Německo dohody s Francií s přispěním švédského předsednictví tajilo, i když je francouzský prezident Nicolas Sarkozy avizoval už několik týdnů. Ve středu však kancléřka Angela Merkelová po zasedání německé vlády v Mesebergu přiznala, že "Německo a Francie dosáhnou společné dohody a nebudou stát proti sobě", čímž dala na srozuměnou, že obě země mají jednoho kandidáta také na post tzv. ministra zahraničí unie.

O belgickém premiérovi van Rompuyovi se jako o favoritovi mluví už několik týdnů, když se ukázalo, že bývalý britský premiér Tony Blair nemá dostatečnou podporu. Betzüge zjevně o van Rompuyovi ale mluvit neměl. Listu De Morgen řekl: „Německo se domnívá, že belgický premiér je dobrým kandidátem... Kancléřka Angela Merkelová a její vláda za ním stojí“.

Berlín zuřil, napsal britský deník The Times s tím, že i jeho redakci následně velvyslanec volal a tvrdil, že ho špatně citovali. Mluvčí belgického listu nicméně uvedl, že editoři si jsou jistí, že uvedená Betzügeho slova byla autentická.

Herman van Rompuy
Dvaašedesátiletý belgický premiér, v posledních týdnech býval často zmiňován jako téměř jistý kandidát na funkci hlavy EU.
Je málo známý a chybí mu charisma. Už ale osvědčil svou schopnost dovést rozvaděné strany k dohodě a to může být důležité i pro EU.
Van Rompuy byl prý původně ohledně kandidatury na rozpacích, protože si na vnitřní scéně dal za úkol urovnat spor mezi Vlámy a Valony ohledně volebního okrsku Brusel-Hal-Vilvorde, který ohrožuje jednotu země.

Mezi dalšími kandidáty na post předsedy Evropské rady byli dosud zmiňováni nejdéle sloužící evropský premiér, ministerský předseda Lucemburska Jean-Claude Juncker (54), jeho nizozemský protějšek Jan Peter Balkenende (53), irská exprezidentka Mary Robinsonová (65) či lotyšská prezidentka Vaira Vik-Freibergová (71), která má podporu všech pobaltských států.

Kolem portfolií včetně českého budou ještě šachy
Většina unijních zemí včetně Česka si již vybrala svého kandidáta na evropského komisaře. Teď je čeká hlavní klání: musí se totiž dohodnout, kteří uchazeči obsadí v Evropské komisi nejvlivnější posty, a kdo si rozebere zbytek. To bude i (neoficiální) téma unijní summit.
Seznam eurokomisařů včetně rozdělení funkcí musejí totiž vždy schválit členský státy, stejně jako téměř vše v Unii.
A tak i když portfolia oficiálně rozděluje šéf Komise José Barroso, musí nějak uspokojit 25 zemí (jen pětadvacet z 27 proto, že se už nemusí starat o Portugalsko, jež zastupuje sám, a nemá vliv ani na to, kdo povede diplomacii EU - to určí členské státy vcelku).
Praha má zájem o něco vlivného. Výběrem Štefana Füleho jasně demonstrovala, že už nestojí o správu sociálních záležitostí v EU (dosud Vladimír Špidla).
Mezi tématy, která Čechy zajímají, je nyní energetika, spravedlnost, nebo regionální fondy (o něž mezitím ztratilo zájem Polsko, které je spravovalo v uplynulých pěti letech). Jenže v energetice je už zájemců hodně, takže Češi si asi musí nechat zajít chuť. I o regionální fondy usilují ještě Maďaři.
Barroso si vyslechne požadavky či prosby Česka i ostatních - a pak navrhne něco, co vlády přijmou přinejhorším se skřípěním zubů. Musí jen předejít riziku, že proti jeho dělení Komise se postaví vlivná menšina, která návrhy zablokuje. To by byla těžká prohra.
Země, jejichž uchazečům Barroso na summitu závazně slíbí vlivný „džob“, podpoří samozřejmě šéfa Komise. Budou pak tlačit i na ostatní, aby chtě nechtě přijali to, co navrhuje.
Česko se musí vyhnout tomu, aby se dostalo do skupiny „tlačených“. A to nebude snadné vzhledem k tomu, že český kandidát byl vybrán na poslední chvíli a že pohled na Česko není nijak příznivý kvůli eskapádám během předsednictví a při ratifikaci Lisabonské smlouvy.
Hydra, či beránek?
Zvládnout rozdělení rolí v Komisi je však jen jedním z úkolů, které čekají na Barrosa při příštích summitech EU. Tím dalším je vymezení hranic vůči novým hráčům.
Jeden z nich bude sedět přímo v Komisi a zároveň na ní bude dosti nezávislý: to je příští „ministr zahraničí“ EU. Otázka zní, jak moc se bude chtít Barrosovi podřizovat.
Příští evropský prezident není šéfovi Komise podřízen nijak - a to je pro Barrosa snad ještě tvrdší oříšek. Když vyrážely špičky Unie k jednání s předáky ostatních zemí, byl šéf Komise vždy mezi nimi a měl silné slovo. Místo mu asi zůstane. Otázka jen zní, s jakým vlivem.
Na pořadu dne je tedy „bitva nahoře“ - souboj o to, jak vykládat pravidla, obsažená v Lisabonské smlouvě, a jak je využít k posílení té či oné unijní instituce.
Pokud to proběhne hladce, začne Unie zakrátko fungovat jako dobře naolejovaný stroj. Nelze však vyloučit ani to, že se objeví hydra, jejíž rozvaděné hlavy budou po sobě vztekle chňapat.
Před tím varoval francouzský ministr pro Evropu Pierre Lelouche: Nová smlouva se podle něj „může stát požehnáním, může být i něčím nesoudržným,“ co z EU udělá „továrny na kecy“.
K vnitrounijním sporům může přispět i doutnající pře o to, jaká má být role vůdců národních vlád. Oni dosud vedli Unii, teď by však měl jejich roli převzít prezident EU. Takže kdo z koho? Na to je zatím jediná odpověď: ring zůstává volný.