Sydney je mimo jakoukoli pochybnost jedním z nejkrásnějších měst světa. Do první ligy moderních měst u moře – spolu s Vancouverem, Seattlem, ale i třeba Monte Carlem nebo Hong-kongem – určitě patří. Návštěva Bondi beach, tohoto posvátného ráje surfařů, kde byly právě při naší procházce mimořádně velké vlny, je nezapomenutelná.

Sydney má 4,3 miliónu obyvatel a je hlavním městem Nového Jižního Walesu. Každý zná slavnou budovu opery (otevřenou v roce 1973), na všech fotografiích je i most Harbour Bridge z roku 1932, pěkné je i moderní mrakodrapové centrum.

Lidé však bydlí ve vlastních domech či domcích, které jsou často vzdálené od centra města desítky kilometrů. Sydney je díky tomu nejrozsáhlejším městem asi nejen Austrálie. Na večeři jede člověk i s australskou policejní ochrankou přes půl hodiny, za krajany do Sokola nebo natáčet rozhovor do televize také. A to jsou ulice a silnice v sobotu a v neděli prázdné.

V Sydney zasedá vláda Nového Jižního Walesu a sídlí tu i anglickou královnou jmenovaná guvernérka státu Marie Bashir (původně profesorka psychiatrie na univerzitě v Sydney). Setkal jsem se s ní v sídle guvernéra (kde jsem byl už před dvaceti lety) a mluvili jsme mimo jiné o pravomocích guvernéra při zacházení se zákony.

Může odložit podpis, vyžádat si další argumenty, oficiálně se zeptat odborníků a zdržovat platnost, ale nepodepsat zákon automaticky znamená rezignaci. Považuje to za správný systém, protože oproti vládě a parlamentu není volená, ale jmenovaná.

Austrálie je federací, čili unií, v níž se vede permanentní souboj o tom, jaké pravomoce nechat v jednotlivých státech a jaké předat do centra unie, stejně jako kolik peněz z daní přesouvat do Canberry. Prostě, běžný problém každé unie. V Perthu, hlavním městě Západní Austrálie, mi několikrát připomněli, že v roce 1933 uspořádali referendum, které s velkou převahou rozhodlo, že se má Západní Austrálie stát samostatným státem, ale britský parlament (protože patřili a patří do Britského společenství národů) na to nereagoval, takže se nic dalšího nestalo.

V Sydney jsem měl i řadu mediálních i konferenčních vystoupení. Hlavními tématy bylo globální oteplování a dnešní potíže Evropské unie. Česká republika je považována za standardní evropskou zemi a neočekává se, že by měla mít nějaké specifické problémy. Jsou zde komentátoři, kteří Evropě rozumí. V deníku Business Spectator, vydávaném v Melbourne, čtu věty:

euro nemůže být zachráněno;

-  všeobecná evropská neochota přijmout kritiku;

-  debata v Evropě připomíná sovětskou indoktrinaci;

-  naděje jsou vydávány za strategie, utopie za realitu;

-  Einstein kdysi definoval bláznovství jako opakování stále stejné věci a očekávání odlišného výsledku, atd.

V ostrém televizním rozhovoru (připomínajícím pořad HARDTALK v BBC) jsem na argument, že musíme bojovat proti globálnímu oteplování kvůli budoucím generacím, řekl, že minulé generace nám nezanechaly svět ve stavu, v jakém byl, kvůli svému altruismu a štědrosti, ale kvůli tomu, že dělaly maximum pro sebe. Redaktor na to repliku nenašel.

Pěkné je, že člověk někde zanechává stopy, resp. klíčící semínka. Jedna dáma mi řekla, že byla po studiích na stáži u premiéra Nového Jižního Walesu, a že jsem tam 24. července 1991 byl. Mé tehdejší vystoupení ji do té míry oslovilo, že zůstala v politice a zastává na řadu témat stejné postoje jako já.