Výstavu o osudech šesti židovských dětí zahájil v Dobré Vodě izraelský velvyslanec

Tématem smutná, ale na druhou stranu poučná a pro současnou dobu velice důležitá výstava Neztratit víru v člověka aneb Protektorát očima židovských dětí byla slavnostně zahájena v pondělí 4. června v Muzeu Šimona Adlera v Dobré Vodě na Šumavě.

Událost byla o to významnější, že do muzea zavítala vzácná návštěva -  izraelský velvyslanec v České republice Yaakov Levy. Při svém úvodním projevu zdůraznil nutnost nikdy nezapomenout na hrůzu holocaustu, k čemuž má sloužit i tato výstava, mapující osudy šesti židovských dětí, které zastupují statisíce dalších dětí zavražděných nacisty.

Šest jmen, šest lidských osudů – toto číslo nebylo pro výstavu vybráno náhodně. Nacisté během let 1938 – 1945 vyvraždili šest milionů Židů. Koncentrační tábory, plynové komory, hlad, utrpení, ponížení, ztráta lidské důstojnosti, to vše patřilo k holocaustu.  

Alice Justitzová měla štěstí, že ve svých deseti letech odjela jedním z vlaků Nicholase Wintona do Anglie, kam později přijela i její sestra Mimka. Rodiče zahynuli v koncentračním táboře.

Petr Grinz po dosažení svých čtrnácti let byl povolán do transportu a odtržen od svých rodičů a sestry. V roce 1941 začal psát deník, který se zachoval díky jeho sestře Evě. Petr zahynul v Osvětimi. 

Martin Glas před dovršením jedenácti let musel s rodiči odejít do Terezína, kde se se svými kamarády pustil do vydávání časopisu Domov, který se zachoval do současné doby.

Pavel Werner byl v roce 1942 deportován do Terezína s rodiči a mladší sestrou Lenkou, která zde zemřela. Pavel s rodiči byl později poslán do Osvětimi, kde přežil jenom zázrakem.

Eva Löwidtová prošla Terezínem a Osvětimí, kde zahynul její otec. Eva s maminkou pak byla poslána do jiného tábora na těžkou práci. Při pochodu smrti maminka zahynula a Evě se podařilo poblíž Domažlic uprchnout a dokonce války se skrývala v jedné rodině.

Růženka Friedová měla v roce 1940 nastoupit do první třídy, ale židovským dětem bylo zakázáno vzdělávání. Až tak daleko zašla nacistická zlovůle. Přesto se jí podařilo vzdělávat v ilegálních tajných kroužcích. Postupně však její spolužáci a učitelé odcházeli do koncentračních táborů. S většinou z nich se již nikdy neviděla. Sama byla deportována do Terezína v roce 1945.

Při prohlídce výstavy na vás padne velice zvláštní a nepříjemný pocit. Pokládáte si otázky, zda byste byli schopni posadit dítě na vlak a nechat ho odjet do neznáma s pocitem, že se již nikdy nemusíte potkat. Co byste vyprávěli svému dítěti při cestě do koncentračního tábora v „dobytčáku“? Jak byste se zachovali, když by vám dítě na rampě odebrali a někam odvedli? Rodiče židovských dětí museli projevit obdivuhodnou vnitřní statečnost, které by řada z nás v dnešní době vůbec nebyla schopná.