Mesiáš Schulz zabral. Ale na jak dlouho?

Čas žertíků a vzájemných špílců skončil. Od chvíle, kdy se Sigmar Gabriel (57) poměrně nečekaně zřekl vlastních ambicí a umetl Schulzovi za sociální demokracii (SPD) cestičku ke kandidatuře na spolkového kancléře, nemá Merkelová sebemenší pochyby, že ji čeká velmi obtížný souboj.

Ten duel nemůže mít navenek snad ani protikladnější soupeře: muž proti ženě. Západ versus Východ. Knihkupec kontra fyzikální chemička. Emoční bomba proti chladnému pragmatismu. Kvas kontra rutina.

Schulzův dravý elán, mimořádné sebevědomí a nasazení už polily znavenou a samospádem se plahočící SPD živou vodou. „Působí jako vitamínový koktejl. Umí rozněcovat sny,“ shrnula ten elixír Jutta Schneiderová (44) z Wuppertalu, jež se ještě loni v prosinci chystala z leklé strany vystoupit.

Její spolustraníci teď nasákli euforií, jakou už hodně dlouho nepamatují.

Schulzův kámen vržený do stojatých stranických vod se takřka bleskově promítl i do rozpoložení voličů. Všechny průzkumy mínění zachytily vzestup přízně veřejnosti z dvaceti na více než třicet procent. V sondě pro deník Bild dokonce SPD (31 procent) o procento předběhla kancléřčinu CDU/CSU. Odhad přímého střetu tak nyní vyzněl pro vyzyvatele skvěle: obhájkyni postu by převálcoval o 14 procent.

Když kancléřka na sklonku loňského roku oznámila čtvrtou kandidaturu, mnozí si oddychli, avšak jen málokoho nadchla. Zdánlivá nevyhnutelnost volby nejednoho Němce frustruje.

„Schulz přežil léta berlínské velké koalice v závětří v Bruselu. Jako sociální demokrat staré školy se vypracoval z osobní bídy. Mluví pěti jazyky. Teď musí dokázat, že zvládá řeč voličů a voliček znejistělých rozkolísanou dobou,“ předeslal list Süddeutsche Zeitung.

Vyzyvatel zatím „prodává“ spíše svůj životní příběh než program. K tomu druhému si od Billa Clintona vypůjčil mantru obhajoby „tvrdě pracujících lidí, kteří dodržují pravidla“. Slibuje víc spravedlnosti, vyšší daně pro nejbohatší, oživení výstavby sociálních bytů, výhodná stipendia pro děti z méně majetných rodin – tedy ulehčení těm, kdo se živí prací.

Úskalí číhá řada. Volby snesou srovnání s maratónem a aura novopečeného spasitele dříve či později zeslábne. Kritici mu vyčítají, že v nejužším vedení SPD se nemohl nepodílet na ekonomických a sociálních reformách kancléře Gerharda Schrödera (72). Ty sice až zázračně povzbudily německou ekonomiku, avšak od soc. dem. na dlouhé roky odehnaly tradiční voliče, především v Porúří.

Schulz navíc ze sebe potřebuje setřást i pověst bruselského aparátčíka. „Snaživci jako on nasměrovali Británii k brexitu,“ podotkl list The Independent.

Navíc si je s Merkelovou názorově podobnější, než je volebním stratégům obou táborů milé. To se týká otevření hranic i kvót pro uprchlíky, obhajoby eura a především evropské integrace. Ten, kdo naslouchá jak Merkelové, tak Schulzovi, si občas připadá jako v kvízu Najdi alespoň jeden rozdíl. Příklad za všechny.

On říká: „Zatímco malé pekařství poctivě platí daně, z nichž se financují naše města a obce, globální kávový koncern se z toho vyvlékne a zaparkuje své peníze v daňovém ráji. To není spravedlivé.“

Ona tvrdí: „Nemůže to být tak, že koncerny jako Starbucks neodvádějí prakticky žádné daně a kavárnička na rohu ano. Potřebujeme daňovou spravedlnost.“

Je tu ovšem jedno zásadní ale: malé Lucembursko vděčí za nevšední bohatství mimo jiné svému postavení daňové oázy. Tu stvořil Jean-Claude Juncker (62), dlouholetý tamní premiér a ministr financí.

A jako šéf Evropské komise (prosazený právě kancléřkou Angelou Merkelovou) do letoška Schulzův velký bruselský parťák. Když se měl Lucemburskem a daňovými kejkli boháčů zabývat europarlament a přijmout zcela bezzubou rezoluci, zastánce chudých Schulz i tomu minimu jako šéf europarlamentu zabránil.