Hlavní obsah
„Vltavíny jsou geologickou raritou světového významu," říká Vít Kršul, ředitel Muzea vltavínů v Českém Krumlově. Foto: Milan Malíček, Právo

Vltavíny se pro místní staly prokletím, hledači české rarity mají v očích posedlost

Vodníkovy slzy. Zkamenělé žáby. Ďáblova lejna. Tak dřív nazývali vltavíny prostí lidé. Vědci jim dali jména český smaragd, butelkový kámen či wltawec. Místní jim dnes říkají zelené zlo. Abychom zjistili proč, vypravili jsme se do jižních Čech.

„Vltavíny jsou geologickou raritou světového významu," říká Vít Kršul, ředitel Muzea vltavínů v Českém Krumlově. Foto: Milan Malíček, Právo
Vltavíny se pro místní staly prokletím, hledači české rarity mají v očích posedlost

Po stopách hledačů vltavínů nás na úpatí Slepičích hor provázel Vít Kršul, ředitel českokrumlovského Muzea vltavínů a odborný poradce filmu Zloději zelených koní. A průvodce byl zapotřebí, protože najít vltavín vůbec není snadné.

Vltavíny totiž vznikly v důsledku pádu meteoritu. Ten roztavil a vymrštil pozemské písky, jež dopadly o stovky kilometrů dál. „Proto nemají v místech výskytu žádnou matečnou horninu ani geologický kontext. A vrstvy, kde leží, nejsou souvislé. Jde o čočky hrubých naplavenin, jakási různě rozmístěná štěrková oka, která mohou mít třeba jen metr v průměru,“ vysvětluje Vít Kršul.

Pověstné Marouškovo pole, kde se dřív nacházely vltavíny přímo v zoraných brázdách, je momentálně zarostlé, tak nás zavede na jinou slibnou lokalitu poblíž pískovny v Chlumu nad Malší. Zaparkujeme u hromady hnoje a vydáváme se do blátivého terénu.

Ornicí místy prosvítá žlutá štěrková vrstva - původní třetihorní sedimenty - a v ní čerstvé sondy: až dva metry hluboké jámy vykopané černými kopáči. Přesně ten důvod, proč vidí místní farmáři rudě, když se řekne „vltavín". Do takové díry zapadne traktor nebo kráva jako nic. Zelená horečka nezná ohledy.

Jako vyschlý kozí bobek

Na chvilku se zmocní i nás. Couráme po poli, oči přikované k zemi... „Když je pohromadě hodně kulatých křemínků, znamená to blízkost vrstvy s hrubým štěrkem, v níž se mohou vltavíny vyskytnout," dává vodítko náš průvodce.

„Mají vzhled suché švestky. Však také i zkušení sběrači přiznávají, že zpočátku nasbírali víc bobků než vltavínů. Ony tak opravdu vypadají: tmavé, nevzhledné, vrásčité. Mokré se hodně lesknou, takže se chodí sbírat hlavně po dešti. A často je doprovázejí ve vrstvách omleté záhnědy nebo křišťály."

Tato jáma je mělká, v polích bývají i dvoumetrové. Kráva si v nich zlomí nohu jako nic.

Foto: Milan Malíček, Právo

„Tady by mohly být,“ ukazuje Vít Kršul na světlou plochu se spoustou kamínků. Zpozorníme. Hledání nás vtahuje. Zapomínáme na čas. Ale marně, nikde nic. „Už to není ono. Farmáři šetří naftu, protože hluboká orba, která vynášela vltavíny na povrch, se jim nevyplatí. Když nás tady před deseti lety vyšlo deset do pole, do hodiny našel každý aspoň jeden střípek. Před pěti lety ho našli už jen tři lidé za dvě hodiny. A loni nenašel nikdo nic. Je to čím dál tím víc vysbírané,“ konstatuje náš průvodce zklamaně.

Bývaly lepší časy... Jak vzpomínají pamětníci, stačilo projít za deště příkopem podél rozestavěné silnice z Besednice do Ločenice a šťastný hledač našel třeba stovku krásných vltavínů za odpoledne. To se už dnes nepovede.

