Hlavní obsah

O strachu z budoucnosti. Šimon Holý a jeho filmový portrét generace mileniálů

Právo, Štěpán Kučera, SALON

Jedním z řady filmů začínajících českých režisérů, které můžete letos zhlédnout na karlovarském festivalu, je formálně osobitý snímek Zrcadla ve tmě Šimona Holého. Na příběhu mladé tanečnice a jejích vztahových, rodinných i existenciálních pochybností Holý vykresluje portrét generace mileniálů.

Foto: archiv Šimona Holého

Šimon Holý

Článek

Absolvoval jste někdy podobný vztahový test otázek a odpovědí, jaký rámuje příběh hrdinů vašeho snímku?

Absolvoval. Odtamtud také pochází jedna z inspirací k mému filmu. Navrhl jsem tehdy tento test jako takovou šanci zachránit vztah, ve kterém jsem byl. Už během testu jsem si pak říkal, že je to materiál pro film. Jak já, tak můj tehdejší kluk jsme totiž viděli, že náš vztah zachránit nepůjde. Z každé odpovědi to bylo jasnější a jasnější. Zároveň jsem ale přemýšlel nad tím, zda by to bylo tak jasné i pro někoho kolemjdoucího, kdo by nás neznal. Třeba by to takovému člověku připadalo jako pěkný a důležitý rozhovor.

Zrcadla ve tmě zachycují starosti a obavy dnešní mladé generace. Jak byste shrnul, co mladé lidi trápí?

Myslím, že se to jednoduše shrnout nedá, ale panuje tu obecně strach z budoucnosti. Strach, že se neuživíme nebo že skončíme nešťastní či neúspěšní. Do toho tušíme či známe hrozbu klimatických změn, zažíváme druhý rok s koronou a čelíme náročné politické situaci i rozdělení společnosti. Na mladou generaci padá tlak, aby začala řešit chyby generací předchozích, které doslova ohrožují celou planetu, ale ty velké změny leží spíše na politicích a nadnárodních korporacích. Není tedy divu, že se zvyšují počty lidí s psychickými problémy.

Foto: KVIFF

Alena Doláková jako hrdinka filmu Šimona Holého Zrcadla ve tmě (2021).

To mi připomíná, že jsem Aleně Dolákové, která hraje v Zrcadlech hlavní roli, říkal, že by se její postavě nic z toho, čemu čelí v našem filmu, nestalo, kdyby vyhledala pomoc psychoterapeuta.

Jsou podle vás důvodem starostí mladé generace i řekněme socioekonomické faktory jako nedostupnost bydlení?

Rozhodně. Teď jsem někde četl, že ceny bytů v Česku vzrostly za rok o 19 procent. Za metr čtvereční lidé zaplatí skoro 78 tisíc korun. To je naprosto neudržitelné a strašně stresující, přitom na dostupné bydlení bychom měli mít v civilizované společnosti právo všichni.

Vidím to i na různých uměleckých pozicích kolem sebe. Například tanečníci a tanečnice dělají velmi namáhavou fyzickou práci. Makají, co to jde, a pak dostanou za vystoupení tisícovku. Za dvacet tisíc měsíčně tak se štěstím utáhnou v Praze garsonku, pokud vůbec bydlení najdou.

Co si myslíte o kritice, kterou lze číst nejčastěji na sociálních sítích zvláště od příslušníků starších generací, že mileniálové jsou přecitlivělí snowflakes?

Upřímně, přijde mi banální. Tenhle střet generací se objevuje každou dekádu v různých podobách. Zajímavé však je, že se pokaždé zmiňuje citlivost. Jako kdyby byla určitá otupělost a tvrdost ta správná cesta. Možná proto dosud neumíme coby společnost pracovat pořádně s jakoukoli formou traumatu.

Shrnul jste některé problémy a příčiny úzkosti mladé generace. Napadá vás, jak z toho ven?

Doufám, že si každý najde svůj vlastní způsob a přijme zodpovědnost za své činy. To je základ, aby jakákoli řešení mohla vzniknout. Považuju za podstatné nebát se ozvat, ptát se, debatovat, nebát se jiného názoru, případně něčeho, co neznám. Stejně tak mi přijde cenné přiznat, že na něco nemám názor nebo něco nevím. Ostatně proto už se třeba tolik nezapojuju do debat na sociálních sítích. Lidé tam často mluví o něčem, o čem neví ani zbla, a popisují nevědomě jen své emoce, které však prodávají jako znalost, je to vlastně Dunningův–Krugerův efekt v praxi. Abych tedy jednoduše odpověděl na vaši otázku: řešením může být snaha více spolu mluvit o důležitých věcech a stejně tak naslouchat ostatním.

Nechci si stěžovat, že se svět mění, říká režisér Olmo Omerzu

MFF KV

Obloukem se tím dostáváme k našemu filmu. Když Zrcadla ve tmě viděl mentor kameramanky Jany Hojdové, Tarantinův kameraman Robert Richardson, tak na něj nejvíce zapůsobilo, že hlavní postavy spolu mluví o opravdu podstatných věcech, o své existenci a podstatě žití. Říkal, že podobné rozhovory už sám dlouho nezažil a že mu to ten film připomněl. Předtím jsem si tuhle úroveň filmu vůbec neuvědomoval, ale od té doby se sám snažím v životě míň řešit s lidmi hlouposti a víc ty důležité věci, které nás vnitřně ovlivňují.

Jedním z témat filmu je i strach z průměrnosti. Je podle vás taková obava silnější v dnešní době, která podporuje individualismus a konkurenci? A zase – jak proti tomu bojovat?

Asi to ve společnosti bylo odjakživa, ale určitě je to teď horší. Dříve to pociťovala menší skupina lidí, teď je to zesílené především sociálními sítěmi a internetem.

Foto: KVIFF

Z filmu Zrcadla ve tmě (2021).

Naše hlavní postava Marie se bojí průměrnosti odjakživa, ale myslím, že v tom má pravdu Choreograf, kterého ztvárnil Václav Vašák, když jí říká, že by měla hlavně konat. Je důležité, aby lidé něco dělali, něco tvořili, něco zažívali. Je velká šance, že tak začnou o průměrnosti míň přemýšlet a víc si užívat života i samotného procesu žití nebo tvorby. Průměrnost tak přestane být tématem, protože si člověk začne uvědomovat, že tématem nikdy ani nebyla.

Tak jsem to aspoň vnímal já při natáčení Zrcadel. Předtím jsem se průměrnosti bál hodně, bylo to něco, čím vás trochu děsí i na umělecké škole. Ale jen samotná tvorba vás může od tohohle strachu posunout někam dál. Může to znít naivně a mnohým lidem současná doba v tomhle opravdu nepřeje, ale přijde mi dobré se o to pokoušet.

Váš film je vyprávěn originální formou, dlouhé záběry na tvář hlavní hrdinky dají vzpomenout třeba na Ingmara Bergmana…

Na Bergmana si při čtení scénáře vzpomněla kameramanka Jana Hojdová, která byla při natáčení ovlivněna například jeho Personou. Mě spíše inspirovaly staré československé muzikály. Mnohé z nich mají světovou úroveň a jsou naprosto perfektně natočené. Je až s podivem, jak snadno jsme tenhle žánr dokázali opustit.

Všichni chceme mít význam. Juho Kuosmanen získal v Cannes Velkou cenu, teď míří do Varů

SALON

Zároveň už na FAMU jsem koketoval s nápadem spojit postavy Maryši, Nory a Hedy Gablerové do jednoho díla. Tyhle dramatické hrdinky mě odjakživa fascinovaly. Připadá mi úžasné, že jsou i po dvou stoletích stále aktuální. Mají v sobě hodně specifickou bolest a frustraci, což jsou pro náš film důležitá témata.

Dále mě inspirovalo taneční vystoupení Echad mi jodea choreografa Ohada Naharina. Rozčilovalo mě, že je na internetu záznam různě stříhaný, chtěl jsem vidět celý tanec v jednom záběru, v jednom celku. Předsevzali jsme si proto takový cíl právě pro náš film.

Filmových vzorů mám hodně, baví mě dílo Kacuhita Išiiho, Françoise Ozona, Luky Guadagnina nebo Andrewa Haigha.

Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary představí přes stovku filmů

MFF KV

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám