Článek
Nejvýznamnější je kauza kolem údajného mnohamiliónového tajného příspěvku na Sarkozyho prezidentskou předvolební kampaň od někdejšího libyjského vůdce Muammara Kaddáfího. Důsledky předvolebního bakšiše od „přítele Kaddáfího“, jak diktátora Sarkozy svého času tituloval, nakonec ale přerostly hranici problémů kolem financí na volbu hlavy francouzského státu. Přesáhly totiž hranice Francie.
Což není přehnané tvrzení, vezmou-li se v potaz palčivá bezpečnostní rizika, jimž Evropa dodnes po svržení Kaddáfího režimu čelí, a to nejen kolem imigrační vlny, infiltrace islamistických radikálů a syrské krize přiživené tajnými dodávkami zbraní z Kaddáfího skladů tamním protiasadovským rebelům péčí americké CIA.
Předchozí podobné „sarkozyovské“ aféry spojené s korupcí bohužel dokládají, že tyto nádorovité jevy jako by se už staly běžným jevem parazitujícím na organismu demokratických systémů. Červ se v jeho útrobách prostě zabydlel.
Například exprezident Jacques Chirac zaměstnával již jako starosta „černé duše“ na pařížské radnici, tyto protizákonně čerpané peníze pak byly použity pro účely jeho hnutí a nejspíš i na volby. Proces, který s Chirakem mohl být zahájen až po ukončení prezidentského mandátu, nebyl završen a pro exprezidentovu nemoc nejspíše ani nebude. Stejně tak nebyly důvěryhodně objasněny zdroje jeho mnohamiliónového konta v Tokijské bance.
Exprezident François Hollande, jenž porazil Sarkozyho mimo jiné i díky slibům, že zatočí s korupcí, čelil již po roce aféře svého ministra pro rozpočet Jeroma Cahuzaca. Ten byl obviněn za daňové podvody a praní špinavých peněz. Byl odsouzen na dva roky, neboť jeho utajované konto ve Švýcarsku se nakonec podařilo dohledat.
Velmistr kliček to prostě umí
S prokázáním viny u Sarkozyho ale soudy zatím neuspěly. Velmistr zákulisních jednání zatím dokázal ke kličkám využívat svých četných zkušeností právníka i ministra vnitra. Ač figuroval už na seznamu příjemců miliardové provize za prodej fregat na Tchaj-wan (aféra Clearstream), dokázal se z kauzy vyvléci, a pak dokonce přesvědčit Francouze, že byl obviněn politickými rivaly, aby neuspěl ve volbách.
Zkrátka – řečeno jazykem českého kontextu – „taková účelovka“. A Francouzi uvěřili, že se konečně objevil někdo bezúhonný… Jenže brzy se provalily další aféry. Milionář a politik Bernard Tapie (v 90. letech odsouzen za korupci) dostal za podporu Sarkozyho ve volbách od státu dárek: totiž odškodnění ve sporu s Lyonskou bankou. Nešlo o žádnou maličkost, suma činila téměř 300 miliónů dolarů.
Vinu na sebe vzala tehdejší ministryně financí Christine Lagardeová, která kudy chodila, tudy tvrdila: „Nikdy jsem od prezidenta nedostala žádnou instrukci.“ A Sarkozy ji později doporučil do funkce šéfky Mezinárodního měnového fondu, ač zároveň o ní neváhal prohlašovat, že kromě angličtiny nic neumí.
Obvinění byl Sarkozy pro nedostatek důkazů zbaven i v případě aféry Bettencourtová. Šlo o podezření, že od miliardářky, dědičky koncernu L’Oréal, dostal na prezidentskou kampaň více peněz, než zákony povolují. A jako „neprůkaznou“ uzavřel soud i největší kauzu, která nakonec vyústila až ve válečnou operaci spojenců, totiž „půjčku“ od libyjského diktátora ve výši minimálně 20 miliónů eur (některé prameny uvádějí 50 miliónů).
Jenže stejně se zdá, že věc zcela pohřbena není, kolem se vynořují další odhalení. Když v říjnu 2017 vyšla kniha „Komplimenty vůdci“ dokumentující tristní zákulisí „velké politiky“, deník Le Monde v recenzi k ní shrnul: „Po přečtení knihy lze jen těžko pochybovat, že plukovník Kaddáfí (Sarkozyho) kampaň nefinancoval.“
Neméně znepokojivý je i filmový dokument „Aféra Sarkozy–Kaddáfí“ z letošního května, v němž novinář Nikolas Vescovacci zpovídá nejbližší spolupracovníky Kaddáfího. Pokusil se v návaznosti získat i vyjádření Sarkozyho, exprezident ale na otázky odmítá odpovídat.
Co řekli aktéři kolem „vůdce“
Moftah Missouri, tlumočník a poradce plukovníka, poprvé před kamerou prohlásil: „Vůdce řekl, že Sarkozymu pomůžeme.“ A popsal – stejně jako šéf plukovníkovy tehdejší ochranky a tajných služeb, jenž nyní žije v Tunisku –, že předávání peněz se odehrálo postupně, že šlo o 500eurové bankovky a celková výše Kaddáfího „dárku“ dosáhla výše 57 miliónů eur. Missouri zároveň novináře varoval před Sarkozyho lidmi.
Podobné nebezpečí ale nebylo dosud prokázáno, a to ani v případě smrti expremiéra Shukriho Ghanema, jehož mrtvola byla vylovena ve Vídni z Dunaje roku 2012 krátce poté, co prozradil, že ředitel Kaddáfího kabinetu Bachir Saleh poslal Sarkozymu 1,5 miliónu eur. Na protagonistech dokumentu byla vidět značná nervozita.
Sám Bachir Saleh samozřejmě prohlašuje, že on o předání peněz nic neví, přičemž je zvláštní, že se po svržení Kaddáfího mohl pět měsíců ukrývat v Paříži, aniž by se o něj tamní tajné služby zajímaly, a nyní si užívá „důchodu“ v luxusní rezidenci v Johannesburgu.
Zato bývalý šéf plukovníkovy vojenské zpravodajské služby Abdalláh Senousi potvrdil, že sám asistoval u předání pěti miliónů eur. Ani Kaddáfí se ostatně neostýchal. Krátce po vypuknutí občanské války v březnu 2011 v televizi prohlásil: „Já jsem Sarkozymu pomáhal k převzetí moci… Dali jsme mu potřebné finance, aby vyhrál volby.“ Načež Sarkozy na přímou otázku, zda libyjské peníze přijal, odpověděl: „Ne! Kaddáfí byl diktátor, jeho důvěryhodnost je nulová.“
Kuriózní v tomto kontextu je, že půl roku po zvolení Sarkozyho byl diktátor Kaddáfí přijat v Elysejském paláci na červeném koberci s mimořádnými poctami. Doložit zpětně úplatky je ovšem mimořádně obtížné. Něco si podle tisku ulili do kapes emisaři na obou stranách a dohledat stopy dalšího toku miliónů je těžké.
Vyšetřování se proto zaměřilo na nákupy nemovitostí, jež byly vzápětí prodány: Alexandre Djouhri, jenž spolupracoval s výše uvedenými tehdejšími francouzskými politiky (letos, když byl Sarkozy vyšetřován, ho stihla v Londýně záhadná srdeční slabost, takže nemohl svědčit), si koupil rezidenci za 1 800 000 eur v Provence, načež se jí bleskurychle a velmi výhodně zbavil.
Claude Guéant si koupil rezidenci za 717 tisíc eur, a tak by šlo ještě dlouho pokračovat. Za praní špinavých peněz byl ale odsouzen k jednomu roku vězení pouze bývalý vyslanec v Iráku a Tunisku Boris Boillon, neboť nedokázal doložit, jak získal finance na své investiční aktivity.
Nešlo o humanitární důvody, překážel sám plukovník
Francouzská justice již dospěla k závěru, že předání peněz kurýrům se odehrálo možná i prostřednictvím Libanonské banky a Deutsche Bank ve Frankfurtu nad Mohanem. Vyšetřování těchto finančních transakcí navíc ukázalo, že rozbití libyjského státu mělo širší souvislosti.
I když na květnové mezinárodní konferenci o bezpečnosti v Praze zaznělo, že Spojené státy se nechaly k intervenci v Libyi „pouze“ přemluvit, těžko považovat za jediného iniciátora úderu Sarkozyho i přesto, že krátce před vypuknutím války kategoricky prohlásil „To, co se děje v Libyi, je tragédie. Pan Kaddáfí musí odejít.“
Naznačuje to řada souvisejících dokumentů, které zpochybňují jako jedinou příčinu intervence prezentované humanitární důvody a boj za demokracii.
Velkým nadnárodním společnostem včetně amerických totiž Kaddáfího politika velmi vadila – šla proti jejich zájmům. V posledních letech jeho vlády to byla například snaha o zprovoznění vlastního přenosového satelitu pro všechny africké země, a to s pomocí Číny. Prosazoval i větší sílu Africké rozvojové banky a menší závislost na západním světě, pokoušel se o vytvoření africké federace, jež by odbourala vnitřní celní bariéry, eventuálně o vytvoření jednotné měny.
Nezdá se, že by nyní iniciátoři kontroverzní intervence nalezli účinné řešení problémů jak přímo v Libyi, tak následků, jež destrukce tohoto státu vyvolala.
