Z mizerných armádních budov byla přesunuta do ještě bezútěšnějšího uprchlického střediska ve městě, které se v srpnu dostalo do centra mezinárodní pozornosti po nepokojích, jež tam vyvolali neonacisté kvůli přítomnosti imigrantů, píše agentura AP.

KOMENTÁŘE DNE:

Rozvrácená společnost? - Nad důsledky migrační krize se zamýšlí Thomas Kulidakis - Čtěte zde >>

Habašíovi přijeli sice až po protestech, ale od obyvatel zařízení se hned dozvěděli, jakou měli smůlu. Heidenau je jedno z nejrasističtějších měst v Německu. Na konci srpna tam více než stovka opilých výtržníků házela na uprchlické středisko kameny a zablokovala silnici, takže autobusy přivážející další uprchlíky nemohly projet. Dělbuchy a rozbité sklo zranily více než 20 policistů.

Rím Habašíová (vpravo) a její matka Chavla Karímová

Rím Habašíová (vpravo) a její matka Chavla Karímová

FOTO: Matthias Rietschel, ČTK/AP

"Pořád říkám své matce, že už brzy to tady budeme mít za sebou a zase začneme žít," říká devatenáctiletá Rím Habašíová. "Je to tu vážně nesnesitelné," dodává.

Rím, její matka Chavla Karímová, mladší bratři Muhammad a Jaman a jedenáctiletá sestra Raghad se i ze své zoufalé situace snaží vytěžit co nejvíce. Je ale těžké uchovat si kuráž, když je úřady přesouvají z místa na místo.

Drsné probuzení ze snu o Německu

Události nabraly špatný směr před dvěma týdny, když Habašíovi dostali instrukce, aby nasedli na vlak z Berlína do Saské Kamenice. Tam zjistili, že jejich novým domovem je odpudivé zařízení obehnané vysokým plotem s ostnatými dráty. To rozhodně nebyl život, o kterém snili během strastiplné šestnáctidenní cesty z válkou zmítaného Damašku. Středozemní moře přepluli na gumovém člunu a přes Balkán se konečně dostali do Německa.

V Saské Kamenici ale jejich útrapy neskončily. Úřady jim sdělily, že azylové středisko je plné, a museli přes noc čekat na autobus, který je nakonec dopravil do Heidenau.

Demonstrace pravicových radikálů proti uprchlíkům

Demonstrace pravicových radikálů proti uprchlíkům

FOTO: Profimedia.cz

Život tam je nejhorší pro matku Chavlu Karímovou, která neustále přemítá, zda učinila dobře, když své děti vyvezla ze Sýrie. Než vypukla syrská občanská válka, svůj den v Damašku začínala poslechem své oblíbené libanonské zpěvačky Fajrúz, udělala si silné kafe a pak budila své čtyři děti do školy.

Ubíjející nečinnost

Teď vstává spolu se 700 dalšími uprchlíky po noci na polním lůžku do chladného rána a dne zaplněného nečinností. Dočasné útočiště Habašíových se nachází mezi železničními kolejemi, továrnou na nábytek a rušnou silnicí vedoucí k českým hranicím. Zařízení je obehnané plotem a střežené po celém obvodu.

V úterý ráno se asi 80 mužů řadilo do fronty, aby obdrželi týdenní kapesné ve výši asi 30 eur (zhruba 800 korun). Poblíž zkolabovala těhotná žena a odvezla ji záchranka. Desítka dětí seděla za stolem pod javorem a hrála si s bublifukem.

Muhammad potáhl z cigarety a zíral do prázdna. Jeho mladší bratr Jaman zabíjel čas hraním her na mobilu. Malá Raghad byla o něco veselejší. Den předtím se zúčastnila hodiny němčiny organizované dobrovolníky. Pak se stavil starší německý pár, který dovezl bedýnky s čerstvě načesanými jablky, a dívenka od něj dostala malou kabelku s černými třpytivými třásněmi. Rím tráví většinu času před budovou na parkovišti čtením knih, které si stáhla na svůj chytrý telefon.

Sváteční atmosféru nenavodí

Čtyřiačtyřicetiletá Chavla Karímová je napjatější a sklíčenější než její děti. Kvůli nedostatku spánku má pod očima černé kruhy. Pevně svírá rty a s vidinou nastávajícího muslimského svátku íd al-adhá se snaží zase neplakat. Dokonce i za války v Sýrii a po smrti manžela dokázala doma vytvořit sváteční atmosféru, své nejmladší dcerce kupovala nové šaty a vzala ji ven za zábavou a pamlsky. V Heidenau žádnou oslavu uspořádat nelze.

V centru navíc kolují zvěsti o nemocech a vších. "Je to nezdravé, uzavřené místo, žádná okna," říká Rím. "Společné koupelny jsou ošklivé a nechutné," dodává.

Aby měli lidé alespoň minimum soukromí, v obrovské hale, kde imigranti přebývají, visí bílé plachty oddělující rodiny a skupiny mladých žen. Po eskalátoru, který už dávno nefunguje, si lidé chodí do druhého patra pro jídlo. Budova je osvětlena dlouhými zářivkami, které se zhasínají od deseti večer do sedmi do rána.

Ředitel střediska Christopher Neidhardt říká, že dostal od saské vlády jen dva dny na to, aby někdejší hobby market přeměnil v domov pro běžence. Podobně je tomu kvůli náporu imigrantů i jinde v Německu.