Článek
V improvizované uprchlické centrum se změnilo podzemí kyjevské soukromé nemocnice. Běžně tam na posilovací stroje chodí cvičit zdejší personál. Teď se mezi lavicemi a železnými zvedáky tulí na dece ke své asi šestileté dceři mladá maminka. Vedle ní sedí ještě její syn, o pár let starší než sestřička.
Je to hrozné, nevím, co bude zítra. Nejobtížnější bylo vysvětlit dětem, proč jsme museli odejít a co se děje, proč padají bomby.
„Metro u nás není a jako běženci jsme mohli jinak zůstat v parku, kde je chladno, což není s malými dětmi dobré. Při první střelbě, kterou jsme slyšeli ve čtvrtek večer, jsme se sebrali a jeli do města,” popisuje a slzy, které se jí derou do očí, se snaží před dcerou zakrýt úsměvem.
„Je to hrozné, nevím, co bude zítra. Nejobtížnější bylo vysvětlit dětem, proč jsme museli odejít a co se děje, proč padají bomby. Ptá se mě (dcera): Proč na nás střílejí, proč nás napadli? Proč na nás špatní lidé házejí bomby? Já to nechci, starejte se o své, já chci domů.”
V provizorní kryt se proměnila i suterénní tělocvična jedné z kyjevských nemocnic. Se svými dvěma dětmi sem dorazila i mladá maminka.
Zdejší personál ji i další lidi, kteří se dorazili ve strachu před ruskými bombami do nemocnice schovat, nevyhnal. Naopak, dostali jídlo, pití a hlavně zázemí, kde mohou přečkat následující hodiny.
„Před třemi dny válka nebyla, pomáhali jsme lidem, kteří k nám přijížděli z celé Ukrajiny, a naráz nemůžete léčit. Pomáháme všem, kdo se na nás obrací. Lidé se bojí. U nás je 300 lidí, 190 nemocných a nemohou odejít, aby se vrátili domů,” vysvětluje ředitel nemocnice, který se představil jako Olexandr.
Kromě nejnutnějších věcí denní potřeby, toaletního papíru nebo nerezového ešusu, které vykukují z tašky vedle ní, vzala světlovlasá žena s sebou na útěk i zábavu pro své děti: štos omalovánek, papír a krabici s fixy, puzzle. Malý ostrůvek dětství uprostřed války.
Lidství se vytratilo
Jinak se ale každodenní lidství z kyjevských ulic vytratilo. „Včera na dvorku v hotelu, kde bydlíme, venčil místní pán svého jezevčíka. Bylo to milé, lidské, už to tady chybí. Když jsem ráno kouřil, tak vedle mě přistál holub. Hrozně mě potěšilo, že tam byl. Nevidíte tu zkrátka nic lidského, živého, lidé zmizeli z ulic, nekoukají ani z oken. Nevíte, jestli v domech a bytech někdo je, nebo není. Jsme tu asi jediní, kdo kouří na balkoně,” popisuje atmosféru Kyjeva šest dní od začátku ruské invaze Husár.
Situace je neuvěřitelně vážná. Neumím si představit tlak, kterému jsou zdejší lidé vystaveni.
Provoz na ulicích je podle něj malý, ale stále je. „Myslím si, že lidé do práce pořád chodí, hlavně kvůli tomu, že potřebují peníze. Přirovnal bych to k provozu v Praze ve čtyři ráno, nějací lidé a auta v ulicích stále jsou.”
Fronta v kyjevském obchodě
Jídlo začíná docházet
V mnohahodinové martyrium se proměnil nákup jídla v Kyjevě. Podle Husára potraviny zatím na pultech stále jsou, ale základní komodity začínají docházet. „Chybí káva, čaj, ale konečně jsme našli toaletní papír,” popisuje situaci z úterního rána. Regály i chladicí pulty ale začínají zet prázdnotou.
Zrovna přivezli zásilku chleba. „Rozebral se asi za pět minut,” popisuje Husár. Lidé jsou ale podle něj klidní, k žádnému přetahování se o zboží nedochází.
Prázdné regály v kyjevském supermarketu
Prázdné pulty masných výrobků a lahůdek.
„Situace je neuvěřitelně vážná. Neumím si představit tlak, kterému jsou zdejší lidé vystaveni,” popisuje Husár.
„Mě v minulosti dvakrát unesli, vybuchla vedle mě budova při ostřelování Gazy. A neumím si představit, co ti lidé tady prožívají. Když se s nimi bavím, tak jejich rozpoložení je mezi pláčem a agresivitou. Ani se nemusí reálně nic stát, tohle je ta psychologická válka, která má lidi z Kyjeva vyhnat,” dodává korespondent Novinek.