„Když dojde k některému z těch hrozivých masových střílení, každý si řekne - tohle může udělat jen duševně nemocný člověk. S takovou definicí musíme být ale opatrní. Je jasné, že s nimi (střelci) je něco v nepořádku, často ale nejde o duševní onemocnění,“ cituje BBC profesora psychiatrie a behaviorálních věd Jeffreyho Swansona.

Takzvaní šílení střelci v drtivé většině případů nejsou „šílení“, ale typicky spíš frustrovaní jedinci, jež mají pocit, že je společnost zneužívá či nedoceňuje. Duševně nemocí bývají naopak oběťmi násilí. Riziko, že mu budou během svého života vystaveni, je u nich třikrát vyšší než u běžné populace.

Z analýzy z roku 2004 pak vyplývá, že za psychotiky mohlo být v době masakru považováno jen šest procent „šílených“ střelců. Zbytek tvořili z hlediska psychiatrie zdraví lidé.

Zde je však na místě dodat, že si šílení střelci po masakru většinou sami vezmou život, a tak není možné jejich dodatečné psychiatrické vyšetření.