„Drobné vltavíny však můžete najít na dětských pískovištích v okolí. V chlumské pískovně totiž probíhá spolu s těžbou štěrkopísků také legální těžba vltavínů, v současné době jediná v ČR. Velké se ručně vytřídí, malé propadnou síty a putují k zákazníkům spolu s pískem,“ vypráví Vít Kršul.

Starousedlíkům přijdou vltavíny obyčejné, jsou na ně zvyklí. Spousta z nich má doma na půdě po dědovi či tátovi krabičku s těmito drahokamy. „Když v sedmdesátých letech hledal pan profesor Bouška vltavíny u Korosek, prý je měnil s místními kluky za lesněnky,“ dodává Vít Kršul. Tehdy byly vltavíny jen pěkné zelené kameny, na které se často prášilo v šuplících. Po revoluci se otevřely hranice a vzrostla poptávka. Naleziště zaplavili černí kopáči, objevila se rivalita. Vypukla zelená horečka.

Míříme zpět k autům, když ho na kraji pole potkáme. Hledače poznáte na první pohled. Má v očích posedlost. Tuší, že někde blízko leží v zemi něco krásného, cenného - a zadarmo. Kam se hrabe vášeň sběračů hub! „S vltavíny nekšeftuji, zatím. Prostě mě baví je sbírat,“ krčí mladík rameny. Na svůj nejlepší nález vážící 27 gramů je patřičně pyšný - aby ne. Takový má už slušnou cenu, třeba i přes čtyři tisíce korun. V době koronaviru příjemný přivýdělek. Ale ne snadný.

Vltavíny se těší čím dál větší oblibě.

Foto: Petr Horník, Právo

„Kolikrát najdete vltavín hned na začátku a pak už deset hodin nic. Nebo taky chodíte deset hodin a hledáte marně. Aby se s tím člověk uživil, musel by kopat,“ uzavírá. Celou dobu, co si povídáme, nedokáže odtrhnout zrak od pole. K tmavým kamínkům se shýbá i uprostřed řeči. Co kdyby právě teď svůj poklad propásl...

Jak vznikly vltavíny

  • Odpad zaniklé sklárny? Skla z měsíčních sopek? Pozemské písky roztavené při startu kosmických lodí mimozemšťanů? I takové teorie se objevily. Vltavíny jsou totiž úplně jiné než nerosty v jejich okolí. Protože spadly z nebe.
  • Před zhruba 14,7 milionu let dopadl na území dnešního Bavorska meteorit dost velký na to, aby neshořel v atmosféře. Pohyboval se tak rychle, že nestačil rozrážet vzduch. Tlaková vlna, již hnal před sebou, roztavila obrovskou kinetickou energií křemičitý písek v místě dopadu a v podobě tekutých stříkanců ho vymrštila pryč ještě předtím, než došlo k samotnému impaktu. Tekutá skelná tavenina vystoupala do výšky až čtyřiceti kilometrů, za letu ztuhla do aerodynamických tvarů a v podobě vltavínového deště dopadla o stovky kilometrů dál na severovýchod, ve směru letu meteoritu.
  • Oblast dopadu pokrývala pravděpodobně území dnešní ČR s malým přesahem na jih a na sever. Ve většině případů byly vltavíny zničeny geologickými pochody a živly na zemském povrchu. Pouze malá část se skutálela nebo ji spláchl přívalový déšť do lokálních prohlubní, případně byla po krátkém transportu vodním tokem rychle překryta dalšími nánosy sedimentů, díky čemuž se zachovala. Odhaduje se, že jde maximálně o jedno procento původní hmoty, přičemž více než 99,5 % se nachází v jižních Čechách. A dostupná většina už byla vytěžena.
Zdroj: Muzeum vltavínů, Český Krumlov

Zavalený v cizí jámě

Přejíždíme k další hledačské lokalitě, když náš průvodce náhle zabrzdí uprostřed silnice. Vyhodíme blikačku a jdeme se podívat, co ho zaujalo. „Tyhle jámy jsou úplně čerstvé,“ ukazuje ke skupině stromů u cesty. Na dně jedné díry ještě leží deka, aby to netlačilo a nestudilo do kolen při kopání. Opodál se válí krumpáč a lopata. A na hromadě štěrku tiše sedí - nenápadný v tmavém oblečení tak, že si ho v první chvíli ani nevšimneme - zloděj zelených koní...

