Pedagožka: Nadané dítě své vrstevníky výrazně převyšuje v mnoha ohledech

A protože projevy nadání jsou velmi různorodé, identifikovat dítko s vysokým potenciálem je často výzvou nejen pro rodiče, ale i pro zkušené pedagogy. Jak talentované děti poznat, jak o ně pečovat a jak rozvíjet jejich předpoklady jsme se ptali pedagožky Petry Kobrové ze základní školy Open Gate.

Bezpečně. Takové dítě své vrstevníky skutečně výrazně převyšuje v mnoha ohledech. Bývá především zvídavé, neustále klade otázky (a tím teď nemíním typické „aproč“ u tříletých dětí). Velmi rychle chápe souvislosti, mívá výborné pozorovací schopnosti. Již jako malé je schopné abstrakce, projevuje čilý zájem o písmenka, číslice, různé symboly. Tyto děti také bývají zavilými sběrateli, své exponáty si různě třídí, skládají dle různých kritérií do pořadí.

Originalita v myšlení a zájem o proniknutí „jak věci fungují“ je patrná například na kresbě. Některé děti si libují v různých schématech a nakreslí nebo sestrojí vám třeba hodiny, ovšem zevnitř. Zaujme-li jej něco, je schopno u toho vydržet na svůj věk neúměrně dlouho. Zabere se do toho a chraň vás ruka páně chtít po něm v této chvíli jít třeba do školky nebo spát! Jeho bohatá slovní zásoba a argumentace kontra vaše zdůvodňování a rodičovská autorita bývá zhusta klání jak v debatní lize. A odpověď „Prostě jsem to řekla, tak mazej!“, jistě odhadnete, akceptovatelná nebude.

Nerada bych, aby to vyznělo, že každé velmi osobité dítě se silnými projevy individualizmu a s absencí hranic je nadané. To je jiná kapitola, doporučila bych se tedy zaměřit na pozorovatelné mimořádnosti ve výkonu, nikoliv v chování, to může být zavádějící.

Přijďte se podívat. Uvidíte celou škálu projevů, od velmi rychlého vhledu do problému, generování více řešení, komunikačního koncertu až po odmítání jít se věnovat něčemu dalšímu. Ostentativní nicnedělání, nebo provokativní splnění všech vašich pokynů do detailu – ad absurdum. Typická bývá nechuť ke stále stejné činnosti. Vhled do problematiky práce s nadanými žáky se výrazně prohloubil a učitelé i studenti učitelství mají více možností, kam se obrátit o radu. Člověk nemusí studovat stohy pojednání, aby bylo zřejmé, že pokud například dítě v 1. třídě bezchybně sčítá i odčítá a poradí si i s „násobilkovými“ spoji, tak těžko najde zalíbení v počítání do pěti.

Podobné je to samozřejmě v češtině, když do první třídy nastoupí čtenáři, kteří nejenomže znají písmenka, ale s porozuměním jsou schopni číst náročné texty. Na ně je lepší jít s texty přiměřenými jejich čtenářské úrovni a nekazit jim dojem z tolik očekáváné školy tím, že budou skládat slabiky a ke kloudné větě se dostanou až bůhvíkdy.

To je tak dávno, že už si to snad ani nepamatuji. Nejspíš podporující vedení. To, co bylo v roce 1994 vnímáno jako „kejkle tý mladý, ještě nadšený učitelky“ je dnes běžnou součástí výuky. Různé a proměnlivé uspořádání lavic, promyšlené střídání činností, aby děti vydržely být pozorné. Vytváření vědomí, že učení je prostě prima. A hlavně individualizace práce pro různé děti. Když žák nezvládne počty do deseti, nemá smysl jej mořit přechodem přes desítku, kdo nečte s porozuměním, nevyřeší ani jednoduchou slovní úlohu. A tak jsem potkala bystroně. Nechala jsem se jimi okouzlit a i po tolika letech mi přijde práce s nimi báječná. Někdy ale i dost náročná, to když si mě „mažou na chleba“.

Ve formě výuky to není, byť Open Gate disponuje opravdu učitelskými esy. Je to o přístupu, jenž se nedá nadirigovat smlouvou, či úspěšně složenou zkouškou. Učitelé na této škole nevnímají děti jako „něco“, do čeho je třeba dostat co nejvíc, ale jako skvělé děti, se kterými je baví být, učit je a učit se od nich. Takhle to zní vážně strojeně, ale je to tak. Učitelé si spolu o dětech povídají, zajímají se a snaží se, aby je učení bavilo. Nechodí „do práce“, ale do školy.

Open Gate bývá často vnímána jako škola, která se primárně věnuje rozvoji nadání svých žáků. Podle mě ale klade srovnatelný, ne-li větší, důraz na rozvoj osobnosti, na etiku a společenskou odpovědnost. A to je výjimečné.

Být dobrý člověk je víc, než být brilantní počtář, nebo ovládat výborně několik jazyků a umisťovat se na předních příčkách soutěží. A nejlepší je, když je to oboje.

Děti přijdou do školy, učí se a jdou domů. Prostě škola. Za výjimečné považuji osobní přivítání každého žáka, nebo rodiče podáním ruky. Ranní oázu, tedy prostor pro práci s textem, hlubší myšlenky, etickou výchovu, naťuknutí situací ve třídě, nastartování k práci. Škola je místo pro učení, Open Gate není výjimkou. Poznávání světa a souvislostí, legrace, osobní přístup, důraz na práci a osobní zodpovědnost považuji za samozřejmost školy s velkým Š.

Některé školy pracují s nadanými dětmi excelentně, jinde to stojí na jednotlivých pedagozích. Klíčem je podle mých zkušeností vztah. Dítě musí v učiteli vidět vzor nebo parťáka. Někoho, kdo mu rozumí, dokáže jej usměrnit i nasměrovat, inspiruje ho. A protože je mnoho druhů nadání, mnoho dětských i učitelských osobností, může to být někdy oříšek. Být odborníkem ve svém oboru a dokázat nadané dítě pro něco nadchnout jsou různé věci. Nadané děti mají také rády humor. Baví je, když je učení náročné a je u něho legrace.

Nadání se může projevovat v různých oblastech. Často si představujeme, že jsou to matematicky nebo jazykově disponované děti, ale ta škála je mnohem širší. Děti mohou projevovat talent ve výtvarné či hudební oblasti, v pozici lídrů či v tvořivosti, v sociální adaptabilitě. Mám takové osobní škatulkování učitelů: většinu představují „kameníci“ – dokáží opracovat drahokam a poznají výjimečné dítě. Umí pracovat se všemi dětmi, s nadanými nevyjímaje. Bystrým dětem dokáží pomoci rozvíjet jejich talent.

Další skupinkou jsou „dobrodruzi“ – ti vidí výjimečnost u dětí, u kterých si toho často ostatní nevšimnou. Třeba u potížistů. A učitelé „ignoranti“, ti tvrdí, že nadané žáky nemají, a to, že je někdo bystřejší nebo rychleji čte podle nich ještě nic neznamená, i to je cenné. Takový učitel bagatelizuje i popsané projevy dětí, ale tím je nutí popasovat se s nepřízní osudu.

Není úplně pravidlo, že nadané děti mají práci hotovou dříve. Někdy jim zadání přijde tak triviální, že za tím hledají něco víc a nestihnou úkol dokončit. Někdy se jim jednoduše nechce.

Ano, pokud jakémukoliv dítěti učitel zadá opakovaně neatraktivní úlohy, aby jej zabavil, žák vyhodnotí, že je pro něj příjemnější, bude-li pracovat pod své možnosti v tempu třídy. Dlužno poznamenat, že učitel je někdy v úzkých, ví, že tento konkrétní žák má velmi rozvinuté matematické dovednosti, ale třeba stále dělá numerické chyby v rutinních úlohách. Má tedy pocit, že nejlépe mu pomůže pořádně to promrskat. Ideální by bylo, kdyby všichni žáci přistupovali k učení jako k zábavě. Měli by umět zatnout zuby a procvičovat, dokud se látku nenaučí. Ale můžeme toto nasazení po dětech chtít? Dokážeme to my dospělí?

Pro rodiče bývá mnohdy těžké dát dítěti prostor k objevování a zároveň posilovat odolnost své ratolesti při stanovování hranic. Když např. v rámci zkoumání, jestli jsou všechny cibule narcisů stejné vyrýpá sousedce celý záhonek, protože prostě TEĎ TO POTŘEBUJE ZJISTIT, a nesetká se s jasným a důsledným rodičovským NE, není to podpora projevů nadání, ale rodičovská slabost.

Řada výzkumů dokládá, že nadané děti bývají sociálně přizpůsobivé, ví, jaké chování se od nich v dané situaci očekává, a jsou schopné se podle toho řídit. Takové chování si osvojuje dítě zejména v rodině. Nevím, jestli se dá za chybu označit, že někteří rodiče vidí nadání u svých dětí, byť se jedná o běžné projevy šikovného dítěte nebo výbornou paměť. Obecně ale rodič zná své dítě nejlépe, když se podaří nastolit efektivní spolupráci mezi rodinou, školou a mimoškolními zájmy, může nadané dítě rozkvést.

Věřím, že podpora nadání necílí na přípravu na „skutečný život“. Věřím, že podpora nadání je snahou společnosti objevit a podpořit ty, kteří mohou společnosti přispět svými dary, aby svět byl místem pro radost, zdraví, spravedlnost a bezpečí. Proto se snažíme, aby nám žádný talent neproklouzl mezi prsty. Každá doba akcentuje jiný druh nadání od uměleckého přes lékařské až po technické zaměření. V dnešní době cítím důraz i na sociální výjimečnost.

Bystré děti vždy postupují rychleji. O ročník vpřed žáka posunout lze, vždy by ale měl být cílem nejlepší zájem dítěte. To, že je někdo bystrý počtář, nebo čtenář, ještě neznamená, že ve vyšším ročníku mu bude lépe. Z mých zkušeností vyplývá, že nejefektivnější je podněcovat konkrétní zájmy dítěte na nevytrhovat je ze skupiny vrstevníků – nebo jen částečně, na konkrétní předmět. Učitel by měl být mistrem svého oboru a v zájmu svého žáka mu předkládat a zprostředkovávat nejrůznější výzvy. Pokud se dítě ve škole dozví něco nového, něco si lépe osvojí, něčemu přijde na kloub, je to prima den. A k tomu se nutně nepotřebuje každou třetí hodinu v úterý přesouvat do vyššího ročníku.

Hodnocení (potažmo známkování) je kouzelnou hůlkou v rukou učitele a zároveň je přirozenou součástí učení. Učitel je kouzelník, který by měl prostřednictvím hodnocení naučit děti přejít od pamlsků (třeba v podobě jedniček, hvězdiček, červených puntíků) k vnitřní motivaci „baví mě pochopit svět okolo“. Známky jsou rychlé, přehledné, mnoha dětem a rodičům i učitelům vyhovují svou jednoznačností. Umí-li je učitel používat k podpoře učení, je to podle mého naprosto v pořádku. Ne vždy je potřeba rozdávat pětky. Je jasné, že pokud si poprvé obujete fotbalové boty a trenér vám dá dobré rady, jak vést míč, jen málokdo to zvládne na první dobrou. Učení je proces, nic nejde hned. A známka je dobrý sluha, ale špatný pán.

Nadání a jeho zúročení není měřitelné jedničkami. Není to jen o podpoře učitelů a rodičů. Samozřejmě máme všichni rádi, když si můžeme jasně ukázat na toho, kdo může za náš neúspěch, ale je to složitější. Aby se nadání mohlo rozvíjet a zároveň saturovat potřeby konkrétního dítěte, měly by sednout předpoklady, hlad po nových poznatcích, osobnostní vytrvalost a jistá zavilost. K tomu patří přiměřené sebevědomí a spokojenost se vztahy kolem sebe. A to uznejte, že není jednoduché ani v dospělosti.

Často. Ale úkolem učitele není odpovídat bezchybně na otázky dětí, ale ukázat svět jako místo dobrodružství a záhad, které čekají jen na to, až je děti rozlousknou.