Věda mění názor na Huny. Nebyli jen krutými válečníky

Již nešlo o to, zda Řím ztratí nějakou vzdálenou provincii, v ohrožení se ocitlo samotné Věčné město se svým Fórem, Koloseem, lázněmi i vodovody. Začal tak rozsáhlý proces označovaný jako stěhování národů, i když spíše než o národech v dnešním smyslu bychom měli hovořit o kmenech či kmenových svazech.

Hromadný přesun obyvatel, z něhož se Řím již nikdy nevzpamatoval, urychlil vpád kočovníků z dalekých stepí, tradičně, i když ne zcela přesně označovaných jako Hunové.

Místo, které by sneslo označení jako pravlast Hunů, přesně neznáme. Snad se jedná o Korejský poloostrov. Hunové se postupně přesouvali na západ, přičemž původní obyvatelstvo buď vytlačili, nebo si ho zcela podrobili.

A tak v roce 445 náčelník Attila, kterého Řekové a Římané označovali za krále, začal zle dotírat na západní i východní část tehdejší jediné supervelmoci. Málo se ví, že jméno Attila znamená v hunském jazyce tatíček: zatímco k vlastním lidem a hostům se velitel Hunů choval velmi vlídně, s válečnými zajatci a civilním obyvatelstvem poražených nepřátel neznal slitování.

Jak je možné, že kočovníci z mongolských stepí zle zatápěli tak vyspělé civilizaci, kterou římská říše bezesporu byla? Stát založený podle poutavé legendy Romulem a Remem měl již z několika důvodů své nejlepší dny za sebou.

Hunové se navíc cítili na koňském hřbetě lépe než ryba ve vodě. Proti vycvičeným římským profesionálním legionářům útočili na malých, ale nesmírně vytrvalých koních, připomínajících poníky prérijních indiánů. Na rozdíl od Římanů a Germánů stříleli i za jízdy, a to velmi přesně. Umožňovaly jim to krátké a ohebné luky vyrobené ze dřeva a zvířecích rohů a šlach.

Protivníky Hunové děsili nejen od dětství záměrně zjizvenými obličeji pomalovanými zvířecí krví, ale i nevídanou schopností vypouštět šípy z tětivy v sedle i dozadu.

Nesporného vrcholu dosáhla říše vytvořená hunským kmenovým svazem právě za náčelníka Attily. Tehdy měl Řím vskutku namále. V roce 452 se zkušený válečník zastavil až na severoitalské řece Pád. S Attilou dohodl mír sám papež, později svatořečený Lev I. Veliký. Ačkoli západní současníci připisují tento úspěch vyjednávacím schopnostem hlavy církve, skutečnost je prozaičtější. O rok dříve postihl Itálii děsivý hladomor: hlad trápil také Attilovy bojovníky.

Nájezdníky zaskočily i nakažlivé nemoci. Řím zachránila úplavice, která se prohnala táborem kočovníků jako oheň sluncem spálenou trávou. K propuknutí choroby přispěla i skutečnost, že Hunové považovali vodu na základě zkušeností svých předků z vyprahlých asijských oblastí za posvátnou, a byť jen krátká koupel by ji zcela znesvětila.

Nový pohled na Huny nejen dějepiscům poskytla studie britských a maďarských vědců vedených Susanne Hakenbeckovou z univerzity v britské Cambridgi. Badatelé analyzovali zuby a kosti nalezené na pěti lokalitách v bývalé římské provincii Panonie na území dnešního Maďarska. Pohřebiště z pátého století se nacházela jak na tehdejším venkově, tak v místě, kde se soustřeďovalo tehdejší obyvatelstvo.

Badatelský tým stanovil v pozůstatcích Attilových současníků poměr izotopů uhlíku, dusíku, stroncia a kyslíku. Izotopový rozbor umožnil vědcům získat cenné informace o jídelníčku a pohyblivosti lidí v rozlehlých podunajských nížinách. Získané výsledky porovnali s obdobnými údaji ze středního Německa, kde žili typičtí zemědělci, a ze Sibiře a Mongolska, tradiční domoviny kočovných pastevců. Vědci proto mohli prokazatelně odlišit usedlé rolníky a nomádské chovatele dobytka žijící na římském pomezí.

Výsledky výzkumu nabourávají tradiční představu o Hunech proslulých krutostí. Ne že by se Attilovi vojáci chovali k civilnímu obyvatelstvu právě v rukavičkách. Nicméně se zdá, že se alespoň někteří z nich v římském pohraničí usadili a začali obdělávat půdu. Naopak část místních začala se svými stády po hunském způsobu kočovat nebo se připojila k Attilově vojsku.

„Naše zjištění má daleko k očekávanému střetu obou kultur. Zdá se, že přechod k odlišnému způsobu života představoval v těžkých, neklidných dobách určitou životní pojistku,“ potvrzuje spoluautorka článku Erzsévet Fóthiová z Maďarského přírodovědeckého muzea v Budapešti.