Hlavní obsah
„Na severských oblastech se mi líbí, že je tam málo lidí a hodně přírody. Je to tam nádherný,“ říká Petr Slezák. Foto: Petr Hloušek, Právo

Potápěč Petr Slezák: Kosatka ho litovala a dala mu dárek

„Kosatky jsou nesmírně zvědavé. Často se přijdou podívat, co to k nim připlulo za divný gumový hračky,“ říká potápěč a fotograf Petr Slezák (48). Vypráví také o potápění pod ledem v ruském Bílém moři nebo o historickém průzkumu na dně Vltavy.

„Na severských oblastech se mi líbí, že je tam málo lidí a hodně přírody. Je to tam nádherný,“ říká Petr Slezák. Foto: Petr Hloušek, Právo
Potápěč Petr Slezák: Kosatka ho litovala a dala mu dárek

Pamatujete si na okamžik, kdy jste v moři poprvé viděl kosatku?

Naprosto přesně. Bylo to v listopadu roku 2008 ve Westfjordu na Lofotském souostroví.

Jaké to bylo?

Neskutečné. Intenzivně jsem si v tu chvíli uvědomil, že jsem opravdu v nejčistší divoké přírodě. Že už to není žádný mořský park, že v tom není žádné aranžmá. Kosatka se tam pohybovala naprosto přirozeně. Do toho se míchala celá řada dalších vjemů – pršelo, foukalo, sněžilo, houpal jsem se na vlnách. Vlastně si z toho pamatuji jenom takové útržky, ze kterých jsem si teprve potom ten zážitek skládal.

Jak velká ta kosatka byla?

Asi devět metrů. To jsou dvě osobní auta za sebou.

Měl jste strach? Plavat v jednom zálivu s tak velkým tvorem, navíc vrcholovým mořským predátorem, který běžně loví i tuleně a žraloky…

Neměl. Na sever Norska totiž kosatky připlouvají kvůli lovu sleďů. Nic moc dalšího je tam nezajímá. Nemůžu říct, že by jedly jenom sledě, že neloví nic jiného, ale z takových 95 procent se skutečně zaměřují jenom na tyto ryby. Sleďů jsou totiž u břehů Norska v danou roční dobu miliony – stahují se tam ze severního Atlantiku proto, aby se vytřeli. Pro velryby je pak jejich lov velmi snadný. Kosatka nemá žádný důvod útočit na cokoliv jiného.

„Kosatky se občas vynořují nad hladinu, aby se rozhlédly po okolí. Jejich oči totiž umí vidět ostře pod vodou i na vzduchu,“ uvedl potápěč.

Foto: Petr Slezák / Kapr Divers

Na celém světě navíc není zaznamenán jediný útok kosatky na člověka v divoké přírodě. Pokud někdy k čemu takovému došlo, tak se to odehrálo v nějakém mořském parku či delfináriu, kde jsou zvířata v zajetí a hrábne jim z toho.

Letos v září se ale objevily zprávy, že kosatky u španělského pobřeží podnikly několik útoků na rybářská plavidla. Viděla jsem dokonce video, na kterém jedna z nich narážela do plachetnice a lámala jí kormidlo.

Ano, taky jsem to zaznamenal. Osobně jsem ale přesvědčený, že je ten příběh podaný zkresleně. Respektive že ho neznáme celý. Bůhví, co se tam předtím dělo a co tomu útoku předcházelo. Mohlo to být klidně tak, že útok vyvolali lidé – třeba kosatkám předtím ubližovali. Nebo je dráždili.

Kosatky jsou totiž natolik inteligentní tvorové, že vědí přesně, co dělají. Nic nepodnikají jen tak, všechno má své vysvětlení a důvod. Jejich chování navíc vždycky zrcadlí to, jak k nim přistupuje člověk. Nevím, co by měly z útoku na jachtu. To video mohlo být klidně jen snahou o senzaci.

Je fakt, že i etologové říkají, že zvíře na člověka nikdy nezaútočí bez příčiny. Devítimetrová kosatka ale ani nemusí útočit, aby vás zranila…

Pokud dodržujete určitá pravidla a přistupujete ke zvířatům s respektem, nic se nestane.

Jaká pravidla to jsou?

Pro příklad: pokaždé, když se přiblížíme k nějaké skupině kosatek, musíme nejprve vypozorovat, v jaké fázi dne jsou – jestli jsou aktivní, nebo odpočívají. Pokud spí, neměli bychom je vůbec rušit. Je to stejné, jako když jdete na návštěvu ke kamarádům. Pokud k nim vtrhnete v pět hodin ráno, když ještě spí, a začnete jim bouchat na okno, taky na vás nebudou přívětiví. Ke všem tvorům byste zkrátka měli být ohleduplní.

Pokud tedy kosatky nespí a vy se s nimi jdete potápět, jaké další zásady platí? Například co se týká vzdálenosti, na kterou se k nim smíte přiblížit?

Vždycky by se mělo vycházet z chování kosatek. Každé zvíře má totiž svou komfortní zónu, za kterou by člověk neměl jít, protože jinak se to zvíře naštve. Tu komfortní zónu vám kosatky samy ukážou. Pokud už jste moc blízko a jim je to nepříjemné, tak uhnou.

„Dolů se umí potopit každej. Ale jenom ten, kdo má dobrý trénink, bude živý i po vynoření na hladinu.“

Foto: Petr Slezák / Kapr Divers

Na jakou vzdálenost nechaly kosatky připlout vás osobně?

Takhle blízko (ukazuje fotku na zdi ve svém potápěčském centru Kapr Divers – kosatka je od něj vzdálená asi půl metru).

Jak se to podařilo?

Ta fotka je z roku 2015. Byl jsem tehdy v jedné zátoce a byl jsem ve vodě sám. Spolu se mnou tam plavali tři dospělí samci kosatek a jeden keporkak. A já jsem je fotil. Koukal jsem do toho foťáku do okuláru, soustředil jsem se na snímek, když vtom se mě zmocnil pocit, že na mě někdo z boku zírá. Tak jsem zvednul hlavu a uviděl tohoto samce. Proplaval asi půl metru ode mě. Řekl bych, že i on sám sbíral několik desítek minut odvahu a zvědavost k tomu, aby se na mě šel podívat.

Vypadalo to, jako bychom si s kosatkou vyměnili role: ona se na nás šla podívat jako do zoo.

Takže kosatky jsou na lidi zvědavé?

Jsou nesmírně zvědavé. A pokud vycítí, že jim od nás nehrozí žádné nebezpečí, tak jsou i velmi klidné. Často se pak jdou samy podívat, co to k nim připlulo za divný gumový hračky. Plují kolem nás a pozorují, jak se v těch svých kombinézách nemotorně plácáme na hladině.

Jednou si nás připlula prohlédnout i kosatčí máma se svým mládětem. Vypadalo to, jako bychom si na chvíli vyměnili role: ona šla se svým miminkem do zoo a my jsme byli ti divní tvorové, na které se šli společně podívat. (směje se)

Vzpomenete si na svůj vůbec nejsilnější zážitek s kosatkami?

Úžasný bylo zblízka vidět, jak kosatky loví. Mají na to zvláštní techniku. Nejprve se zanoří hluboko pod hladinu, aby sledě vyhnaly nahoru. Pak je takovým krouživým pohybem obklíčí a drží je pohromadě. Vznikne obrovská koule živé rybí masy. A když se jim to celé podaří, začnou se akusticky domlouvat, která z nich bude lovit. Pak některé z nich udeří ocasem do hejna sleďů a tím je omráčí. Nakonec všechny ty omráčené ryby sezobou.

Jednou se mi dokonce stalo, že mi kosatka po lovu jednoho ze sleďů věnovala.

Věnovala?

Připlula ke mně se sleděm v tlamě a podala mi ho. Vypadalo to, jako by si řekla: „Ty jsi hrozně neohrabaný, neumíš si to sám ulovit, tak tady máš kousek.“ (směje se)

Potápěč u kolonie sasanek karafiátových v hloubce patnácti metrů pod ledem zamrzlého Bílého moře.

Foto: Petr Slezák / Kapr Divers

Dotkl jste se někdy kosatky?

Absolutně ne. To je nepřípustné a proti všem pravidlům. Pozorování života v divoké přírodě musí být vždy bezkontaktní. To platí nejenom u kosatek.

Kromě norských fjordů jezdíte i do Ruska k Bílému moři. Tam se zase potápíte pod led. Co vás vede právě na toto místo?

Líbí se mi, že je tam málo lidí a hodně přírody. Je to tam nádherný. Představte si rozlehlou bílou planinu, zamrzlé moře a to všechno olemované zasněženými stromy. Pak vytesáte díru do ledu, ponoříte se pod hladinu… a tam je svět pestrý a barevný.

Pod ledem?

Ano, je tam nesmírně bohatý mikrosvět. Na každém metru můžete strávit klidně i půl hodiny, protože každý list chaluhy něco obývá. Když si to dobře nasvítíte umělým světlem, můžete to nejenom vidět, ale i nafotit. Jsou tam miniaturní korýši, maličké dvoumilimetrové hvězdice…, jsou to zajímavé momenty. Člověk, který se umí pro přírodu nadchnout, si to tam užije.

Já jsem sice pro přírodu nadšená, potápění v mrazivé vodě bych si ale asi neužila. Kolik stupňů ta voda má?

Tamní slaná voda zamrzá při –1,7 stupně Celsia.

A vzduch? Jaký mráz je nad hladinou?

Vůbec nejnižší teplota vzduchu, kterou jsem tam zažil, byla minus 37. To bylo jedno ráno na přelomu února a března roku 2006. Tehdy jsme chvíli uvažovali, že se potápět nepůjdeme, že nejsme blázni. Ale pak se před polednem oteplilo na minus dvacet, takže jsme nakonec vyrazili.

Petr Slezák se svou kamerou po ponoru v polárních vodách Bílého moře.

Foto: Jana Hřebejková, Kapr Divers

Jak se dá něco takového přežít?

Samozřejmě potřebujeme speciální vybavení a oblečení. Používáme suchý potápěčský oblek. To je něco, pod čím je vzduch, proto se tomu říká suchý neopren. Je to taková kombinéza, která nepropustí vodu. Pod ní pak máte ještě jednu vyteplenou kombinézu a funkční termoprádlo.

Co obličej? Ten zakrytý nemáte. Neomrzne vám?

Tváře chráněné opravdu nemáme, ale i to se dá zvládnout. Po ponoření do vody sice cítíme, jako kdyby nám do obličeje někdo píchal špendlíky, ale po pár vteřinách ten pocit pomine. Je to stejné, jako když jedete lyžovat na hory. Tam je taky minus deset stupňů, ale člověk to neřeší. Má radost, že lyžuje. Nenapadne ho, že by měl umřít, protože je mráz.

Problém nastane většinou až po vynoření. Když z té vody vylezete, tak máte oteklé rty a ztuhlé tváře. Nemůžete vůbec mluvit, protože vám nefunguje artikulace. Je to ale spíš legrační.

Kolik času pod takovým ledem v ruském moři vydržíte?

V takto extrémních podmínkách býváme ve vodě maximálně hodinu. I když už se mi stalo, že jsem se pro něco nadchnul tak, že jsem zapomněl na čas a strávil pod ledem osmdesát minut.

Máte v tom místě nějaké zázemí, kde se po vynoření zahřejete?

Máme tam takové malé dřevěné domečky na ližinách. Ty jsou připravené od místního potápěčského centra. Jsou to takové boudičky dvakrát čtyři metry, ve kterých jsou kamínka, takže je v nich normální pokojová teplota. Na ližinách jsou proto, aby se daly zapřáhnout za sněžný skútr a převézt kamkoliv, kde je zrovna potřebujete. Můžeme si je tedy postavit dva metry od díry v ledu a hned po vynoření se v nich převléknout.

Zázemí vytápěných dřevěných domků na ližinách na zamrzlé hladině Bílého moře.

Foto: Tomáš Pintér, Kapr Divers

Předpokládám, že se na takový výkon musíte připravovat celý rok. Co to obnáší? Otužujete se? Chodíte třeba v zimě plavat do Vltavy?

Plavat do zimní Vltavy nechodím. Tam by mě nikdo nedostal! (směje se) Ale jasně, určitá příprava nutná je. Spíš bych ale řekl, že psychická.

Říká se, že hodina potápění se rovná několika minutám intenzivního hokeje.

Musíte si zkrátka natrénovat správné postupy. Měla byste vědět, co přesně dělat a jaké kroky použít v případě nouze. Musíte si to zautomatizovat. Měla byste si taky zvyknout na těžkou výstroj. Pak vám bude všechno připadat snadné a přirozené, i když budete pod ledem ve studené vodě.

Je člověk po takovém ponoru unavený?

Jednoznačně. Psychicky jste sice naprosto vyklidněná, protože pro hlavu je to dokonalý relax, ale fyzicky to náročné je. Existujou dokonce různé tabulky, které říkají, že hodina potápění se rovná několika minutám intenzivního hokeje.

Jako instruktor berete na severní polární kruh i další zájemce. Kdo má o takový výlet zájem?

Holky. Paradoxně se mnou na sever jezdí daleko častěji než kluci. Pokud mají možnost něco zajímavého zažít, tak po tom skočí. Je jim jedno, jestli se potopí do pěti, třiceti, nebo padesáti metrů. Důležitý je pro ně ten zážitek. Nepotřebují lámat rekordy.

Naopak chlap jede spíše tehdy, když si může na akci pohladit své ego. Potřebuje mít konkrétní cíl a podat nějaký měřitelný výsledek, například pokořit nějakou hloubku nebo obeplavat určitý počet metrů vraku lodi potopené za druhé světové války.

Když jsme u těch rekordů: jaký máte vy? V jaké největší hloubce jste byl?

Tohle já zásadně nesděluju. Protože když potápěč řekne, jak hluboko se potopil, tak z toho někteří lidé vydedukují, jak moc je dobrý. Přitom je to nesmysl. Potápění není soutěžení. Je chybou, když se potápění hodnotí podle toho, jak hluboko se lidi dostali. Mnohem důležitější jsou jiné faktory. Samozřejmě existuje výjimka a tou je nádechové potápění. Tam se ohledně hloubky skutečně soutěží.

Podle čeho se tedy pozná dobrý potápěč?

Podle toho, jak si umí poradit v běžných i krizových situacích. O tom to je. Dolů se umí potopit úplně každej, a to i do velkých hloubek. Ale jenom ten, kdo má dobrý trénink, bude živý i po vynoření na hladinu.

Příprava potápěčského průzkumu zbytků Juditina mostu ve Vltavě v Praze.

Foto: Jana Hřebejková, Kapr Divers

Zažil jste hodně krizových situací?

Za těch pětadvacet let, co se potápím, jsem se samozřejmě setkal s lecčím. A musím říct, že většina krizí vznikla tím, že lidi neměli dostatek zkušeností a přecenili svoje dovednosti. Konkrétní být ale nechci.

Zaujalo mě, že jste se v minulosti podílel na průzkumu Vltavy pod Karlovým mostem. Pomáhal jste zmapovat základy Juditina mostu.

To byla báječná zkušenost. Hrozně mě to bavilo. Dostal jsem se k tomu tak, že mě oslovil Ondřej Šefců, tehdejší ředitel územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu v Praze. Bylo to někdy před pěti lety. Obrátil se na mě proto, že jsem učil potápění jeho syna.

Strom, ze kterého byl pilíř Juditina mostu, pokáceli dřevorubci přibližně v roce 1154.

Přišel tehdy za mnou a řekl: „Mám takovej dotaz a klidně mě s ním pošli do háje. My víme, že vedle Karlova mostu stál Juditin most. Víme, že tam jsou nějaké jeho základy. Rádi bychom je zdokumentovali a prozkoumali, ale nemáme na to vůbec žádné peníze. Pomůžeš nám v tom?“ A já jsem si v tu chvíli řekl: „To je tak férová otázka, že do toho jdu.“

Co všechno jste tam tehdy našli?

Bylo toho docela dost. Našli jsme opracované pískovcové kvádry i zbytky dřevěných pilířů. Z těch jsme odebrali vzorky, které pak putovaly na analýzu. Vědci z letokruhů toho dřeva určili, že strom, ze kterého byl pilíř vyroben, pokáceli dřevorubci v roce 1154, plus minus dva roky. To bylo neuvěřitelný!

Potápěči dokumentující zbytky Juditina mostu ve Vltavě v Praze.

Foto: Petr Slezák / Kapr Divers

Taky jsme zdokumentovali dubový rošt jednoho toho pilíře. Pobřeží řeky bylo v těch místech dost bahnité, takže tam lidi nejprve položili velikánské mlýnské kameny, na ně dubový rošt a teprve potom na něm začali stavět pilíř toho mostu.

Podle čeho jste poznali, co máte vytáhnout a co ne?

Dostávali jsme pokyny od historiků. To oni nám vysvětlili, jak by asi mohlo vypadat to, co máme zdokumentovat. Většinou to ale bylo jednoduchý: cokoliv, co neslo jakékoliv stopy opracování lidskou rukou, jsme měli buď zdokumentovat, nebo vyzvednout. Muzeum hlavního města Prahy, které financovalo následné průzkumy, pak ty vzorky třídilo, datovalo a katalogizovalo.

Průzkum se konal v zimních měsících. Proč?

Kvůli viditelnosti. Přes léto ve Vltavě nevidíte ani na deset centimetrů. V zimních měsících je ale pod vodou vidět aspoň na metr, někdy i metr a půl. Dá se tam fotit a dokumentovat.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků