MMA: Per se, mlať, kopej, ale nekousej

Schválně. Znáte tahle jména? Karlos Vémola? Attila Végh? Machmud Muradov? Pokud ne, uděláte dobře, když si je zapamatujete – patří dnes mezi naše zápasnické špičky.

Karlos Vémola byl první Čech, který se dostal do prestižní americké profesionální soutěže UFC (Ultimate Fighting Championship). Vůbec první kolo UFC se konalo v listopadu 1993 v coloradském Denveru, neboť stát Colorado měl mezeru v zákonech, umožňující pořádání zápasu bez pravidel.

Pak z ní Vémola ale vypadl a loni v listopadu mu sen o návratu zmařil Slovák Attila Végh, když ho poslal už v prvním kole pravým hákem k zemi.

Poslední ze zmiňované trojice Uzbek Machmud Muradov alias Mach je aktuálně největší česká hvězda MMA, ale působí na mě překvapivě nejskromněji.

Ostatně do světa bojovníků v oktagonu, tedy v osmihranném prostoru, kde poměřují síly, aktivně vstupují další, z jiných profesí známé tváře. U nás namátkou herec Jakub Štáfek, raper Marpo či jeho slovenský kolega Rytmus.

Na podlaze pražského Monster Gymu se tu a tam lesknou kapky. Sedm mužů a jedna dívka se tady na tréninku opravdu zapotí.

Na první pohled vypadá MMA jako kickbox, používají se nohy i ruce, ve skutečnosti jde o spojení prvků z klasického a thajského boxu, juda, samba, vale-tuda, brazilského džiu-džitsu a pankrationu (starořecké zápasy).

Znamená to, že jde nejen o údery, ale i chvaty, boj vestoje i na zemi. Zakázáno je například kousání, plivání, škrábání, píchání do očí, tahání za vlasy.

Záhy vypozoruji, že se trénující přemisťují mezi osmi stanovišti. Pot, který jim stéká po tělech, vyváří na zemi viditelné fleky.

„Kde máš rukavice, ty v…? Poslouchej! Soustřeď se!“ zní povely prostorem. Stěny tu zdobí graffiti bojovníků a nejrůznější filozofické citáty. Soustředit se má česká elita MMA, příkazy vydává její trenér, legenda oboru Petr Monster Kníže.

Teď ho můžete vidět i v televizi, kde hledá nové talenty, kteří mohou dobýt svět. Když po dobu tréninku popíjíme kávu, vysvětluje mi, že přezdívku Monster získal „tak nějak v průběhu života, na začátku kariéry“, a ač se mu ne vždy líbila, dávno ji vnímá jako svou značku. Jeho radám naslouchá i devětadvacetiletý Mach, mimochodem partner zpěvačky Moniky Bagárové.

„Je to sice tádžický Uzbek, ale já o něm říkávám, že má české srdce. Teď má i českou holku,“ usmívá se Monster. Setkali se před lety v jiném pražském gymu, tedy pěkně česky řečeno v tělocvičně, na Václaváku: „Přišel k nám s tím, že to chce zkusit. Zrovna jsme měli s kluky trénink, sparingy. Tak jsme ho trochu pomačkali, možná trochu víc a on to vydržel. Talent jsem v něm viděl od začátku. Věděl jsem, že je student, moc peněz neměl, tak jsem ho trénoval zadarmo.“

Nutno dodat, že Mach na půdu MMA nevkročil jako pohybem nepolíbený nadšenec. Do Česka přijel už jako sambista a kickboxer, průpravu měl tedy důkladnou.

Když se řekne bojový sport, mnozí lidé si představí nekultivované drsňáky. Na takový předsudek reaguje Monster briskně: „Předně, my nejsme sportovci, ale bojovníci. Oktagon není hřiště, ale zápasiště. Takže si to nepleťte s fotbalem! My děláme bojový desetiboj. Nejsme žádní rváči, bezduché mlátičky, jak si někteří myslí! Děláme bojová umění. Proto nás zajímají různé obory. Vždy záleží na každém, zda se cítí víc jako umělec, nebo jako bojovník.“

Kariéru začínal v šesti letech v jihlavském oddílu juda, kam ho dovedl táta. Dotáhl to do širšího výběru reprezentace, ale když mu došlo, že se tím neuživí, vykročil jinam.

Psala se 90. léta a do Česka dorazila naplno další bojová umění a ultimátní zápasy. Různě s nimi experimentoval, až skončil u MMA. Pamatuje si tak doby, kdy se síly bojovníků nepoměřovaly jen na velkých zápasech, galavečerech, ale klidně i v garážích a běžně proti sobě nastupovali vyhazovači či pouliční rváči. Bez rukavic a pravidel…

„Můj první oficiální zápas v MMA proběhl v pražské Lucerně, ale mám zkušenost i s těmi garážemi. Dnes to vypadá jinak. Vedle profíků, jejichž výkony v oktagonu pečlivě bodují tři rozhodčí, se jim věnují také hobíci (lidé, pro které je MMA jen hobby, koníček – pozn. red.): manažeři, studenti a třeba tamhle ten kluk je barista,“ kývne směrem k jednomu z trénujících.

Mezi sedmi makajícími muži výrazně vyčnívá půvabná sedmnáctiletá Valentýna. S kluky ovšem drží krok. Skáče, zvedá činky a pod mottem na jedné ze zdí: Považuješ-li něco za nemožné, snaž se jednu možnost najít, právě hladce zvedá čtyřicetikilový pytel.

Trenér její počínání sleduje, ale místo pochvaly ji hecuje: „Nejsi zpocená! Jak to? Přidej!“ Dívka ho poslechne a po zvedání zátěže jde na povel jinam: boxovat do pytle. Bezděčně tak z mého pohledu naplní další heslo ze zdi: Ovládání dechu je klíčem ke kázni.

O to, aby byl pohyb skupiny pravidelný, se stará velký budík znějící jako klakson. Odměřuje přesně minutu a půl. Ozve-li se, mají zúčastnění deset vteřin na výměnu stanoviště.

„Na MMA musíte mít kondici. Vy teď sledujete klasický kruhový trénink,“ dozvídám se od Monstera. K důležitým krokům vedoucím k úspěchu podle něj patří i psychická odolnost a ochota obětovat úplně všechno včetně soukromí.

Skuteční profíci totiž trénují několikrát denně, pečlivě si hlídají, co (ne)jedí a (ne)pijí. Na zápas se pak připravují týdny až měsíce. „Nejlepší je mít několikaletý plán, kam chcete dojít,“ je pevně přesvědčený.

Při pohledu do jeho tváře stejně jako do tváří ostatních bojovníků si nelze nevšimnout výrazně placatého nosu a velkých uší. Následky zranění z tréninků a zápasů.

„Zlomený nos je nejčastější. V tomhle je to v MMA podobné s boxem. A uši? Tam se vám po úderech v chrupavkách hromadí krev, když ji včas nevyndáte, třeba drénem nebo injekcí, ucho zbytní, ztvrdne. Vrátit do normálního stavu už nejde,“ říká Monster.

K tomu, aby v oktagonu nedocházelo k vážnějším úrazům, slouží chrániče. Hlavy, zubů, genitálií a holení. Amatéři je vyžívají všechny, profíci vynechávají ty poslední.

„MMA není nebezpečné, jak se může zdát. Zaklepu to, ani mně se nic vážnějšího při zápase nestalo. Jen nedávno jsem si zlomil ruku při tréninkovém sparingu v Polsku,“ ukazuje mi výrazný už srostlý hrbol nad zápěstím.

Být dlouhodobě mimo tělocvičnu z existenčních důvodů být nemůže. Každý „bojovník v důchodu“ se musí něčím živit: ti šťastnější se věnují jiným nadšencům MMA, ti méně šťastní končí u podřadnějších prací.

„Že se kolem nás točí spousta peněz? Modelky? To je blbost! Jen zápasení, pokud neproniknete skutečně do světové špičky, vás doživotně nezajistí,“ podotýká a dodá, že v budoucnu se to ovšem může změnit – popularita MMA celosvětově rychle stoupá.

I proto radí českým rodičům, kteří chtějí, aby jejich děti dokráčely tam, kam Mach, Végh či Vémola, začít s přípravou brzy: „Co si pohybově neosvojí do dvanácti let, nedoženou. Ideální je začít ve čtyřech pěti s gymnastikou, atletikou, pak navázat nějakým kontaktním bojovým sportem typu judo.“

Čas vyčleněný tréninku během našeho povídání uplynul. Osmička zpocených osob se pozvolna vytrácí do šaten. Muži mají tu větší, přece jen jich je stále víc než žen. „Tak večer,“ loučí se trenér. Za pár hodin stoupnou do oktagonu a půjdou makat ještě víc. Skutečně bojovat.