Ostražitý pohled, špinavé tepláky, kapuce na hlavě. Z fleku by mohl hrát ve stejnojmenném filmu, ani maskérku by nepotřeboval. Je vidět, že se má na pozoru, netváří se však vyloženě nepřátelsky. „Už jsem myslel, že mě chytli," konstatuje s úlevou, když zjistí, že jsme novináři, a ne ochránci přírody. Anonymní rozhovor není problém.

„Támhle naproti na pastvině spadla do díry kráva, museli ji utratit. Nahoře na kopci vybagroval podnikatel, co vlastní většinu zdejších pastvin, pás s vltavíny mezi stromy v lese, který koupil od devadesátileté paní z Nesměně. A přímo tady našel kluk pětadvacetigramový kámen,“ ukazuje na jednu z jam. Je dobře dva metry hluboká a dole z ní odbočuje vodorovná chodba někam pod pole. „Už to však není takový klondajk, jako býval. Něco najít je dřina. Já jsem si třeba tady taky našel očko, ale jakmile to zjistí ostatní, tak se sem napakujou,“ svěřuje nám.

„Už to není takový klondajk, jako býval,“ postěžoval si nám černý kopáč. Anonymní foto nebyl problém...

Foto: Milan Malíček, Právo

„Do cizí jámy bych nevlezl - nevím, jak se zachová. Je to asi tři roky, co pod zemí zůstal jeden borec. Zasypalo ho to právě v cizí díře. Byl tady z Nesměně, měl už rodinu,“ vzpomíná hledač vltavínů. Prokopat se do hloubky metr a půl, kde leží vytoužené štěrkové oko, mu zabere dvě hodiny. Než jámu rozšíří a pomalu po vrstvách odloupne stěnu, jestli se v ní neskrývá vltavín, bude to trvat ještě minimálně jednou tolik. V teplotách těsně nad nulou, v dešti... Nebylo by jednodušší živit se třeba kopáním hrobů? „Možná jo,“ zasměje se. Ale už nemá stání: krumpáč do ruky a hurá do jámy!

Třicet tisíc v hrsti

Popřejeme mu hodně štěstí a pokračujeme v cestě. Projíždíme obcí Nesměň. Místní vltavíny patří k nejkrásnějším. Jsou ježaté, mají klasickou lahvově zelenou barvu a krásnou skulptaci, tedy bohatě zvrásněný povrch. „Když trefíte na více pěkných vltavínů v jednom oku, máte na chvíli vystaráno. Plná hrst váží tak čtvrt kila, při ceně sto až sto padesát korun za gram to dělá okolo třiceti tisíc korun, i víc. Život vám to nezmění, ale potěší,“ krčí Vít Kršul rameny.

Kámen za desítky tisíc najdete tak jednou za pět let - když máte štěstí. Mezitím však prokopete tuny písku. Ložiska vltavínů jsou totiž vzácná a malá. A proces prohlášení za lokalitu s nerostným bohatstvím ve vlastnictví, a tedy pod ochranou státu, zdlouhavý. Když k tomu připočtete nutnost registrovat každý nalezený kus, odvádět poplatek, řešit rekultivaci, platit daně, papírovat..., je jasné, že komerční těžba se moc nevyplatí.

Místní se sem bojí chodit, i když tu policisté se psy v noci objíždějí třikrát týdně.

Proto bylo v jižních Čechách oficiálně vyhrazeno jen sedm ložisek. Minimálně dvě z nich, Besednice a Lhenice, už jsou vytěžena. V tom třetím jde pouze o doprovodnou činnost k těžbě písku. A zbývající naleziště ministerstvo životního prostředí záměrně tají, aby nepřitahovala ilegální kopáče.

Jejich doménou tak zůstává už zmíněný les nad Nesmění, poslední místo naší reportáže. Trochu připomíná filmové kulisy. Jámy hluboké několik metrů se táhnou do dáli jedna vedle druhé, mezi nimi se naklánějí popadané stromy s narušenými kořeny... A místní se sem bojí chodit, i když to tady v noci policisté se psy objíždějí třikrát týdně. Ztracené existence, které hledají na vlastní pěst, totiž vystřídaly špičkově vybavené (třeba přístroji na noční vidění) organizované skupiny. Komu patří pozemek, na němž kopou, je nezajímá.

