Před svou smrtí v roce 2002 Straková vzpomínala, jaké to bylo na Slovensku a jak musela odejít. Učila tam v ústavu pro neslyšící: „Já jsem nastoupila v Kremnici v roce 1931. Byla tam velice dobrá společnost, Češi i Slováci byli dohromady jak jedna rodina. I v učitelském sboru, kde nás bylo osmadvacet Čechů i Slováků, jsme byli jak jedna rodina, dokud se do toho nezačalo rýpat. To bylo v osmatřicátém. Nastoupil tam ten kněz, co byl později popravený, Jozef Tiso. To byla tak očividná změna.“

Hilda Straková v roce 2000

Hilda Straková v roce 2000

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Tiso stál v říjnu 1938 za vyhlášením slovenské autonomie a stal se ministrem pro správu Slovenska. Poté byla situace velmi nepříjemná, uvedla Straková: „Začali být proti Čechům, takže kantorka, která tam učila na škole, sotva mohla přejít přes náměstí, jak na ní škaredě pokřikovali ”Čechúni von” a ”Čech do mecha a mech do Dunaja” (Čech do pytle, pytel do Dunaje). A jakmile to začalo, tak ti, co byli k Čechům nejmilejší, do nich rýpali nejvíce. To je zajímavé, že stačí málo a pokazí se atmosféra v celém státě.“

Hilda Straková za první republiky

Hilda Straková za první republiky

FOTO: Archiv Alexe Švamberka, Novinky

Velkou roli v protičeských výpadech připisovala polovojenské Hlinkově gardě, která vznikla v červnu 1938 v Bratislavě a v červenci se ustavily její jednotky v dalších slovenských městech. „Byli tam gardisté a ti rozsévali nenávist proti Čechům,“ řekla.

Nakonec musela odejít: „A já, jelikož jsem byla svobodná, sama, jsem letěla mezi prvními. Na Mikuláše v roce 1938. Vyhnali nás, tak jsem ji jenom zazpívala písničku Sedm let jsem u vás sloužila, ještě jste mě vyhnali. Bylo to sedm roků - od roku 1931 do roku 1938. To byl jejich vděk za tu práci, co jsme tam dělali. Tady nás přišlo ze Slovenska asi deset tisíc.“ Jejich odchod upravila dohoda uzavřená 12. prosince 1938.

Hilda Straková (vlevo) se svou sestrou Martou a neteří za protektorátu

Hilda Straková (vlevo) se svou sestrou Martou a neteří za protektorátu

FOTO: Archiv Alexe Švamberka, Novinky

Straková odejít nechtěla: „Kdyby mě nebyli vyhnali z Kremnice, já bych tam byla zůstala, protože mně se tam líbilo, měla jsme tam svoje známé, svoji společnost. A musela jsem odtáhnout. Nerada.“

Hilda Straková v roce 2000

Hilda Straková v roce 2000

FOTO: Alex Švamberk, Novinky

Po návratu na Moravu to neměla jednoduché, protože tam po okleštění republiky také utíkali mnozí obyvatelé Sudet a Těšínska: „Čekala jsem na místo. Od prosince až myslím do května.“ Teprve pak se nějaká místa uvolnila. Musela však učit na normální škole ve Valašské Polance. Až po konci druhé světové války se mohla vrátit k neslyšícím: „Do té doby se na moravských ústavech pro neslyšící nesměly přijímat ženy.“ Ve valašskomeziříčské škole vypomáhala až do konce osmdesátých let.

Hilda Straková (vlevo) po druhé světové válce

Hilda Straková (vlevo) po druhé světové válce

FOTO: Archiv Alexe Švamberka, Novinky

Straková byla vystěhovaná v první vlně Čechů. Po konci druhé republiky, vzniku protektorátu a vyhlášení samostatnosti Slovenska se rozhodla Bratislava odsunout všechny Čechy, kteří se mezitím ocitli v postavení cizích státních příslušníků. Do konce června to byly další tisíce státních a veřejných zaměstnanců. Jan Rychlík ve knize Češi a Slováci ve 20. století uvedl, že počet českých státních a veřejných zaměstnanců na Slovensku se z 20 541 v roce 1938 snížil do roku 1943 na 1174. Z více než osmdesáti tisíc Čechů žijících na Slovensku v roce 1938 jich tam zůstalo asi 31000.