Hlavní obsah
Do výšek míří i tehdy, když je doma. Například tohle jsou chvíle odpočinku na Vyšehradě. Foto: archiv Marka Holečka

Horolezec Marek Holeček: Nahoře je to pekelný. Raduju se až doma

„Sliboval jsem bohům, že když mi pomohou a z výpravy se vrátím, budu už lepší člověk,“ říká Marek Holeček (45), který nedávno dostal „horolezeckého Oscara“ – cenu Zlatý cepín – za výšlap do 7321 metrů. Modlitby zatím zabírají. Přežil i sestup kilometrovou stěnou, na níž zůstal sám a bez jištění. Jeho parťák se s vybavením zřítil do propasti.

Do výšek míří i tehdy, když je doma. Například tohle jsou chvíle odpočinku na Vyšehradě. Foto: archiv Marka Holečka
Horolezec Marek Holeček: Nahoře je to pekelný. Raduju se až doma

V knize německého horolezce Pita Schuberta jsem četla, že když horolezec padá, tak nekřičí. Vy jste minimálně jeden smrtelný pád viděl. Křičel on? A křičel jste vy?

On ze sebe vydal jen lehký vzdech a zmizel. Já jsem nekřičel. Člověk je v takové chvíli spíš ve stavu šoku. Napadlo mě jen, že je konec.

Hovoříme o pádu vašeho parťáka Zdeňka Hrubého. Ten se zřítil do kilometrové propasti, když jste spolu v srpnu 2013 zlézali Gašerbrum. Co se tehdy vlastně stalo?

Zdenda nezacvakl správně karabinu. Spodní karabina byla otočená zobáčkem vzhůru a on ji při manipulaci s „odsedkou“ zřejmě nadzvedl bundou. A to tak, že se přes zámek otevřela. Vzápětí se vycvakla a Zdenda spadl se vším jištěním dolů.

Kdybychom se nechali paralyzovat negativními zkušenostmi, tak se nikdy nepohneme z místa.

V tu chvíli jste na stěně zůstal sám – navíc tedy bez lana. Na co jste myslel?

Na přemýšlení nebyl čas. Člověk sice vidí, že se děje něco nepatřičného, ale nemůže se z toho rozsypat. Musí se přepnout do režimu pragmatičnosti. Pokud jsem nechtěl skočit rovnou za ním, musel jsem se na všechno vykašlat a zaměřit se jen na sebe. Začal jsem dělat naučené mechanické pohyby a soustředil se na to, co mám před sebou.

Přes tento tragický zážitek jste se později na Gašerbrum vrátil – s novým parťákem Zdeňkem Hákem. Spolu s ním jste vrchol nakonec před třemi lety pokořil. Co člověka žene na místo, kde zahynul jeho kamarád?

Gašerbrum není jen místo, kde mi zahynul kamarád. Byl to nedokončený úkol. Jasně, jednou se tam stala tragédie, ale to nemůže být brzda. Člověk se nesmí nechat ničím paralyzovat. Kdybychom se nechali paralyzovat negativními zkušenostmi, tak se nepohneme z místa. Přirovnal bych to k letectví. Lidi odpradávna zkoušeli lítat, snili o tom a zkoušeli to. Taky při těch pokusech někdo umřel. Ale nakonec to vyšlo: do výšky se vznesl první horkovzdušný balon bratrů Montgolfierů. A pak následovali další. Chtěl jsem si to zkrátka uzavřít, abych mohl svobodně kráčet vstříc zase dalšímu průseru.

Dokážete si představit, že by se vám něco podobného stalo znovu?

Ono už se to stalo znovu. Potkal jsem v horách víc lidí, kteří přímo před mýma očima zmizeli někde dole. Tito lidé se mnou sice neměli žádný blízký vztah, ale viděl jsem je. Tak to je. Čím déle na téhle planetě jsme, tím častěji se setkáváme se smrtí. A to všichni. Jiný lidi sice nelezou po kopcích, ale jezdí třeba autem. A tak se s ní potkávají na silnicích.

Vy sám jste někdy zažil pád, který vás mohl ohrozit na životě?

Jednou jsem nechtěně padal asi padesát metrů. To je zhruba jeden panelák. Byl jsem ale na laně, navíc to bylo v místě, kde byl pád docela očekávatelný. Takže jsem věřil, že to moje dovednosti zvládnou. A zvládly.

Prvovýstup na horu Kyazo Ri (6186 metrů nad mořem). Zdolal ji alpským stylem – tedy bez umělého kyslíku i pomoci dalších osob.

Foto: archiv Marka Holečka

Co je třeba k tomu, aby člověk zvládl pád?

