Článek
„Přestěhování je práce na mnoho let dopředu. Nemůže se to udělat šmahem, že se jeden rok rozhodne a druhý se planýruje. Rodiny ve vesnicích žijí stovky let, domy se dědí z generaci na generaci, lidé tam mají své kořeny. Sice vědí, že jednou budou muset ustoupit těžbě, ale i tak se s tím jen těžko vyrovnávají,“ řekl před časem Právu jeden z manažerů německé těžební společnosti.
Popsal celý složitý proces jednání s lidmi, výstavby nových vesnic a infrastruktury, opouštění původních obydlí, těžby i závěrečné rekultivace.
„Patnáct let před tím, než se vůbec začne s ložiskem počítat v těžebních plánech, naše společnost koupí jeden z rodinných domů ve vesnici a v něm zřídí kontaktní centrum. Samozřejmě už v té době je dávno nalezené a v územních plánech vymezené vhodné místo pro vybudování nové vesnice. Jsme prakticky v každodenním kontaktu s obyvateli, s každým pečlivě propočítáváme a plánujeme výstavbu nového domova, k dispozici je i psycholog,” uvedl.
„Obyvatelé dostávají kompenzace tak, aby si mohli postavit nové domy odpovídající jejich původnímu standardu. Ve vesnici budujeme celou infrastrukturu, včetně zázemí pro spolkový život. Pro lidi je to hlavně morální ztráta.”
I v Česku by podle ministra průmyslu Jana Mládka (ČSSD), jak po určitém váhání řekl v nedělní televizní Partii, byly kompenzace štědré, s tím, že podle něho by je musely hradit těžaři. [celá zpráva]
I když v Česku zastánci prolomení limitů poukazují právě na Německo, jako příklad toho, že lze rozšiřovat těžbu i do obydlených lokalit, aniž vážně utrpí místní, ministerstvo průmyslu a obchodu ani vláda jako celek ale zatím obyvatelům nedali žádné skutečné garance. Nepředstavili ani jasný a závazný plán, že by to probíhalo tak spořádaně, organizovaně, a především pozvolna a s veškerým zabezpečením, jako je tomu právě v Německu.
Prastaré zdi nahradil železobeton na modro
V německých přestěhovaných vesnicích znovu postavili kostely, školy i zdravotnická zařízení. Vše je sice na první pohled dokonalé, ale přece jenom poněkud uniformní, naplánované od rýsovacího prkna. I kostel včetně kříže je celý ze železobetonu a fasádu má natřenou na diskutabilní výraznou modrou barvu. Vesnice vypadá jako z perfektní, zcela dokonalé grafiky nějaké počítačové hry. Něco jí ale přece jen schází - historie.
Chtě nechtě mrazí z toho, když z původní vesnice, jejíž historie se psala někdy od 11. století, nezbylo nic, jen žulový pomníček na uměle vytvořeném návrší. Místo ní jen vybraná těžební plocha, zemina seškrábnutá několik metrů do hloubky až kam oko dohlédne, na níž vítr fičí tak, že při tuhé zimě atakuje teplota hranici až minus třiceti stupňů Celsia.
Tato plocha je už rekultivovaná, stavební stroje sypou zpět zeminu ve spořádaných vysokých řádcích. Každá rovinka, každé údolí a kopec je pečlivě naplánován. Vysazují se stromy, tráva, prastarou vesničku připomíná památníček. A za pár let zde vyroste nová vesnice, kam se přestěhují obyvatelé jiné, kterou postihlo vysídlení o desítky let později.
Je to rána do duše, ale musíme se s tím smířit
„Je to stejně rána do duše, i když vás na to připravují a pak přijde den, kdy zabouchnete dveře naposledy. Původní dům byl už po pradědečkovi, ale musíme se s tím smířit. Těžba nás živí. Pracuju na těžebním bagru. Na místo, kde jsem vyrůstal, a kde vyrůstala i moje máma, kde byla naše vesnice, dorazím s rypadlem za pět let,“ řekl mi pětatřicetiletý Heinrich v hospodě stojící v nové vesnici patnáct kilometrů od Kolýna na Rýnem.
Zde se pravidelně scházejí zástupci těžební společnosti s obyvateli. Udržují s lidmi kontakt i po přestěhování.
Heinrichova původní vesnice je dávno vyklizená. Už je to ale uzavřená oblast. Pro původní obyvatele dopsaná kapitola. Není vhodné vyvolávat vzpomínky. Stále jsou zde netknuté domy, uklízené ulice, ale ani živá duše. I demolice má svůj dlouho dopředu naplánovaný čas.
Všichni už teď žijí v nové vesnici, píší nové kapitoly, nové vzpomínky. „Firma nám v novém domově platí školky, hodně přispívá na společenský život v obci,“ připouští Heinrich.