Zelené zlo

„My vltavínům říkáme zelené zlo,“ svěřuje se nám kolemjdoucí pán, který nechce uvést jméno. „Kvůli nim je zničená krajina a ohrožené zásoby podzemních vod, protože kopáči mohou strhnout prameny. Trvá to léta a nikdo nikoho nepotrestal. Mně už vyhrožovali podpálením baráku i fyzickou likvidací, protože se angažuji v ochraně krajiny.“

„Nerespektování norem slušnosti, natož zákonných norem“ vybudilo místní obyvatele k založení spolku Natura Nesměň. Ten v roce 2017 zorganizoval sepsání stížnosti ministru životního prostředí Richardu Brabcovi. Podepsali ji starostové sedmi okolních obcí, odborníci z Přírodovědecké fakulty Jihočeské univerzity i představitelé místních spolků.

„Situace je neúnosná,“ píše se v něm. Probíhá neoficiální těžba pod záminkou jiné, úředně povolené činnosti. Dochází k drancování nalezišť „úzkou skupinou lidí pohybujících se na hraně zákona“. Nelegální těžba vltavínů a obchod s nimi včetně legalizace načerno vytěžených minerálů nese často rysy organizovaného zločinu. Snahy o potírání jsou marné...

Dopis stejně jako předchozí opakované stížnosti na České inspekci životního prostředí zůstávají bez viditelného výsledku dodnes. Legislativa chybí nebo je neúčinná. A drancování vltavínů pokračuje dodnes, jak jsme se přesvědčili i my.

Uložení vltavínu v původní vrstvě.

Foto: Milan Malíček, Právo

Najděte si vltavín!

Můžete si ho sebrat na poli. Zákon o ochraně přírody a krajiny sice definuje vltavíny jako vyhrazené nerosty, mimo oficiálně vymezená ložiska však umožňuje hledat jednotlivé kusy na povrchu - pokud nezpůsobíte škodu okolí. Musíte ale vědět, kam při vltavínové přeháňce napršelo.

S tím může pomoci speciál časopisu Minerál, číslo 3/2020, kde jsou vyjmenovány jednotlivé lokality a vysvětlena geologická vodítka. Štěrková oka s vltavíny jsou totiž uložena v původní úrovni sedimentace, tedy ve výšce okolo 500 metrů nad mořem. Jít „po pětistovce" se ovšem vyplatí pouze u míst, jejichž poloha nebyla změněna následnými horotvornými procesy. A hlavně - nekopejte! Kopáč může skončit s tisícovou pokutou, případně až se dvěma lety vězení, pokud se přestupek opakuje.

Česká rarita

  • Ve špercích se broušené vltavíny poprvé proslavily na Jubilejní výstavě v Praze v roce 1891. Zájem o vltavíny v přírodní podobě se vrátil v šedesátých letech minulého století. A od té doby jejich obliba i cena stále rostou.
  • Chemickým složením se vltavíny blíží obyčejnému křemenu. Tvrdostí patří mezi polodrahokamy. Specifická zelená barva, nezaměnitelná krása a příběh vzniku jsou však výjimečné. „Jde o geologický unikát světového významu. Jako jediné vzácné kameny na světě vznikly ve zlomku sekundy působením extrémně silné kosmické energie, kterou neumíme napodobit ani v laboratoři. Tekuté sklo mohlo nějakým způsobem tuto informaci zaznamenat a mnoho lidí z nich tu energii cítí,“ konstatuje Vít Kršul.
  • Na zeměkouli najdete podobných tektitů (z řeckého tektos, tedy roztavený) víc. Pojmenované bývají podle místa nálezu: australity, filipínity, javanity, ivority... Většinou jde však o hroudy nevzhledné tmavé hmoty. Žádné nejsou tak čiré, krásně zelené a skulptované jako vltavíny. Ty nejhezčí si můžete prohlédnout v Muzeu vltavínů v Českém Krumlově, případně v Národním muzeu v Praze.
yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků