Hlavní obsah
George Karbus Foto: George Karbus, Novinky

Český fotograf návrat do vlasti neplánuje, učaroval mu oceán

Jeho fotografie jsou vystavovány v galeriích po celém světě. Málokdo už však ví, že George Karbus (39), vítěz mnoha mezinárodních soutěží, pochází z Karlových Varů. Ačkoliv fotograf přírody, podvodního světa či divokých zvířat žije dlouhodobě v zahraničí, stal se minulý rok českým ambasadorem značky Nikon. Otec dvou dětí vypráví, jak mu delfíni změnili život a proč už se do České republiky zřejmě nevrátí.

George Karbus Foto: George Karbus, Novinky
Český fotograf návrat do vlasti neplánuje, učaroval mu oceán

Pamatujete si, co bylo pro vás hlavním impulzem ke stěhování z rodné země?

Já jsem vždycky chtěl žít u oceánu, to byl takový můj sen už od malička. Viděl jsem třeba film Bod zlomu, kde se Patrick Swayze prohání na prkně v Kalifornii, a přišlo mi to naprosto úžasné. Dokonce jsem chtěl těsně před revolucí emigrovat do Los Angeles, měl jsem tam kamarádku, která by mi sehnala i práci, nakonec jsem ale nedostal víza. V nějakých devatenácti letech jsem se vydal za kamarádem alespoň na Mallorcu, což byla taková náhrada.

Ve vodě se naučil fotograf pohybovat klidně a bez prudkých pohybů.

Foto: George Karbus, Novinky

No a tam se mi hrozně zalíbilo. Moře, sluníčko, klidný život. Potkal jsem tam přítelkyni, dnešní manželku, se kterou jsme se na nějaký čas odstěhovali na Kanárské ostrovy, kde to bylo ale až příliš turistické, což nám nevyhovovalo, takže jsme se vrátili zpátky na Mallorcu.

Dnes už ale žijete 15 let v Irsku. 

Na Mallorce nám tenkrát přišel do ruky časopis s překrásným článkem o Irsku a dýchlo to na nás. Svěžest, útesy, navíc jsme tenkrát vstoupili do Evropské unie a mohli jsme tam pracovat legálně, což do té doby nešlo. To mě hodně lákalo, protože na Mallorce jsme neměli ani jistotu výplaty. Takže jsme za vydělané peníze koupili v Česku auto a vydali se na západní pobřeží Irska. No a tam nás to naprosto okouzlilo.

V Irsku jste se seznámil s divokým delfínem, se kterým jste se později spřátelil. Mluvíte o tom, že delfíni vám změnili život. Jak?

Asi po dvou měsících jsme se seznámili s Dusty, samicí delfína, a začali s ní plavat. Já jsem nikdy nečekal, že budu plavat s delfínem zrovna v Irsku, kde je studená voda. Představoval jsem si to někde na bílých písečných plážích někde v Austrálii. Ale tenhle zážitek nám otevřel srdce, našli jsme v tom sami sebe. Já jsem konečně začal pořádně fotit, protože jsem měl na to, abych si mohl koupit fotoaparát.

Delfíni Georgeovi, dříve Jiřímu, změnili život.

Foto: George Karbus, Novinky

Dusty, kterou jsme si přejmenovali na Maličkou, mě naučila se pohybovat pod vodou, jemně se zanořovat, klesat pod vodu bez nějakého cákání a v klidu s foťákem „plachtit“ ke zvířeti. Díky tomu umím dělat kvalitnější fotografie.

Fotografováním jste se ale hned neuživil. 

Začínali jsme naprosto od píky, umývali jsme nádobí, já jsem dělal dva roky poslíčka v hotelu, potřebovali jsme prostě shánět peníze, abychom měli kde bydlet. Potom jsme se přestěhovali do malé vesničky, kde jsem začal vyučovat plavání, dělal jsem plavčíka a učil surfing. A do toho jsem už vlastně fotil.

Přijde mi, že dnes se cítí každý, kdo si koupí fotoaparát či chytrý telefon, jako fotograf. Jak rychle se z vašeho hobby stala obživa?

Já jsem měl štěstí, že jsem začal někdy před 15 lety, kdy byla digitální fotografie v plenkách. A tím, že jsem byl v Irsku, tak jsem měl přístup k tamním přírodním krásám, začal fotit krajinky nebo právě delfína. A tím, jak s ní máme vynikající vztah, tak jsem ji dokázal vyfotit v takových pozicích, jak se to jiným fotografům nemohlo podařit. Díky tomu jsem pak vyhrál velké soutěže. Dokonce mi tehdy přišlo, že ať jsem poslal fotku do jakékoliv soutěže, tak jsem ji vyhrál. Dneska je ta konkurence o hodně větší. Dneska pošlu fotku a už se občas může stát, že nevyhraju. (smích)

Život bez oceánu už si nedokáže představit.

Foto: George Karbus, Novinky

Obecně ale chci, když se podívám na nějakého fotografa, aby se prezentoval kvalitním portfoliem více fotek. Když si otevřu internet, tak chci, aby mi od něj vyskočilo dvacet kvalitních fotek, ne jedna nebo dvě. Takhle poznám dobrého fotografa. V době sociálních sítí je to totiž snadné si udělat kariéru na jedné, dvou fotkách. Stačí to umět prodat a oblbnout lidi.

Hodně fotíte život v mořích a oceánech. Měl jste někdy skutečný strach?

Paradoxně jsem měl největší strach spíš z přístrojového potápění a fotek vln než z nějakého živočicha. Samozřejmě, když poprvé plavete třeba s vorvaněm, tak z toho strach trochu jde, ale je to krásné. Člověk se mu vlastně postaví do cesty, čeká na hladině a nic nevidí. Pod nohama tisíce metrů hloubky a najednou se objeví ta obrovská ponorka a pomalinku na vás plave. Nebo když fotím žraloky velké, tak většinou taky plavou ve špatné viditelnosti a pak se před vámi objeví ta obrovská rozevřená tlama, kterou filtrují vodu, to je taky děsivé. Obecně je ale potřeba nemít přehnaný strach, protože zvířata to vycítí.

Se svými fotografiemi vyhrál mnoho prestižních soutěží.

Foto: George Karbus, Novinky

Přišel někdy i opravdový problém, kdy vám šlo o život?

Jednou jsme plachtili z Kanárských ostrovů na Madeiru a ten den byl naprosto klidný oceán. Naskákali jsme do vody, ale okolo byly měchýřovky portugalské, což jsou nebezpečné medúzy, které jsou hodně jedovaté a vlastně mohou člověka i zabít. Mají dlouhá žahavá ramena a jedno takové se mi omotalo okolo těla, krku a citlivých míst. Když jsem vylezl nahoru na loď, tak jsem vypadal, jako kdyby mě někdo zbičoval, všechno mi nateklo. Začal jsem mít problémy s dechem. Ten pocit bezmoci byl hodně nepříjemný, navíc manželka byla tehdy zrovna asi v osmém měsíci těhotenství. Říkal jsem si, že mám na cestě syna a nemůžu umřít na lodi uprostřed Atlantiku.

Jak to dopadlo?

Za půl hodiny to přešlo a večer jsem už seděl na pláži při západu slunce s pivem v ruce.

Četl jsem o vás, že jste se postupem času naučil odmítat zakázky. Na základě čeho si tedy vybíráte?

Člověk to musí vycítit. Já rád pomáhám třeba studentům, pošlu jim svoje fotografie zadarmo, nebo něco podobného. Ale zjistíte, že někdo přichází se strašně neseriózními nabídkami. A tam musíte říkat ne, jinak vás to sežere. Lidi jsou dnes schopní psát na sociální sítě, esemesky nebo e-maily.

Zakázek mám hodně, navíc už asi rok funguji jako ambasador pro české zastoupení Nikonu, takže všechno by nešlo stíhat.

Kromě zvířat fotí Karbus i krajiny.

Foto: George Karbus, Novinky

K zakázkám stíháte i cestovat s rodinou po celém světě. Jak se žije s dětmi na cestách?

Je to samozřejmě těžší a hlavně dražší, protože už nekupujete letenky jenom pro sebe, ale pro celou rodinu. Ale vždycky, když někam jedu, tak se snažím s sebou brát svoje děti. Chci jim ukázat co nejvíc z našeho krásného světa. Je to vlastně taková moje životní náplň a pro ně je to nejlepší škola.

V deseti, respektive šesti letech, poznávají nové krajiny, nová zvířata, nové kultury a otevírají se jim srdíčka. A myslím, že to milují, i když je to někdy drsnější, jako třeba za polárním kruhem, ale pak se zase potápí se želvičkami. Tím, jak cestujeme, tak starší syn momentálně funguje v rámci domácího vyučování, dcera zatím do školy chodí, ale plánujeme u ní také školu z domova.

S rodinou procestoval fotograf prakticky celý svět.

Foto: George Karbus, Novinky

Ví se o vás, že se snažíte trochu vyhýbat konzumnímu stylu života. Jak se vám to daří v 21. století?

Každý jsme alespoň trochu konzumní. My jezdíme na prknech, máme nové neopreny, ale na druhou stranu se snažíme podporovat věci, o kterých si myslíme, že jsou správné. Takže se nebojíme podpořit outdoorovou značku oblečení, která vyrábí produkty z recyklovatelných materiálů, třeba z plastů vylovených z moře.

Žijeme si jednoduše, nekupujeme zbytečnosti, máme elektroauto. Rádi bychom, aby nám ta naše planeta vydržela.

Jak na to?

Snažíme se lidem ukazovat, jak je na světě krásně. Doufáme, že bychom někoho mohli motivovat, aby žil v souladu s přírodou. Ale člověk nemůže na přírodu myslet, nemůže ji chtít zachraňovat, když ji nezná. Takže bych rád, aby lidé vyrazili naprosto kamkoliv. Vůbec to nemusí být daleko, stačí si o víkendu vyrazit na výlet za město do lesa. Všichni se potřebujeme dívat na krásné věci a v přírodě každý roztaje.

Plánujete se někdy vrátit do České republiky?

Já bych bez oceánu asi nemohl být. Takže i když mám pocit, že se Češi začínají alespoň částečně otevírat a je tu třeba více lidí, kteří se snaží žít zdravěji a v souladu s přírodou, tak ten oceán by mi už chyběl.

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků