Článek
Začnu sobotním příběhem, kdy na nás mířili dva muži útočnými puškami. Odehrál se u kláštera nedaleko Náměstí Nezávislosti (Majdan), kde je také vojenská základna.
Chystáme se na rozhovor s ukrajinskou ministryní a chceme točit požehnání vojákům, kteří jdou na frontu.
Stojíme před zamřížovanou bránou, která vede do objektu, a čekáme. V tu chvíli je nás na místě pět, včetně jednoho vojáka za bránou. Směrem od Majdanu jde několik lidí. Mezi nimi dva muži v černém. Útočnou pušku nejdřív vůbec neregistruji. Až najednou zpozorníme, že ti dva muži na nás míří a křičí.
Je to asi poprvé, co utíkám, když na mě míří. V tu chvíli mi hlava moc nepřemýšlí. Pomyslím si, že jsou to asi Rusové. Napadá mě, že přišli obsadit základnu a nás postřílí.
Probíháme bránou. V té rychlosti si o ni narazím ruku a pohmoždím si rameno. Za bránou mě předbíhá můj ukrajinský kolega, který zahýbá za roh a vytahuje foťák. Mířím za ním. Muž s puškou mě ale stále vidí, míří na mě a křičí.
Zvedám ruce nad hlavu a křičím pořád dokola, že jsem novinář. Muž ale naznačuje, že ví, že je někdo za rohem. A co mám dělat? Říct, že tam někdo je a on ho zastřelí?
Vycházím pomalu ven, opět směrem k bráně. Už tam jsou další vojáci. Evidentně už to všichni pochopili a ví, že jsme tam s Ukrajinci. Muži s puškami si mysleli, že jsme ruští sabotéři. Vychází totiž najevo, že oni jsou lovci sabotérů a před chvílí kousek odtud někoho dopadli. Já byl navíc celý v zeleném.
Řeknu vám, že už jsem toho zažil dost. Kluci, kteří tam se mnou byli, mají za sebou Sýrii nebo Jemen. Ale říkali mi, že takovou situaci nikde nezažili a nikde se tak nebáli. Mysleli jsme, že je po nás...
Výbuchy každou hodinu
Dnes je neděle a od sobotní 17. hodiny platí ve městě zákaz vycházení. Obchody, které ještě včera byly otevřené, zavíraly už ve dvě odpoledne, aby se zaměstnanci mohli dostat domů. Zákaz platí momentálně do pondělní sedmé hodiny ranní.
Zákaz vycházení omezuje i moji práci. Kvůli jeho porušení už byli někteří novináři zadrženi. Zákaz platí kvůli ochraně obyvatelstva. V ulicích se pohybují ruské jednotky a Ruskem podporovaní sabotéři, kteří už některým novinářům ukradli akreditace a vydávají se za ně. Někteří sabotéři nosí uniformy ukrajinské armády.
Dnešek začal podobně jako všechny dny už od čtvrtka. Boďa nám poslal nějaké humanitární dárky, ale protože nemůžeme ven, je teď těžké informovat o situaci na ulici.
Mohu potvrdit na sto procent, že se ozývají výbuchy zhruba každou hodinu. Dnes okolo oběda to bylo dvakrát. Jsem v samém centru Kyjeva a výbuchy se ozývají do jednoho kilometru od nás. Jestli jsou to bomby či rakety, nemůžu říct přesně, ale budou ruské...
Je to blíž
Nemám dobrý pocit z toho, že poslední útoky byly slyšet blíž než ty předchozí. Nejvíc mi na tom vadí, že nevím, kam střílejí a co to vlastně je. Nesmím ven.
Všechny obchody jsou pochopitelně zavřené. Lidé nocují v metru. Je tam vidět, jak lidé drží při sobě. Pomáhají si, jsou semknutí, tvoří skupiny. Je to organizované. Dávají si názvy, pronajmou si skladiště a lidé tam pak nosí zásoby.
Teď zrovna slyším křik, je asi o dvě ulice vedle. Já jsem naštěstí v části, kde jsou i policejní stanice, ale když se podívám na ty domy tady, tak mají většinou dvory. Těmi proleze kde kdo. Neumím si představit, jak to tady bude vypadat, až přijde bitva o Kyjev. A ta se blíží. To bude čisté peklo.
Lidé začali sbírat prázdné lahve a budou vyrábět molotovy. Z toho, co jsem zažil před zákazem vycházení, je patrné, že Rusové chtějí z Kyjeva lidi vyhnat. Začali zásobovat svoje jednotky pohonnými hmotami a vypadá to, že se chystá bitva o Kyjev. Mohla by začít do týdne. Jak se dají dohromady tanky a sabotéři, mohli by překonat hranice města a začne guerillová válka.
Způsobilo by to odliv civilistů z města, a to oni potřebují. Teď nemůžou jen tak halabala střílet. Tedy doufejme.
Teď je půl třetí a já čekám na povolení, abych mohl jít ven...