mluvit do nekonečna o lidských právech a nezbytnosti dodržovat mezinárodní závazky, ale jestliže současně necháváme lidi zemřít, možná proto, že neznáme jejich totožnost, anebo proto, že jsou z Afriky, tak to ukazuje, že ta slova postrádají smysl,“ poznamenal autor zprávy Tineke Strik.

NATO se hájí, že žádná z jeho lodí ani jeho letadla nebyly v kontaktu s plavidlem. Dodalo, že v té době probíhaly jiné záchranné operace.

Tragický osud uprchlíků

Loď s běženci vyrazila z metropole boji zmítané Libye. Po dvou týdnech proudy vyplavily plavidlo znovu na libyjském pobřeží.

Osudné se uprchlíkům stalo, že neměli dost zásob a brzy jim došly i pohonné hmoty. Pašeráci jim je vzali, aby se do člunu dostalo více osob. Loď po 18 hodinách na moři vyslala signál z mobilního telefonu eritrejskému knězi žijícímu v Itálii. Informace o problémech člunu byla předána lodím v jeho blízkosti.

Záchrana lodi spadala do kompetence Severoatlantického paktu, protože plavidlo se nacházelo ve válečné zóně. Vojenský vrtulník dokonce člunu shodil vodu a potraviny, ale už se k němu nevrátil.

OSN, NATO a Evropa nezvládly plánování

Rada Evropy proto kritizovala sérii pochybení a omylů evropských úřadů, jejichž vrcholem byly nejasnosti o tom, kdo má běžence zachraňovat. Podle rady je to důsledkem nedostatečného plánování stran OSN, NATO a evropských zemí ve věci předpokládaného nárůstu počtu utečenců ze severní Afriky během vojenské intervence v Libyi.

Člun se spojil i se dvěma rybářskými loděmi, ty ale pomoc odmítly. Desátý den, kdy už byla polovina z cestujících po smrti, kolem proplula velká vojenská loď, ale pokračovala dál, i když člun vyslal nouzový signál.

Povinnosti pomoci lodi s uprchlíky měli podle mezinárodního zákona o moři všichni, kdož zachytili signál SOS. NATO bylo vyzváno, aby poskytlo více informací k případu.