Hlavní obsah
Petr Sís je autorem desítek knih, desítky dalších ilustroval a natočil řadu animovaných filmů. Žije v New Yorku. Foto: DOX, Jan Slavík

Výtvarník a filmař Petr Sís: Můj domov je u pracovního stolu

Když měl výstavu v pražském Doxu, zamířilo na ni neuvěřitelných sto tisíc lidí. O světoznámém výtvarníkovi a filmaři Petru Sísovi (72) nyní vznikl dokument s názvem Sny o toulavých kočkách. Natočil ho umělcův bratr, režisér David Sís. Premiéru má na karlovarském filmovém festivalu, kde ho doprovází i výstava.

Petr Sís je autorem desítek knih, desítky dalších ilustroval a natočil řadu animovaných filmů. Žije v New Yorku. Foto: DOX, Jan Slavík
Výtvarník a filmař Petr Sís: Můj domov je u pracovního stolu

Co vás napadlo, když vám bratr řekl, že by o vás rád natočil dokument?

David za mnou přijel s tímhle návrhem jedno léto na malý ostrov u Kanady. Bratrovi důvěřujete. Až časem si uvědomíte, že to tak jednoduché nebude.

Na co byste se po natáčení chtěl zeptat vy jeho?

Jak se stalo, že je najednou tolik podobný našemu otci.

Byl jste jako dítě spíš rošťák, anebo jste už tehdy hodně ležel v knížkách?

Vidím se někde uprostřed. Otec netoleroval neposlušnost. Už od malička jsem kreslil a četl, schovával se ve svých světech. Tam jsem se cítil v bezpečí.

Váš tatínek Vladimír Sís byl známým režisérem, maminka výtvarnicí. Bylo pro vás samozřejmé jít v jejich stopách?

Byla to samozřejmost, dostával jsem zadání i inspiraci. Pamatuji si, jak se mě asi v patnácti letech otec zeptal, jestli chci být umělcem a studovat na umělecké škole. Řekl: Pozor, být umělcem může znamenat velmi osamělý život. A měl pravdu.

Petr Sís

Foto: Jan Slavík

V mládí jste se hodně zajímal také o hudbu, psal o ní a působil i jako hudební publicista, hrál jste v kapele. Byl jste mezi těmito svými zájmy někdy rozpolcený, nebo výtvarné umění vítězilo už od začátku?

Hudba pro mě byla v době dospívání inspirací a životabudičem. Naprosto jsem tomu propadl, a protože to byla láska, šlo to nějak snadno – diskotéky narvané, pořad v rozhlase, cesty s magnetofonem do Anglie, psaní článků a rozhovorů do novin. Byla to unikátní doba, kdy se uzavřené Československo otevřelo. A já kreslil muzikanty, plakáty, trička, maloval jsem na bubny, vše, co se dalo. Když tahle velmi otevřená doba zase skončila, bylo pro mě umění, zejména animace, únikem a způsobem vyjádření.

Kdysi jste vyprávěl, že v USA jste zůstal vlastně náhodou, protože vám vypršela výjezdní doložka, ale vy jste tam chtěl dokončit rozdělaný animovaný film. U vašich začátků v emigraci potom stál režisér Miloš Forman, dal vám příležitost navrhnout plakát k filmu Amadeus. Jak jste se seznámili?

Pro mě byl Miloš Forman mentorem celý život. Obdivuhodný a velký člověk. Potkal jsem ho s tatínkem už jako malý kluk a on mi pak celý život ukazoval cestu.

Představy o Americe jste si do té doby možná utvářel spíš podle hudby, o kterou jste se zajímal. Jaká pak byla realita?

Moje představy byly kvůli uzavřeným hranicím Československa a díky vyprávění mého otce hodně romantické. Roky jsem vlastně hledal tu generaci festivalu ve Woodstocku a nacházel jen doutnající popel. Časem jsem si uvědomil, že stejně žiju ve svém světě s inkoustem a tečkami na papíře, ať je za oknem řeka Hudson nebo Vltava.

Toulavá kočka se poprvé objevila v knize Tři zlaté klíče.

Foto: Nakladatelství Labyrint

Vytvořil jste řadu autorských dětských knih. Co vás k nim přivedlo?

Nezbytnost. Nějak jsem se musel uživit. Jak co nejrychleji zaplatit nájem? Ilustrace! Do novin, časopisů a později i do knih. Nejdříve pro jiné autory a časem do svých vlastních příběhů. Upřímně řečeno, do Ameriky jedete vymyslet nové auto nebo se stát makléřem, ne ilustrovat dětské knihy. Ale ta příležitost byla famózní.

Otevřelo vám v zahraničí někdy dveře, když zjistili, že jste studoval u Jiřího Trnky, nebo byly rozhodující vaše ceny z festivalů?

Ve světě je dobrá pověst československé animace a Jiřího Trnky daná věc. Amerika se ale v době, kdy jsem začínal, o Evropu moc nezajímala. Filmová ocenění mých krátkých filmů v nakladatelstvích také nic neznamenala. Jediná věc byla spousta práce, kterou jsem nechal v každém obrázku. Stovky a tisíce teček. To je oslnilo.

Ovlivnil vás Trnka nějak?

Jiří Trnka mě jistě inspiroval svou poetikou, jeho filmy miluju. Na začátku jsem se ho snažil následovat, ale nikdy jsem neměl jeho bravuru a přesvědčivost.

Ve vašich knihách často vystupují dobrodruzi nebo osobnosti, které se nenechaly umlčet a šly si za svým. Přitahoval vás někdo z nich už od malička, byl vaším dětským hrdinou?

Vyrůstal jsem s dobrodružstvím v duchu verneovek a Tří mušketýrů. Cestovatelé pro mě byli objeviteli svobody. Snažil jsem se najít ty, kteří museli za své přesvědčení bojovat. Jako Galileo nebo Charles Darwin. Nebo ti, kdo byli snílky, jako Saint-Exupéry. V mém dětství bylo téměř nemožné cestovat, a tak mě vždy přitahovali ti, kdo hranice překračovali.

Byla to moje vize, pohled ze středu nebo srdce Evropy. A ten pohled se stále vyvíjí, mimo jiné i díky tomu, že se moje děti narodily v kosmopolitním New Yorku. Dělal jsem knížky o nich, ale také třeba mozaiku v newyorském metru. A dnes se zamýšlím nad hrdiny, o kterých často nikdo nevěděl. Možná i proto jsem se pustil do knížky o Nicholasi Wintonovi.

Jaké hrdiny si oblíbily vaše děti?

Moje děti cestovat mohou, a proto mají jiné sny – dcera Madeleine dodnes zachraňuje stromy, kapradí a žáby. Syn Matěj, který v dětství miloval hasičská auta, teď píše o sportu a hráčích amerického fotbalu, co tak trochu vypadají jako hasičáci.

Gobelín věnovaný Václavu Havlovi ozdobil pražské letiště.

Foto: Nakladatelství Labyrint

Příběh o Nicholasovi Wintonovi jste zpracoval v knížce Nicky & Věra, která v češtině vyjde na podzim v nakladatelství Labyrint. Čím si vás jeho příběh přitáhl právě teď?

Pro mě je tato kniha důležitá v tom, že vypráví o člověku, který udělal hrdinský lidský skutek, aniž by musel. I my můžeme v životě někdy projevit svou empatii, ale uděláme to? To byl můj původní impulz ke knize o Wintonovi. Až časem jsem si uvědomil, že je i o dětech, které jejich rodiče posílají do bezpečí – a jak je to neustále aktuální otázka. Ta představa, poslat své dítě do neznáma, aby přežilo, je neskutečná.

Díky knize mám možnost být s několika z těchto Wintonových dětí v různých zemích v kontaktu. Jsou to ohromně laskaví lidé a pozoruhodné je, že většina z nich se později věnovala činnostem, v nichž pomáhali dalším lidem. Oni sami říkají, že jim byl darován život, a tak chtějí pomáhat.

Cítíte se po tolika letech už jako Američan?

Moje žena je Američanka, byť s maďarskými kořeny, děti vyrostly jako Američané. A já? Já pořád nic… Když vám jeden velký obrázek trvá třeba i tři týdny, pak jste nejvíc doma u pracovního stolu. Podívám se z okna ven, vidím nebe a stromy a řeknu si: Kde to jsem?

Tak jako jsem kdysi snil v Praze o Americe, tak mohu dnes na břehu řeky Hudson snít o ostrovu Kampa.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků