Hlavní obsah

Adam Ondra: Potomka vezmu na skály už v kočárku

Veronika Rodriguez, Právo, Veronika Rodriguez

Do světové špičky v lezení se dostal už ve dvanácti letech. Americký deník The New York Times dokonce Adama Ondru (28) označil za vůbec nejlepšího lezce na obtížnost. Je čtyřnásobným mistrem světa a na kontě má i zdolání nejtěžší skalní cesty - Silence v Norsku. Daří se mu i v osobním životě - oženil se a plánuje rodinu.

Foto: Petr Chodura

Adam Ondra leze cestu nazvanou Perfecto Mundo v katalánském Margalefu ve Španělsku.

Článek

Svatbu jste měli v Itálii, u jezera Lago di Garda. Proč právě tam?

Protože to tam máme rádi. Je to pro nás srdeční záležitost. Jde o lezeckou oblast, kam oba odmalička jezdíme. Současně je to místo, kde jsme spolu poprvé lezli jako pár (manželka Iva Ondra, rozená Vejmolová, je mistryně ČR ve sportovním lezení). Od té doby se tam pravidelně vracíme - jezdíme tam lézt dvakrát nebo třikrát za rok. V budoucnu bychom tam chtěli částečně i bydlet.

Už máte vyhlídnutý i nějaký domek?

To sice ještě ne, ale něco se najde. Je to náš velký sen.

Ještě něčím byla vaše svatba „lezecká“?

Nebyla. Kromě toho, že se konala v lezecké oblasti, neměla s lezením vůbec nic společného. Chtěli jsme se tomu vyhnout. Spousta našich kamarádů-lezců už totiž svatbu na skalách měla - skládali slib třeba na vrcholku nějaké věže. Mít takovou svatbu nám proto přišlo naprosto šedé, nudné a neoriginální. Rozhodli jsme se jít proti proudu a mít obřad úplně normální. (směje se)

Ale o ruku jste svou nastávající na skále žádal. Nebo ne?

Taky ne. Požádal jsem ji u nás před domem. Ale pozor, i to bylo promyšlené. Vybral jsem schválně místo, kolem kterého každý den chodíme. Proto si pokaždé, když jdeme okolo, na ten hezký okamžik vzpomeneme. Zásnuby byly v únoru.

Co svatební cesta? Kam jste jeli?

Chvilku jsme zůstávali v Itálii, takže část svatební cesty jsme si odbyli tam. Později ale chystáme ještě jednu delší cestu do teplých krajin. Bude to v zimě a tahle cesta rozhodně nebude lezecká.

Budete zakládat novou lezeckou generaci...

Taky. (směje se)

Kdy vezmete své malé horolezce poprvé na skály?

Určitě ještě v kočárku. Stejně jsem kdysi začínal i já, byl jsem na skalách prakticky odkojen. Ukážeme potomkovi co nejdřív, jak se co dělá, a pak už bude záležet jen na něm, jestli ho to bude bavit, nebo nebude. My bychom za to byli samozřejmě rádi, kdyby ho lezení bavilo.

V kolika letech mu ukážete, jak se co dělá? Ptám se i z toho důvodu, že jsem jednou viděla mladý pár, jak leze v Adršpachu s batoletem uvázaným na kšírech. To dítě snad ještě neumělo stát...

To je možné, já jsem taky dřív lezl přes překážky, než chodil. Rodiče mi vyprávěli, že jsem jako batole, které ještě neumělo stát, dokázal vyšplhat z dětské postýlky. Do Adršpachu bych ale batole nebral. Na úvod zřejmě zvolíme nějaké vhodnější skály, které stojí v méně svažitém terénu a kde nepadá tolik kamenů.

Říkáte, že jste byl na skalách „doslova odkojen“. Myslíte, že to byl jeden z důvodů, proč jste to dotáhl tak daleko?

Asi ano. Začít se musí opravdu v nejútlejším věku, protože pak už se to špatně dohání. Je to stejné jako s gymnastikou, kterou jsem ostatně taky jako malý dělal. Když člověk začne se sportem v patnácti, už se pravděpodobně nestane mistrem světa. Může ho dělat jenom pro radost.

Foto: Petr Chodura

Kromě toho, že se probojoval mezi desítku nejlepších lezců světa, mluví Adam Ondra čtyřmi světovými jazyky a studuje ekonomii na Masarykově univerzitě v Brně.

Vy jste dělal gymnastiku?

Ano, když mi bylo pět, chodil jsem do gymnastiky. Vydrželo mi to ale jen krátce, protože mí trenéři velmi brzy poznali, že pro tento sport nemám předpoklady. Řekli mi, že budu na gymnastiku příliš vysoký. A tak jsem skončil. Za to, že jsem ji chvíli dělal, jsem ale nesmírně rád, protože je to pro lezení velmi dobrý základ. Jsem díky tomu ohebný.

Balet může být pro lezce hodně užitečný - umí si pak dát nohu vysoko nad hlavu.

Dokázal byste ještě udělat rozštěp?

Jasně že dokázal. To je ale asi tak všechno. Třeba přemet už bych asi nezvládl. (směje se)

Gymnastiku už sice neděláte, ale v rámci tréninku na olympiádu jste prý baletil. Viděla jsem o tom video...

To video byl jenom takový žertík. Ale je pravda, že balet může být pro lezce hodně užitečný. V lezení je totiž - stejně jako v tanci - důležitá flexibilita nohou. Je dobré, když si člověk umí dát nohu vysoko nad hlavu. To je věc, ve které jsem docela dobrý a která mi v lezení hodně pomáhá. Pro některé lezce by proto nebyl takový trénink na zvýšení flexibility vůbec od věci.

Když jsme u olympiády v Tokiu, jak na ni vůbec vzpomínáte?

No, pozitivní vzpomínky samozřejmě nemám, šesté místo pro mě bylo velkým zklamáním. A to hlavně z toho důvodu, že jsem tréninku na olympiádu obětoval víc než čemukoliv jinému ve svém dosavadním životě. Skončit bez medaile tak pro mě bylo hodně psychicky náročné. Ale už jsem to překonal.

Pojedete i na další hry v Paříži?

Ještě bych to rád zkusil. Ta atmosféra olympiády na mě hodně dýchla. Už jenom pobyt v olympijské vesnici a možnost potkat se s těmi nejlepšími sportovci světa byly velkým zážitkem. Aura olympiády mě proto bude ještě chvíli motivovat.

Takže je dobře, že se lezení dostalo na olympiádu? Hodně lezců s tím nesouhlasí, namítají, že lezení není sport, ale životní styl.

Podle mě to dobře je. Skalní a sportovní lezení už jsou dlouhou dobu dvě různé věci. Fungují odděleně. Jsou tu lidi, kteří jezdí výhradně jenom na závody a venku vůbec nelezou. A naopak jiní jezdí jenom do přírody a závody je nezajímají. Ideální proto bude, když skalní lezení zůstane životním stylem a lezení na závodech zůstane sportem. A pokud je to sport, tak by měl být i na olympiádě.

Nebojíte se, že se olympiádou lezení zkazí? Že do něj pronikne například doping?

No, to se asi bohužel stane. Podle mě to ale bude pár let trvat. Už teď je ale vidět, jak se sportovní lezení mění. Třeba dřív se na závodech tolik neprotestovalo. Nevznášely se námitky kvůli každé blbosti. Dneska už to ale neplatí. Pokud to aspoň trochu jde, tak koučové protest podají. A doufají, že tím lezci pomohou k lepšímu umístění.

Foto: Pavel Blažek

Před pěti lety zdolal kilometrovou stěnu Dawn Wall v masivu El Capitan v amerických Yosemitech. Trvalo mu to osm dní.

Na skalách se to ale podle mě neprojeví. Tam to bude pořád čisté a férové. Ven totiž jezdí jen určitý typ lidí - takoví, co mají rádi přírodu a nevadí jim nepohoda. Klidně překonají nepřízeň počasí, nevadí jim šlapat ke skále kus cesty lesem, nebojí se ušpinit trochou bláta.

Rád lezu po skále jen s holýma rukama. To na osmitisícovce nejde.

Takže se skály nezaplní jako třeba Everest?

Některé možná ano, bude záležet na konkrétním místě. Dobře přístupné skály, které stojí kousek od parkoviště a jsou současně dobře odjištěné, se možná zaplní. Takových ale moc není. Třeba v Moravském krasu, kde jsem vyrůstal já, se to asi nestane nikdy. Tam je totiž lehkých cest naprosté minimum. A pokud už nějaké jsou, tak zase nejsou dostatečně odjištěné. Autoři těchto cest navíc nesouhlasí s jejich dalším dojišťováním - chtějí je nechat v původním stavu. Takže to bude vždycky oblast uzavřená jen pro lezeckou elitu.

Když jsme u toho Everestu, co lezení na osmitisícovky? To vás neláká?

Ani ne. Já jsem skalní lezec. Mám rád, když můžu lézt s holýma rukama. To na osmitisícovce nejde. Tam musíte mít rukavice, cepín a na nohách celou dobu těžké boty... Je to úplně jiný druh činnosti. Celý den jen dupete do kopce, zabalená do spousty oblečení, navíc jste vystavená poměrně velkému objektivnímu nebezpečí. Možná si ale někdy zkusím nějakou skálu v šesti tisících metrech.

Já osobně v tom zas až takový rozdíl nevidím...

Ale ano, je v tom rozdíl. V šesti tisících metrech pořád najdete skalní stěny, které se dají zdolat jen s holýma rukama a v lehkých lezečkách (speciálních botách s gumovou podešví, které jsou uzpůsobené k lezení na skále či umělé stěně). Člověk k nim sice taky musí dojít v mačkách (kovové návleky na boty s ostny), protože k nim vede cesta jen po ledovci, ale potom už zase leze nalehko.

Navíc to nebezpečí je výrazně nižší. Všechny cesty, které vedou na osmitisícovky a které jsou relativně bezpečné, už jsou totiž dávno vylezené. Zbývají jen ty obtížné. A tam už je nebezpečí úrazu fakt velké. To já nechci podstupovat.

Co tedy teď máte v plánu?

Protože jsem kvůli tréninku na olympiádu nebyl dlouho na skalách, mám v plánu jet ven. Strašně se na to těším, chci si vylézt nějakou extrémně těžkou cestu. Pár tipů mám, bude to pravděpodobně v Itálii. Do budoucna mě láká i Patagonie nebo Grónsko.

Proč právě to?

Protože mám tyto severské kraje obecně rád. Je tam klid, nádherná příroda a spousta velmi vysokých stěn. Některé z nich mají i kolem tisíce metrů. Na většině z nich přitom ještě nikdy nikdo nebyl, nikdo je nevylezl.

Měl jsem pár nepříjemných pádů, které skončily jen malý kousíček nad zemí.

Líbí se mi také odlehlost a obrovská rozloha toho ostrova. Člověk se v té pustině úplně ztratí. Musíte tam ale jet v konkrétní dobu, tedy v červenci, jindy se tam lézt nedá. Většinou se to dělá tak, že tam jedete na konci června, kdy se na ostrov snadno dostanete suchou nohou přes zamrzlé moře. A po měsíci se zase musíte vrátit zpátky na lodi nebo helikoptérou.

Nebojíte se, že vám lezení naruší lední medvědi?

Bojím. Prozatím jsem ale naštěstí žádné takové dobrodružství nezažil. Pokud to někdy přijde, bylo mi doporučeno mít u sebe zbraň. Bez ní tam nikdo nevyrazí. Takové vybavení si ale lezci většinou půjčují až na místě - v poslední vesnici, ze které vycházejí do terénu. Spolu se zbraní dostanou i školení, jak tu věc vůbec použít.

Foto: Pavel Blažek

Odpočinek a nocování na kilometrové stěně Dawn Wall v amerických Yosemitech.

Šlo vám někdy na skalách o život?

Měl jsem pár nepříjemných pádů, které skončily jen malý kousíček nad zemí. Ale naštěstí to vždycky dobře dopadlo.

Jak dlouhé pády to byly?

Okolo dvaceti metrů. My ale používáme moderní vybavení, dynamická lana, takže většinou o nic dramatického nejde. Je to podobné tomu, když si člověk jde skočit bungee jumping. Samozřejmě je ale důležité mít dobrého jističe. Tedy člověka, který vás jistí. Ten musí mít zkušenosti a musí vám dát ten správný prokluz, aby byl pád příjemný a měkký.

Moje pády jsou ale někdy paradoxně nebezpečnější pro jističe než pro mě. Platí to třeba v případech, kdy ze skály vylomím nějaký kámen. Ten pak letí dolů a může jističe zranit.

Kdo vás obvykle jistí?

Moje manželka. Dávám si proto vždycky obrovský pozor na to, co držím. A když cítím, že je to dunivý chyt, který by mohl vypadnout, tak na ni raději předem zakřičím dolů, aby si stoupla někam jinam. Nebo se radši nechám spustit dolů. Ale to jsou spíš výjimečné případy.

Vždycky vám může zůstat nějaký chyt v ruce. I malinká chyba se tak může stát osudnou.

Bez lana jste někdy lezl?

To jenom na boulderu, tedy na nízkých balvanech o výšce pěti až šesti metrů, pod kterými je navíc položená matrace. Jinak ne. Jsou lezci, kteří se věnují volnému lezení bez jištění, pro mě to ale není. Já si moc dobře uvědomuju právě to nebezpečí, o kterém jsem mluvil, tedy že se skála může drolit. Nikdy nemáte jistotu, že vám nějaký chyt nezůstane v ruce. Jakákoliv malinká chyba se tak může stát osudnou.

Jste považován za jednoho z deseti nejlepších lezců světa. Před vámi sbíral medaile ve světových pohárech Tomáš Mrázek, rovněž lezec z Brna. Proč je kolébkou lezecké elity právě Brno?

To bych taky rád věděl. (směje se) Asi to bude tím, že máme za barákem kras. Moravský kras je totiž hodně specifická oblast, lezení je tam celkem těžké. Skály jsou z vápence, který je hodně kluzký a láme se. Někde připomíná až mramor. Musíte se proto naučit stát na miniaturních stupech, které ještě navíc neuvěřitelně kloužou. Takže když se člověk naučí lézt tam, tak už je schopný lézt úplně všude.

V poslední době jsou navíc v Brně dobré tréninkové podmínky, i pokud jde o umělé stěny. Takže doufám, že bude kolébkou lezeckých špiček i nadále.

Adam Ondra v pěti bodech

  • Narodil se 5. února 1993 v Brně.
  • Čtyřnásobný mistr světa, letos na olympiádě v Tokiu skončil šestý (v trojkombinaci tří různých lezeckých disciplín).
  • V roce 2016 zdolal v rekordním čase (osm dní) kilometrovou stěnu Dawn Wall v masivu El Capitan v amerických Yosemitech.
  • V září 2017 přelezl jako první nejtěžší cestu světa - Silence v Norsku.
  • Hovoří anglicky, italsky, španělsky a německy.

Může se vám hodit na Seznamu:

Reklama

Související témata:

Výběr článků

Načítám