Hlavní obsah

Hyenismus vůči těm, kdo pomáhají: ve Valči zmizely dobrovolné příspěvky na roušky

Novinky, Lucie Bartoš

„Teď jedeme na kvalitu a krásu,“ usmívají se dobrovolné šičky z Komunitního centra Roháček ve Valči v Karlovarském kraji. Pozitivní náladu nezkazila ani smutná událost z tohoto týdne: drobáky od dárců, kteří chtěli dobrovolnicím přispět na vznik ochranných roušek, kdosi ukradl.

Foto: Komunitní centrum Roháček

Eva Machová šije roušky v Komunitním centru Roháček, kde teď u stroje tráví většinu času.

Článek

Provozovatelé valečského muzea s kavárnou, kteří vybudovali také tamní komunitní centrum Roháček, mají vše zavřené. Ve městě ale manželé Machovi provozují také Poštu Partner. Ta funguje, avšak už od března do ní byl vstup povolen jen v roušce.

Eva Machová se sestrou proto rozjely jejich šití, za pomoci řady dobrovolníků, aby mohli nabídnout roušky zcela zdarma všem, kdo je nemají. Obec je totiž neměla - senioři je mimochodem od radnice dostali až 20. dubna.

„Kdybych neuměla šít, tak bych neochránila ani manžela,“ okomentovala to smutně Eva Machová. A tak šijí dál. Na sociální síti jednou za čas ukazují, kam se posunuli. Tento týden sklidily aplaus roušky s motivem úst a srdcí. Už jsou rozebrané.

Eva Machová zdůrazňuje, že je mnoho dalších lidí, díky kterým vůbec mohou pokračovat. „Dostali jsme řadu materiálu. Nebýt například starosty Petra Kvasničky z Verušiček, tak jsme po prvním týdnu nešili, protože naše gumičky došly hned, vlastní zásoby další týden… Dále například paní Vášová, která si přijela z Podbořan a dostala pár prvních roušek, pomohla dalších snad tisíc ušít, protože nám věnovala tkaloun, který máme ještě dneska. Určitě poznala na fotografiích ´svoje´ roušky, protože darovala i látku,“ zmiňuje pomoc druhých.

Ne všichni si váží této dobrovolnické činnosti od lidí, kteří sami trnou, jak se budou živit dál. „I krabičku na parapetu okna u vstupu na poštu, do které nám hodní lidé dali příspěvek - dvacet, třicet korun - a my to tam nechali, nám nějaký dobrák s poslední rouškou vybral,“ prozradila Eva Machová nemilou zkušenost. Přesto chce zmínit mnohem více to, že řada ochotných lidí pomáhá alespoň s látkami a dalšími potřebami z galanterie.

„My dáváme jenom čas a to sezení u stroje... Jsem vděčná za veškerou pomoc - od kohokoli nebo za cokoli,” dodává žena, jejíž byznys sice stojí, ale jako by do práce chodila každý den. Její sestra je v podstatě v první linii, protože obsluhuje poštu, a po večerech se připojuje k šití.

„První tři týdny jsme šily každý večer, teď už jenom tehdy, když máme pocit, že jsme dlouho nic neušily, protože v tuto chvíli jsme zásobeni. Proto nás mrzí, že veřejná správa si na nás vzpomněla až 20. dubna, a do té doby nikdo. No, aspoň jsme zůstali sterilní,“ uzavírá momentální pocity.

Jistě nastane doba, kdy jí to budou moci spoluobčané "oplatit". Například až vše pomine, bude možné se sejít v místní kavárně u muzea, kterou provozuje s manželem, a vynahradit tak současnou situaci, kdy musejí mít zavřené jak restaurační zařízení, tak muzeum.

Pokud ale kdokoli chce nějak přispět, určitě tak může učinit nějakým příspěvkem pro Komunitní centrum Roháček, informace jistě rády poskytnou pracovnice pošty, která v přízemí budovy sídlí.

Reklama

Výběr článků

Načítám