Zpráva z roku 1984, která se zabývá interpretací satelitních snímků, uvádí, že československá armáda získala do výzbroje samohybné dělo 2S7 Pion ráže 203 milimetrů a samohybný minomet 2S4 Tulpan ráže 240 milimetrů. Objeveny byly v Žamberku.

„Je to první případ zjištění 2S7 u nesovětského člena Varšavské smlouvy a první případ zjištění 2S4 mimo Sovětský svaz,“ stojí v dokumentu.

Zpráva byla přesná, protože 17. dělostřelecký oddíl velké mohutnosti v Žamberku využíval od roku 1985 tucet těchto „pivoněk”.

Konvenční granát o váze 110 kg dostřelilo dělo do vzdálenosti 37 kilometrů, granát s pomocným raketovým motorem pak zasáhl cíl vzdálený až 50 kilometrů. Problémem byla malá rychlost střelby, pouhé dvě rány za minutu. Pion přitom měl automatické nabíjení.

Stejná jednotka využívala i čtyři kusy samohybného minometu 2S4 Tupan (tulipán), který se osvědčil v bojích v Afghánistánu. ČSLA si však nikdy nepořídila jadernou munici a posádky „tulipánů” a „pivoněk” ani nebyly patřičně vycvičeny.

Posedlost atomovými kanóny

Jaderným zbraním včetně atomových kanónů CIA věnovala pozornost po celou dobu studené války od svého vzniku v roce 1947, přičemž občas byla až nekritická.

Tajná zpráva z 8. března 1954 informuje, že slovenská posádka nakrátko testovala sovětské atomové dělo: „Zprávy od slovenské posádky v Košicích naznačují, že československá armáda má nyní nakrátko atomové polní dělo. Dělo má střední ráži a je menší než americká atomová děla, která jsou nyní v Německu.“

V textu se dále píše o tajných střelbách, která se uskutečnily za přítomnosti sovětských expertů v „úzkých průsmycích Karpat na sovětském Zakarpatí“. Podle dokumentu je v Košicích dislokován dělostřelecký pluk, který má využívat tuto novou zbraň. Zpráva ale netvrdí, že by zmiňovaný atomový kanón byl na území Československa.

Sovětská armáda však v té době zřejmě ještě ani neměla specializovaná atomová děla ve výzbroji, byť je vyvíjela.

Pracovala na nich, protože Spojené státy v roce 1953 zařadily do výzbroje atomové dělo M65 Atomic Annie ráže 280 mm, které bylo dislokováno jak na území Jižní Koreje, tak v Evropě. Vyrobeno jich bylo asi dvacet.

Sovětský svaz pak vyvinul samohybnou atomovou houfnici ráže 406 mm 2A3 Kondensator, která byla dokončena v roce 1956 a o rok později se objevila na přehlídce na Rudém náměstí. V roce 1957 SSSR testoval i samohybný minomet stejné ráže 2B1 Oka.

Jadernou munici ale mohla používat i tažená kanónová houfnice D-20 ráže 152 milimetrů, která přicházela počátkem padesátých let do výzbroje Sovětské armády, i tažené dělo ráže 180 mm S-23, využívané v počtu několika kusů po konci druhé světové války.

Výroba chemických zbraní 

Jaderné zbraně ale nebyly jediným objektem zájmu Američanů, pozornost CIA věnovala i chemickým zbraním.

Dokument z 8. prosince 1949 informuje o tajné výrobě fosgenu v Rybitví u Pardubic a o dodávkách dvou zásilek plynu do vojenského výzkumného institutu v Praze.

A zájem měli zpravodajci i o další zbraně. Zpráva z 23. července 1982 třeba informuje, že v martinské zbrojovce byla zahájena první výroba tanku T-72 mimo území SSSR. Podle ní sériová výroba plně naběhne ještě v témže roce.