Hlavní obsah

Guth-Jarkovský: Z koktavého chlapce mistrem etikety

Právo, Lenka Bobíková

Tlačítkem Sledovat můžete odebírat oblíbené autory a témata. Články najdete v sekci Moje sledované a také vám pošleme upozornění do emailu.

„V paláci Lobkovickém to bylo, když odcházeli jsme … z koncertního sálu do menšího, vedle nuncia Micary, který byl oblečen ve svůj nádherný talár fialový z těžkého hedvábí. Namanula se k tomu paní Tusarová a povídá česky, snad aby Micara nerozuměl: Z toho by byla pěkná spodnička, co?“ vzpomínal proslulý mistr etikety Jiří Stanislav Guth-Jarkovský na společenský trapas, jehož byl svědkem.

Foto: ČTK

Pierre Coubertin a Jiří Guth (vpravo) v Praze v roce 1925

Článek

Zasloužila se o něj sama manželka předsedy vlády Vlastimila Tusara v nově vzniklé Republice československé v červenci 1919 a spisovatel, učitel a autor slavného Společenského katechismu dr. Jiří Guth-Jarkovský ho nemohl nechat bez povšimnutí.

Drobný, koktavý, obrýlený Guth-Jarkovský vstoupil do dějin především jako tvůrce norem chování, které jsou z velké části závazné dodnes, a také svými zásluhami o československé olympijské hnutí – byl prvním předsedou Českého olympijského výboru.

Zapomnělo se ale na jeho jinou úlohu. V letech 1919–1925 byl prvním ceremoniářem T. G. Masaryka „na dvoře republikánském“ a později sekretářem nově vzniklého Řádu bílého lva.

Nejpyšněji si vedla šlechta, zvaná česká, a což teprve povýšenci jako např. dcera jistého českého ministra provdaná za generála. Z rodu občanského a českého, ale českého slova nepromluvila a jen své baronství dávala na odiv.
Guth-Jarkovský o hostech rodiny Schaumburg-Lippe

Znal osobně nejvýznačnější politiky a vylíčil je ve svých vzpomínkách. I když se s Masarykem rozešel chladně a jejich vztah byl odtažitý, přispěl k vytváření nového společenského chování a nové etikety.

Kramář jí za všechny

„Členové delegace se nestravovali v jídelně hotelové, mimo dr. Kramáře, vyhledávajíce lacinější okolní restaurace. Sami Čechoslováci v Lutetii mi vyprávěli, že v Paříži kolovalo, že za Čechoslováky jí jenom jejich náčelník dr. Kramář,“ popisoval dojmy ze své návštěvy Paříže v lednu 1919 dr. Jiří Guth-Jarkovský.

Jel do francouzské metropole s důležitým posláním – odkoukat něco z francouzského obřadnictví, a to v čase, kdy v Paříži probíhala slavná mírová versailleská konference. Československá delegace s sebou neměla mnoho peněz, 1200 franků měsíčně. Déjeneur (snídaně) v hotelu Lutetia přitom stálo 22 franků, diner (oběd) 36 franků.

Foto: František Drtikol, ČTK

Jiří Guth-Jarkovský sepsal Společenský katechismus.

Politici se tedy stravovali v levných lokálech až na movitého Kramáře, který jako premiér „jedl za všechny“. Guth-Jarkovský jeho počínání schvaloval – nazval ho alespoň důstojným. O celé konferenci se vyjádřil z hlediska etikety s hrůzou: Karel Kramář pořádal v Paříži slavnostní hostinu bez zasedacího pořádku, se špatnou obsluhou. Hosté přišli v nejrozličnějších oděvech, navzájem se pletli pod nohama a z celé společenské události se stal příšerný trapas.

Doktor a turista

Dr. Guth-Jarkovský nebyl, jak by se zdálo, češtinář, ale učitel matematiky, fyziky a francouzštiny. Počátek jeho života byl prozaický – narodil se v noci z 23. na 24. ledna 1861 v Heřmanově Městci Karlu Guthovi, důchodnímu (hospodářský úředník) knížete Ferdinanda Kinského, a Barboře Guthové.

Byl plachý, nesmělý a po leknutí při pádu z žebříku na dvůr koktal. Nic nenasvědčovalo tomu, že se stane vládcem etikety. Hrál na klavír, i se svou vadou byl členem ochotnického divadla a patřil k nesmírně pilným dětem.

Neměl vynikající výsledky, gymnázium v Rychnově nad Kněžnou absolvoval průměrně a stejně si vedl na filozofické fakultě, kde studoval filozofii, matematiku a fyziku. Měl učitele tak slavné, jako byl dr. Gebauer, už méně koktal a z mladické nerozvážnosti všude nosil frak a cylindr, Čechy odmítané jako symbol Rakouska.

Šorš, jak ho nazývala jeho rodina, vydal sice tlustospis Turistika, ale sám nikam nechodil, procházky neznal a pouze se učil. Pražské okolí neznal vůbec – občas si zatančil, někdy šel na koncert. S T. G. Masarykem se poznal, zatím jen v korespondenci, v roce 1881.

Guth-Jarkovský zakládal Filozofickou jednotu a psal Masarykovi do Vídně, kde učil, žádost o radu. Studium zakončil v listopadu 1882 doktorátem. A začal vyučovat.

Baronství dávala na odiv

Guth-Jarkovský učil čtyři roky v Ratibořicích, Náchodě a na panství v Lancy u Ženevy v rodině Schaumburg-Lippe češtině a matematice. Drobný, brýlatý učitel dospěl v té době k názoru, že „čím který host byl na zámku urozenější, tím byl slušnější a přívětivější. Nejpyšněji si vedla šlechta, zvaná česká, a což teprve povýšenci jako např. dcera jistého českého ministra provdaná za generála. Z rodu občanského a českého, ale českého slova nepromluvila a jen svoje baronství dávala na odiv“.

Od roku 1866 začal Guth-Jarkovský učit na různých místech – na akademickém gymnáziu v Praze, na Minervě, a nakonec na gymnáziu v pražské Truhlářské ulici. To už psal – do Osvěty, Lumíru, Květů – a stýkal se s Jaroslavem Vrchlickým, Zikmundem Wintrem, Aloisem Jiráskem.

Foto: ČTK

Ke Guthovým přátelům patřil i Alois Jirásek.

První známá knížka byla cestopisná z roku 1891 – Causerie z cest po Španělsku. Guth-Jarkovský miloval psaní víc než učení žáků. Z finančních důvodů ale učit musel. Proto alespoň psal hesla do Ottova slovníku naučného. A cestoval. Do Stockholmu, Řecka, Bretaně, Alžíru, USA. Z každé cesty vytěžil knihu. Psal i beletrii na základě vlastních vzpomínek, s tklivými názvy typu: Idylky pana adjunkta, Těžké srdce, Ulomená haluz.

Mohl cestovat i proto, že od roku 1891, kdy vyšel Gautschův zákon o tělesné výchově, měl za úkol zjistit, jak se tělocvik učí jinde.

V témže roce se seznámil i s Pierrem Coubertinem, s nímž začal rozvíjet české olympijské hnutí. To už byl ženatý s Annou, které přezdíval Trajda, a měl syna Gastona, zvaného Gága. Byl plný paradoxů – kromě cestování nechodil rád do společnosti ani na výlety. A to byl redaktorem Časopisu českých turistů!

Ty bicyklistky!

Věnoval se ovšem i ženám. „Ach, ty bicyklistky! Nedovedou mne rozehřát pro krásu a ušlechtilost. Nejedna z těch dívek, valnou většinou přestárlých, ba starých – to zvláště pozoruji, že se tohoto sportu nechytá tvor žádný takový, jakému v mládeneckém žargonu říkáme hezká holka, a připadá mi, že tyto široké kalhoty a odhalované punčochy jsou posledním útočištěm a pokusem chytit na to nějakého hejla,“ kritizoval ženy-sportovkyně.

Budoucí ceremoniář nepolitizoval, dokonce během války usiloval o místo ředitele ve Strakově akademii a žádal v té věci podporu u Bedřicha ze Schaumburg-Lippe. Marně. Snad proto se T. G. M. choval ke Guthovi-Jarkovskému tak chladně.

Nověji přicházejí do módy průvody demonstrační. Nelze proti nim nic namítat, zachovávají-li slušnost. Účastníci takových průvodů nekouří, nemluví mezi sebou a poslouchají na slovo svých vůdců. Oblek při takových případnostech tmavý, vycházkový.
Guth-Jarkovský o demonstracích

Ani romány a cestopisy nezaručily budoucímu obřadníku slávu. Přinesl mu ji třídílný Společenský katechismus, který začal vydávat od roku 1913, a další knihy – Stolničení, Mladému republikánu, Společenské klasobraní, Společenská abeceda. Katechismus byl nejrozsáhlejším českým dílem o chování. Však k němu prostudoval bohatou literaturu.

Nemlaskej jako svině

Guth-Jarkovský pečlivě četl rady o jídle Pomni mne, vydané roku 1589 Valentinem Polonem: „Když jíš, dej pokoj rukám. Nehryz prstův. Poodvrátě se, šátkem nos vytři, nesopci. Co vykrkneš, zastři nohou.“ Oblíbencem Gutha-Jarkovského byl i kněz Tomáš Rešel se svými radami z roku 1561: „Nebeř toho, což před tvým hospodářem aneb hostem na míse leží, jest to zajisté svinská věc. Jez jako člověk, nemlaskej a nehltej jako svině, když v korytě nosem se brodí.“

Guth-Jarkovský byl ovšem zjemnělý a svůj Katechismus pojal jinak než poněkud jadrně se vyjadřující kněz. Věnoval se v něm všemu – od sexu až po morální rady mladému republikánovi. Od doporučení „když smrkáš, nepozoruj, cos udělal do kapesníku, je to nechutné“ až po rčení „dáma na ulici nikdy neutíká“. Guth-Jarkovský byl přísný – vyžadoval čistotu, skromnost, pěkný zjev.

K dámám byl zvlášť nedůtklivý – žena se na ulici nesměla zastavovat u výloh, dívat se do zrcadel, měla-li chlapce, nemohla s ním sama nikam, ani do divadla, ani do kina, dokonce ani na koupaliště. Sama směla jen za účelem oběda do restaurace. V žádném případě kromě manžela a příbuzných za ni nesměl nikdo platit. Na emancipaci měl Guth-Jarkovský jasný názor – byla podle něj přehnaná a „stírala ženě pel“.

Vypracoval celý kodex slušného chování, chování v tramvaji, kde „nenecháme klečet dítě na sedadlech a příchozí a odcházející si maží šaty o jeho zablácené botičky“, v autě, na ulici.

Tam varoval před mladými dámami, které se „jako drůbež sdružují a cestu tarasí“. Předepisoval úbory pro jednotlivé příležitosti – nesměl nikdy chybět klobouk nebo cylindr, do divadla cylindr nelesklý. Odsuzoval ženy-šoférky, neboť toto povolání se pro ně nehodí: „Při šoférování se snáze umažou ruce i v rukavičkách i šaty.“

Poněkud naivní představu měl o demonstracích: „Nověji přicházejí do módy průvody demonstrační. Nelze proti nim nic namítat, zachovávají-li slušnost. Účastníci takových průvodů nekouří, nemluví mezi sebou a poslouchají na slovo svých vůdců. Oblek při takových případnostech tmavý, vycházkový.“

Šmátla mu do kapsy

Velkou péči věnoval hostům. „Nikdy nezdržuj tam nebo onde do bílého rána, neřkuli, abys jej pod záminkou lidovosti vodil po pivnicích a místnostech obskurních,“ radil. Naříkal nad úpadkem chování po válce, například nad kouřícími ženami a hlubokými výstřihy. Byl šokován, když se setkal na banketu s dívkou, jež „šmátla sousedovi do kapsy a vytáhla – naštěstí – hodinky a podívala se na ně“. Nejvíc se zděsil, když jakási dáma před ním v kupé ve vlaku klidně a dlouho sundávala své punčochy.

Ani pozdravení nenechal stranou – jako pozdrav navrhoval Dobrý den, v žádném případě Ruku líbám nebo Ponížený služebník.

Foto: Repro foto T. G. M., Proč se neřekne pravda?, Primus 1996

T. G. M. s osobním tajemníkem dr. Antonínem Schenkem v Karlových Varech před hotelem Savoy v roce 1928

Rady jej dovedly k úloze ceremoniáře v březnu 1919. Neměl to jednoduché. Masaryk obřadníka nechtěl, vyhovovala mu americká prostota a opovrhoval britským ceremoniálem. Způsoby Gutha-Jarkovského pro něj byly přejemněle francouzské.

Obřadníkovy svízele

Masaryk Gutha-Jarkovského obviňoval ze všech trapasů. V červenci 1919 v Kolodějích jej pokáral jen za to, že si ministři František Staněk a Karel Prášek šuškali při obědě.

V téže době na Lanžhotských slavnostech strčil lehkomyslný Jan Masaryk Gutha-Jarkovského do prezidentova auta, kde seděl s dcerou Olgou. Jenže tam s ním měl jet americký vyslanec Crane.

Masaryk jen suše konstatoval: „A proč ne Crane?“

Tisk po Guthově odchodu z funkce ceremoniáře tvrdil: „Guth-Jarkovský musel odejít, protože upozorňoval, že při diplomatických přijímáních není možné, aby přítomna byla dcera prezidentova.“

Tisk narážel na to, že Alice Masaryková rozhodovala o tom, kdo prezidenta navštíví, a vítala všechny hosty. Cizí diplomaté se nad tím pozastavovali. Guth-Jarkovský v tom byl nevinně - ani ho nenapadlo, aby tak váženou osobu kritizoval.

K rozchodu muselo dojít – v březnu 1922 ho nahradil plukovník Viktor Hoppe. Guth-Jarkovský se stal sekretářem Řádu bílého lva. I tak musel, roztrpčený a znechucený, „na vlastní žádost“ odejít v roce 1925 do penze. Zemřel 8. ledna 1943.

Reklama

Související články

Skrblík jménem Rašín

Pátek 5. ledna 1923 byl mlhavý a studený. Ministr financí Alois Rašín ten den zaspal ve svém bytě v Žitné 6 (dnes je to číslo 10) v Praze. Na ulici na něj...

Výběr článků

Načítám