„Školy v okolí se stávají školami střední třídy pro bílé. Segregované velmi chudé školy pro černochy, Hispánce a Asiaty,“ shrnul Gary Orfield, autor zprávy citovaný médii.

KOMENTÁŘ DNE:

Jak probíhá Zemanova prezidentská nekampaň - se svoláním první schůze Sněmovny čekal až do nejzazšího možného termínu, vláda tak nejspíš požádá o důvěru až těsně před prvním kolem prezidentských voleb, píše Jiří Pehe. Čtěte zde >>

Nejkřiklavějšími příklady jsou podle zprávy státy New York, Kalifornie či Texas, v nichž je více než polovina Hispánců zapsána do škol z devadesáti a více procent menšinových, přičemž stejné platí pro Afroameričany ve státech New York, Illinois, Maryland a Michigan.

Začíná to už segregací v bydlení

Za hlavní z celé řady důvodů tohoto negativního trendu označuje Orfield segregaci v bydlení.

Jde o snahy znemožnit příslušníkům menšin, aby se usazovali v oblastech s většinovým bělošským obyvatelstvem, upřesnila Sherrilyn Ifillová z Národního sdružení pro povznesení barevného obyvatelstva (NAAPC).

Poté, co nejvyšší soud 17. května 1954 rozhodl, že „oddělená školská zařízení jsou svou podstatou nerovná“ a že „doktrína ,oddělení, ale rovní‘ nemá ve veřejném školství místo“, přijala města sérii opatření, ale zároveň začal i exodus bělochů do soukromých škol nebo do méně rasově rozmanitých komunit.

Segregace v bydlení se prolíná s nerovnými příjmovými poměry rodin, a ty se do jisté míry kryjí s rasovou příslušností. To se následně promítá i do ekonomického postavení veřejných škol a kvality jejich ­výuky.

„Máme sotva základní hodiny, které potřebujeme,“ líčí poměry na své střední škole student Diamond McCullough (17) z Chicaga.

Může za to školská politika

„Takové školy mají často jen malé zdroje, méně zkušené učitele, kteří učí i předměty mimo svou aprobaci, a neumožňují kontakty jinak běžné ve styku lidí s různými sociálně-ekonomickými kořeny,“ poukázal Dennis Parker, ředitel Americké unie pro občanská práva (ACLU).

Segregace a rozdíly v celkové kvalitě škol se tím dál prohlubují. Mnoho Američanů podle autora studie Griffina viní školy či učitele, ale neberou v úvahu špatnou školskou politiku.

„Učitel může se zdroji, které má k dispozici, učit jen do určitého rozsahu. Je to zavedená politika, která zrazuje studenty,“ soudí s tím, že veřejné školství si proto zaslouží mnohem lepší financování ze státních prostředků.