Zásada, která může při parkování zachránit život

Všemožné šrámy po parkování potkáte snad na každém starším autě, a občas i na těch zbrusu nových. Ke zmenšení jejich počtu by přitom kolikrát stačila úplně obyčejná ohleduplnost a empatie – a taky uvědomění si, že když někam přijedeme o minutu později, nic zásadního se nestane.

V nejnovějším díle podcastu Po asfaltu vyjadřuji svou frustraci nad dojmem, že někteří lidé – a nejen řidiči, ale i chodci či cyklisté – očividně žijí v přesvědčení, že řidič vidí úplně všechno kolem svého auta jako chameleon. Nedívají se kolem sebe a klidně vjedou či vejdou těsně za auto, které se chystá vycouvávat z parkovacího místa.

Ano, couvací čidla, kamery a radary okolo parkování zásadně pomáhají, ale troufnu si říci, že většina aut takhle dobře vybavená není, protože jsou prostě stará. A že by měl vždy dávat větší pozor ten, kdo má lepší rozhled, a všichni by měli dbát na zásadu „Když nevidím řidiče, nejspíš nevidí ani on mě”.

Co s nepřehlednými zatáčkami na cestách tak úzkými, že se dvě auta nevyhnou? Co s vjezdy do dvorů, když je třeba se „zlomit” s dlouhým autem či přívěsem? Jak obecně okolo parkovacích a podobných manévrů vnést do jízdy autem víc pohody a klidu? To vše se dozvíte v pátém dílu podcastu Po asfaltu, a to nejen pohledem mým, převážně z českých silnic, ale i pohledem rodilého Maročana, který autem sjezdil celou Evropu předtím, než se usadil v Čechách.