Trénink. Každý pád do lana se dá zvládnout, pokud je člověk trénovaný. Je to o koordinaci.

Nedávno jste se vypravil do Peru, kde před padesáti lety zahynulo čtrnáct československých horolezců při zemětřesení. Se svým parťákem Radoslavem Grohem jste se tam rozhodli zdolat západní stěnu hory Huandoy Norte, a to na počest oněch zesnulých. Jaké to tam bylo?

Nádherné. Možná jsem necita, ale nevnímal jsem tam žádnou tragičnost. Soustředil jsem se spíš na pozitivní stránku toho příběhu – chtěl jsem ukázat, co ti kluci předtím přinesli ostatním lidem do života. Ne to, že se z nich staly mrtvoly.

Ten jejich příběh má totiž obrovský přesah. Třeba Vilda Heckel byl skvělý fotograf, který dokázal vyobrazit všechny výpravy s neuvěřitelnou romantikou a syrovostí. Jako děcko jsem měl doma jeho knížku Hindúkuš a strašně rád jsem si jí listoval. Na těch fotkách je navíc zachycené něco, co už dneska člověk nemůže zažít. Svět se totiž za těch padesát let změnil.

Během výstupu na Huandoy Norte vznikl i filmový dokument. Jmenuje se Boys 1970 a je té československé výpravě věnovaný. Mluvili jste s celou řadou pamětníků. Přináší ten snímek třeba nějaké dosud nezveřejněné historické záběry?

Nebudu říkat o bonbonech, že jsou dobré. Nechme diváky, ať si ochutnají sami. Třeba v tom filmu opravdu někdo objeví něco nového.

Jak se dá vůbec v šesti tisících metrech nad mořem, na kolmé stěně pokryté ledem, točit dokument?

Rychle. (směje se) Jinak to ani nejde. Některé záběry jsou proto docela bídné. Současně jsou ale cenné, protože nabízejí pohled do míst, kde předtím nikdo nebyl. Dokument se ale neskládá jenom z obrázků, které jsme pořídili ve stěně. Samozřejmě jsme je doplnili i něčím, co pořídil profesionální kameraman dole. Celkový dojem je proto dobrý.

Takže kameramana jste s sebou nahoru nevzali?

Kdepak! Ze stěny taháme obrázky jenom my, tedy já a můj parťák. Brát nahoru kameramana by byla sebevražda. Filmaři jsou sice skvělí lidé a úžasní kamarádi, ale jsou to umělci. Lízt neumí. Mají navíc úplně jiné vnímání světa, nebezpečí a celkové nepohody.

Dalo by se už dneska podobné neštěstí jako to v roce 1970 zvládnout líp?

Je jasné, že dřív lidi některé možnosti neměli. Úmrtnost proto byla na horách vyšší. Ale taky někdy ne, protože lidi zase víc dávali na intuici, kterou my teď naopak utlumujeme.

V sedmi tisících metrech si člověk uvědomuje jenom tíži svého pohybu a bytí.

Když mluvíte o intuici… Máte vy sám před lezením, případně během něj, nějaké předtuchy či rituály?

Já na tyhle věci moc nejsem. Nepromlouvám s horninou, nevěřím, že má paměť. I když… je pravda, že několikrát, když mi bylo fakt bídně, jsem k těm šutrům mluvil. Tehdy jsem jim sliboval, že když se vrátím, že už budu lepší člověk. I ke všem bohům jsem se tehdy modlil a nasliboval jsem jim toho spoustu. (směje se) Ale vždycky to byl jenom jednosměrný rozhovor. Nikdy jsem od nich žádnou odpověď neslyšel.

Hrátky na ledové kře v Antarktidě.

Foto: Tomáš Galásek

Jaké to vlastně v těch sedmi nebo osmi tisících metrech nad mořem je?

Pekelné. Člověk je vyčerpaný, nemůže dýchat, protože molekul kyslíku má vedle sebe málo. Uvědomuje si jenom tíži svého pohybu a bytí. Dýchá daleko rychleji, takže se podchlazuje, protože vzduch je ledový. Čerpá energii už jenom ze svých svalů, protože všechny jeho ostatní zdroje došly. Před sebou má navíc jen samé nejistoty a stejně náročný sestup dolů.

Žádný pocit euforie?

Radost tam člověk nemá žádnou. V dané chvíli je totiž na nejopuštěnějším místě planety, bez jakékoliv možnosti záchrany, pokud si ji nevytvoří sám. Rozhled tam taky většinou není. A pokud náhodou je, tak si ho stejně neužije, protože na to nemá sílu. Vychutná si ho až doma v teple ve vzpomínkách, protože ty vzpomínky už jsou pak obalené do nějakého růžového obláčku.

Proč tam tedy lezete, když je to takové peklo?

Protože patřím mezi lidi, kteří si pořád posunujou svoje limity. Kteří chtějí zkoušet, čeho jsou ještě schopní i v těch nejhorších podmínkách. Taky mě baví pořád něco nového objevovat. A nejsem v tom sám. Když před 500 lety vyjížděl na moře Magalhães, tak to taky vypadalo pomateně. Taky si řada lidí myslela, že je blázen. Ale on zkrátka věřil tomu, že Země je kulatá, a obeplul kvůli tomu půl oceánu v malé lodi.

Jak dlouho se dá vůbec na vrcholu takové hory vydržet?

Záleží na tom, co chce člověk ještě překonat a kam až chce dojít. Já jsem strávil nad hranicí 7300 metrů osm dní. Teoreticky už jsem měl být několikrát mrtvý, ale… není to tak.

Co když během výstupu zjistíte, že už to dál nejde? Od jiných horolezců jsem slyšela, že přiznat si porážku a vzdát se, je jedna z nejtěžších – ale i nejdůležitějších – věcí.

S tímto já problém nemám. Mám za sebou víc než čtyřicet výprav a vždycky jsem se dokázal otočit a vrátit, když už to nešlo dál. Samozřejmě jsem extrémně ambiciózní člověk a mám chuť to dokončit. Kvůli tomu jsem tam přece jel, stálo mě to spoustu peněz i času. Ale pokud situaci vyhodnotím tak, že už to dál nejde, třeba kvůli radikální změně počasí, tak samozřejmě stáhnu ocas a otočím to. Vždyť je to jenom kopec. Nikam neuteče.

Doma máte partnerku a dceru. Co ony na tu vaši objevitelskou vášeň říkají?

Moje žena je šťastná! To štěstí z ní úplně stříká! (směje se) Dobře, teď vážně. Ona si mě z nějakého důvodu vybrala. Proč, to sice nevím, protože nejsem ani bohatý, ani krásný, asi jsem jí zbyl. Ale rozhodla se zkrátka být se mnou. A za těch dvacet let, co jsme spolu, jsme si na ty základní otázky už nějak odpověděli. Víme o sobě, jací jsme a že to nezměníme.

„Nad hranicí 7300 metrů jsem strávil osm dní. Teoreticky už jsem měl být několikrát mrtvý, ale… není to tak.“

Foto: archiv Marka Holečka

S dcerou je to jiné. To, že jí občas odjíždím, je bolest. Ale naštěstí to nikdy není nadlouho. Navíc když se pak vrátím, tak si o to víc užíváme toho, že jsme spolu. A můžu říct, že jsme spolu kolikrát víc, než jsou se svými dětmi jiní rodiče, kteří chodí každý den do práce.

Nemáte ale někdy strach, že spadnete a necháte je na světě samotné?

Jasně, že mám. Ale tak to člověk nemůže brát. My si díky tomu aspoň uvědomujeme tu vzájemnou důležitost.

Berete někdy svou rodinu na výpravu s sebou? Třeba o prázdninách?

Ne, to nejde. Když jsem na výpravě, vadí mi kdokoliv kromě mého parťáka. O kohokoliv jiného, než je můj parťák, se totiž musím starat. Rozptyluje mě to a nesoustředím se. Jakékoliv zacílení a výkon by tak šel do kopru. Já se musím vždycky myšlenkově naprosto odpoutat.

My chlapi rádi objevujeme, překonáváme se a čechráme si to svoje barevné peří.

Mohla by být vaším parťákem na horách i žena?

Absolutně ne. V tomhle jsem totální šovinista. A nemyslím tím nic zlého, ta výkonnost je u žen zkrátka úplně jinde. Je o několik tříd nižší. Navíc žena asi nikdy nebude mít motivaci lézt do takových podmínek.

Třeba Rakušanka Gerlinde Kaltenbrunnerová ale pokořila všechny osmitisícovky…

To možná ano, ale výkonnost žen je vážně někde jinde. My, chlapi, jsme navíc daleko větší hráči. Jsme ochotní jít i do takového rizika a nepohodlí, který už je pro ženy zbytečné. Pro nás je to ale zábava. Objevujeme, překonáváme se a čechráme si to svoje barevné peří, které je potom o to atraktivnější pro naše samičky. Ukazujeme jim tím, že máme daleko lepší genom než jiní muži. A tak to má být. Neberme si vzájemně svoje role.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků