Hlavní obsah
S Aloisem Jiráskem a K. V. Raisem na vycházce. Thomayer je uprostřed. Foto: Josef Thomayer, Ze zápisků lékaře, Avicenum 1977

Svérázný lékař Josef Thomayer miloval cestování a nikdy se neoženil

V čase svého mládí řešil lékař Josef Thomayer zapeklitý případ. Léčil jistou majitelku kavárny na Starém Městě. Trpěla bronchitidou a jednou, když se u ní zastavil, našel nebohou v kómatu. Vyděšený lékař se domníval, že pacientka brzy zemře, a také to sdělil personálu. K jeho překvapení ale téměř mrtvá kavárnice hned druhý den vstala z postele. A „domnělé kóma si přivodila totálním zpitím. Zpila se kořalkou tak, že upadla v úplné bezvědomí, ve kterém opatřena posledním pomazáním“.

S Aloisem Jiráskem a K. V. Raisem na vycházce. Thomayer je uprostřed. Foto: Josef Thomayer, Ze zápisků lékaře, Avicenum 1977
Svérázný lékař Josef Thomayer miloval cestování a nikdy se neoženil

Thomayer (1853-1927) si z toho, jak pacienti mohou doslova „klamat tělem“, vzal poučení a po létech konstatoval, že se dopustil chyby v diagnóze, ale bylo to proto, že byl mladý a nezkušený.

Však také později patřil podle psychiatra Vladimíra Vondráčka k nejvýraznějším a nejrázovitějším postavám českého lékařství na přelomu 19. a 20. století.

Těžké přejíti k bramborům

Lékař pocházel z nepříliš majetných poměrů. „Chuďas pekař u nás býval subtilní člověk, bylo by se zdálo, že kuřeti nedovede ublížit, ale dovedl aranžovati domácí scény, které valně vzrušovaly ves. Pohádal se někdy se ženou, a dopálil-li se, stěhoval příbytek svůj do vody. Házel peřiny do rybníka, mosazné svícny, židlice a bůh ví, co zbylo z výbavy ženiny,“ vzpomínal Thomayer na rodný Trhanov na Domažlicku.

Člověk, který v mládí živil se polévkou z trhaných krupek, naučí se snadno jísti sluky. Ale hůř je tomu, kdo rostl při slukách a šampaňském, a v stáří musí přejíti k bramborům.
Josef Thomayer o svém mládí

Měl rád svérázné postavičky, které v něm žily, a po letech si je podrobně vybavoval. Jeho dědeček byl ševcem a otec panským zahradníkem na trhanovském zámku. Matka se doma starala o pět dětí.

Podle Thomayera „v domě našem nebyl sice blahobyt, ale nebylo žádné nouze, a synové všichni studovali“. Strava byla prostá – chléb, brambory, placky. „Člověk, který v mládí živil se polévkou z trhaných krupek, naučí se snadno jísti sluky. Ale hůře je tomu, kdo rostl při slukách a šampaňském, a v stáří musí přejít k bramborům,“ podotkl k tomu. Doma byl Thomayer spokojený.

Mladý lékař Thomayer v době, kdy ošetřoval opilou kavárnici.

Foto: Josef Thomayer, Ze zápisků lékaře, Avicenum 1977

Vystudoval střední školu v Klatovech, kde si liboval nad svým domácím Antonínem Jungem: „On sám vařil. Šel nejprve ráno pro maso, které přinesl na holé dlani, a dal se čerstvě do vaření. Jestliže vařil knedlíky, míval je již od deváté ranní uvařené. Nato mísu, na které knedlíky míval uvařené, pokryl jinou mísou a všecko uschoval do postele pod peřinu, aby knedlíky nevychladly.“

V Klatovech také Thomayer rozvíjel svou celoživotní vášeň – turistiku. Už tehdy se však zajímal o kulturu a literaturu a seznámil se tu s Emilem Frídou, pozdějším slavným básníkem Jaroslavem Vrchlickým. Ten se také stal prvním kritikem Thomayerových básní.

Plivající Hamerník

Z Klatov po maturitě odjel do Prahy. Tam studoval na lékařské fakultě a setkal se s různými významnými osobnostmi. K jeho známým patřil i novinář a mladočech Gustav Eim. Ten byl podle Thomayera „těžký neurastenik. Zejména pronásledován byl utkvělou představou, že jej raní mrtvice“. Zřejmě trpěl nějakou fobií.

Eim mu líčil, jak navštívil pověstného lékaře Josefa Hamerníka (1810-1887), známého svou obhroublostí. Přišel už po úředních hodinách, Hamerník právě kupoval od jakési hokyně kuřata a osopil se na Eima: „A vy jste Eim?“ „K službám, pane profesore.“ „Vy jste také mladočech!“ zařval zničehonic Hamerník a odplivl si. Vzápětí dodal: „Odpusťte, ale já, jak vyslovím slovo mladočech, musím si odplivnouti, protože každý mladočech je dobytek a hulvát.“

Jaroslav Vrchlický, Thomayerův spolužák na klatovském gymnáziu.

Foto: Josef Thomayer, Ze zápisků lékaře, Avicenum 1977

Vedle Eima se Thomayer stýkal s Mikolášem Alšem, J. V. Sládkem, Zikmundem Wintrem, Janem Nerudou, Svatoplukem Čechem i s Antonínem Chitussim. Setkávali se spolu v kavárně Union a odtud vyráželi do světa.

A podnikali také výlety, přičemž Thomayer měl nejraději Máchovo jezero a okolí. Jednou se vypravili do Troje a v hostinci tam popíjeli těžké víno. „Žádný z nás nebyl tomu nápoji zvyklý, někteří pili o něco více a pak Aleš nám dokonce při převážení přes Vltavu náhle skočil do vody z pramice, volaje, že vidí žábu, která se podobá madoně,“ napsal o tom později známý lékař.

Vedle veselých výletů a studia psal Thomayer různé povídky a verše pod průhledným pseudonymem R. E. Jamot. Sám se nejvíce inspiroval Nerudou, i když se v mínění o něm ztotožňoval s výrokem známého herce Švamberka, který slavnému spisovateli řekl: „Hanzi! Ty jsi geniální, ale ty to víš, a to je velká chyba.“

Po skončení studia se z něj stal lékař, který ovládal všechny obory vnitřního lékařství své doby. Byl jedním ze zakladatelů české neurologie a roku 1885 spolu s Jaroslavem Hlavou založil Sborník lékařský.

Medici se před ním třásli

A Thomayerova svérázná osobnost se projevovala i při jeho lékařském působení. Dr. Karel Steinbach, gynekolog, o něm rád vyprávěl. Vzpomínal si, jak Thomayer sedával na klinice „v křesle, potaženém vikslajvantem a proháněl doktory a mediky“. Ti se před ním třásli. Při zkouškách, vždy když někdo neznal odpověď, se ptal: „Odkud jste?“ A když dotyčný odvětil, že z Prahy, přišlo konstatování: „To jsem si hned myslel, máte nedostatečnou.“

Rodinné stavení, v němž Thomayer strávil své skromné mládí.

Foto: Josef Thomayer, Ze zápisků lékaře, Avicenum 1977

Jednou podobnému nešťastníkovi poradil asistent, aby neříkal na otázku, odkud je, že je z Prahy. Student skoro nic neuměl, ale když měl odvětit na tradiční otázku, rozhodně prohlásil: „Z Trhanova.“ Thomayer sebou škubl a zařval: „Máte nedostatečnou a zažádejte si o domovské právo v Praze!“

Učitel byl ovšem dobrý, i když zvláštní. Jednou přednášel o žlučových kamenech a v závěru své řeči dodal: „Nakonec musím se také dotknout teorie, že žlučové kameny vznikají v důsledku nošení šněrovačky. Ale krávy, pokud je mi známo, šněrovačky nenosí a žlučovými kameny trpí také.“

Thomayer proslul i tím, že měl hezký vztah k prostým lidem. Podle Vondráčka „rád na klinice žertoval s trhovkyněmi, které ho měly ve velké oblibě. Říkal jim matko. Honoráře bral mírné, až mu to bylo vytýkáno. Chudší pacienty léčil zadarmo“. Byl houževnatý, pracovitý a přísný.

Od roku 1897 se stal řádným univerzitním profesorem a v roce 1902 přednostou III. interní kliniky. Příběhy svých pacientů popisoval i v literatuře.

Zajímal se o sebevrahy

Přivezli k němu například ženu, která se pokusila otrávit sirkami. Vyvázla, ale Thomayer si všiml, že má po celém těle modřiny. Zeptal se na jejich příčinu a pacientka se rozplakala, že ji manžel bez příčiny nehorázně zmlátil. Proto se pokusila o sebevraždu.

Rozčilený Thomayer si okamžitě zavolal manžela. A poznamenal: „Poznal jsem v manželovi nevelikého človíčka s dobráckým výrazem ve tváři a s dobráckým způsobem vyjadřování. Udával, že jeho žena má mimořádně zlou hubu a že podán na ni během času veliký počet žalob pro urážku na cti. Radil se prý proto s kamarády a tu prý jeden dobrý kamarád řekl: Namaž jí. A tak jsem ji, milostpáne, namazal.“

O sebevrahy se Thomayer velice zajímal – na svém oddělení studoval 58 lidí, kteří se pokusili o sebevraždu. Zjistil, že velká část z nich jsou opilci a epileptici, ale zaznamenal i velmi kuriózní příčiny.

Jeden mladík se zastřelil, „že je příliš malý“, jedna dívka učinila totéž, „poněvadž se v románě dočetla, že smrt jest sladkou“. Jiný, dvacetiletý, pohlavně nemocný číšník se chtěl otrávit kokainem „kvůli hádce s milou“. A čtrnáctileté děvče „otrávilo se poté, že její kamarádka učinila totéž“. Thomayer vydal o svém pozorování spisek.

Profesor Thomayer nejedl nikdy na ulici.

Foto: Josef Thomayer, Ze zápisků lékaře, Avicenum 1971

Během své klinické praxe se často setkával i s alkoholem. Vzpomínal na jednoho muže středního věku, kterého podezíral z alkoholismu. Zeptal se jej, zda pije, a tázaný odvětil: „No, piju, ale při našem povolání pije každý, musí pít.“ „A kde jste zaměstnán?“ „Při pražském magistrátu.“ Na to Thomayer oněměl…

Také si vedl sbírku různých nesmyslů, které mu pacienti sdělili. Patřil mezi ně případ muže, který byl tázán, čím je. „Hudebník,“ odpověděl. „A bydlíte?“ „Bydlím.“

Přes své pracovní vytížení se Thomayer nevzdal své velké lásky – cestování. Projel skoro celou Evropu, fascinovala jej. Cestoval až do vysokého stáří. A nikdy se neoženil. Do výslužby odešel o několik let dříve, než dosloužil, což bylo nezvyklé. Na otázku, proč tak učinil, Thomayer odpověděl: „Já nejsem žádná primadona, já jdu do penze, pokud jsem ještě neztratil hlas.“

Thomayerovo lékařské dědictví

Josef Thomayer byl nejrázovitější postavou českého lékařství na přelomu 19. a 20. století.

V roce 1886 vyšla jeho známá příručka Úvod do drobné praxe lékařské a v roce 1893 nejslavnější publikace Patologie a terapie nemocí vnitřních.

Josef Thomayer ovládal všechny obory vnitřního lékařství své doby.

Byl jedním ze zakladatelů české neurologie.

Slovy Vladimíra Vondráčka zemřel na podzim roku 1927 „na rakovinu rekta“.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků