Trasa dvou linek vedla přes území Východního Berlína, zastávky na východoberlínském území byly sice postupně uzavírány, jejich nástupiště však byla kontrolována ozbrojenou pohraniční stráží NDR.

Čtěte také: Před 50 lety začala růst Berlínská zeď, symbol studené války
 Zeď udělala ze Západního Berlína kulturní centrum a turecké město

V Berlíně navíc fungovaly dvě sítě. Kromě metra provozovaného Západním Berlínem ještě povrchová městká rychlodráha S-Bahn, kterou provozovaly východoněmecké dráhy i na území západního. I po pádu zdi načas platily odlišné tarify na obou železničních sítích a v i v berlínské MHD.

Mnozí obyvatelé bydlící u vznikají zdi museli opustit své byty. Jejich okna byla zazděna.


Enkláva obklopená zdí

Místo, které nejlépe ilustruje absurditu a zvrácenost rozdělení Berlína, se nachází na nejzápadnějším okraji německé metropole. Obec Klein-Glienicke leží na území někdejšího Západního Berlína, spadá však pod nedalekou Postupim, a byla tak už součástí komunistické NDR. Jako její výspa obklopená ze všech stran "třídním nepřítelem" se stala jedním z nejpřísněji střežených úseků Berlínské zdi.

Zeď u Braniborské brána v při pohledu z východního Berlína.

Zeď u Braniborské brána v při pohledu z východního Berlína.

FOTO: Reuters

Vesnici s 500 obyvateli nedaleko známého "mostu špionů", kde si Američané a Sověti během studené války vyměňovali zadržené agenty, obehnal před 50 lety plot z ostnatého drátu, který později, když se zeď zesilovala a dělal mohutnější, nahradily dvě řady až čtyři metry vysokých betonových panelů a zcela ji odřízly od okolního světa. Jedinou spojnicí s ním byl nevelký most přes říční kanál, oddělující Klein-Glienicke od postupimské čtvrti Babelsberg. Projít na druhou stranu bylo možné jen s průkazem a po absolvování policejní kontroly.

Video

Stavba berlínské zdi. Zdroj: Youtube.com

"Ještě jsem zažila, když bylo všechno volné a hezké, kdy se mohlo svobodně chodit po lesích, plout po řece," vzpomíná dnes devětašedesátiletá Heinrichová, která se v Klein-Glienicke narodila a strávila tam více než polovinu života. Osudného 13. srpna 1961, kdy přišlo uzavření hranic mezi západem a východem Berlína a začala stavba bariér, byla s přítelem na dovolené u Baltu. Zpět už přes Berlín jet nemohli a do rodné obce pustili jenom ji. Přítel s jiným trvalým bydlištěm do vznikající exklávy nesměl.

V izolaci

"Nemohla jsem tomu věřit, že je možné nějaké místo takhle odříznout, a to tam byl ještě jen plot. Horší to bylo v roce 1965, kdy byla postavena první a druhá zeď," líčí tehdejší studentka a pozdější učitelka tělocviku, pro niž se život mezi šedivými panely stal na příštích 15 let každodenní realitou.

"Když jsem vyšla z domu, měla jsem dole na dvoře dvojitou zeď. Vyšla jsem na ulici, byla tam zeď a měla jsem zeď, když jsem procházela na zahradu. Všude jsem narážela na zeď," popisuje Heinrichová své "vězení na svobodě". "Místo, kde jsem sušila prádlo, bylo pryč. Roh, kde jsem sedávala, byl pryč. Nemohli jsme spouštět na vodu naši loď. Zůstal nám jenom byt a z něj jsme koukali na zeď," dodává.

Video

Bourání berlínské zdi. Zdroj: Youtube.com

V roce 1980 už byl pro ni život v této betonové pevnosti neúnosný a požádala o možnost se s rodinou vystěhovat. "Už to dál nešlo," přiznává. Neuspěla. Z obavy o osud rodičů a sourozenců v Klein-Glienicke útěk na Západ zavrhla. Jako většina obyvatel NDR se tam podívala až po pádu Berlínské zdi 9. listopadu 1989.

"Byl to nejhezčí narozeninový dárek," směje se ještě dnes souhře náhod, neboť narozeniny slaví přesně v den, kde se hranice do západní části metropole znovu otevřela.