Hlavní obsah

Věda bez imaginace je jen marné blábolení, říká filosof Miroslav Petříček

Právo, Tereza Butková, SALON

„Nedokážeme si představit, co by mohlo být ani co by mělo být. To nás obrovským způsobem limituje,“ říká Miroslav Petříček. Populární filosof a žák Jana Patočky v současnosti vyučuje na FF UK. Je autorem knih Úvod do současné filosofie (1991), Myšlení obrazem (2009) nebo Filosofie en noir (2018).

Foto: Jan Handrejch, Právo

Miroslav Petříček

Článek

Události poslední doby, ať už jde o koronavirovou pandemii, nebo sílící klimatickou krizi, výrazně nabourávají naše rutiny, paradigmata, všechno to, co jsme dosud považovali za samozřejmé. Sám jste nedávno řekl, že jsme v situaci, kdy musíme začít myslet jinak, a často citujete větu: „Myslíme jen tehdy, jsme-li k tomu donuceni.“ Nutí nás současné okolnosti myslet jinak?

To je těžké. Určitě nás nutí myslet jinak, ale otázka je, zda jsme toho schopni a zda jsme k tomu ochotni. Na dnešní situaci se ukazuje, že největší problém je naše setrvačnost a to, jak neradi opouštíme své jistoty, ačkoli jsme o ně už vlastně přišli. Máme nechuť vydávat se na dobrodružnou cestu se s tím vyrovnat.

Vychází nový Salon: Václav Bělohradský o českém „zpěvu nenávisti“ a velká recenze Kunderova Nevědění

SALON

Myslet jinak není tak snadné. Jinak znamená jinak než předtím, ale když nevím, jak jsem myslel předtím, tak potom ani to „jinak“ žádný valný smysl nedává. Ve chvíli, kdy jsme nuceni se sebou, se světem nebo se způsobem, jak se na svět díváme, něco dělat, nám chybí reflexe toho, z čeho vycházíme. Máme pocit, že je možné kontinuálně pokračovat dál, ale je zjevné, že to nejde. A ochota si to připustit je velmi malá.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Miroslav Petříček

Problém je myslím i se slovem paradigma. Zejména v rámci teorie a dějin vědy to slovo vždy sugerovalo nějaký rámec, v němž se pohybujeme a který nám víceméně usnadňuje pohyb v neznámém terénu. Ale bojím se, že se v současné době nemůžeme na žádný takový orientační rámec spoléhat. Nemáme ho a možná jsme o něj ani nikdy neměli usilovat. Musíme se nyní rozhodovat za situace, kdy se nemáme podle čeho orientovat.

Řada autorů dnes mluví o krizi imaginace, neschopnosti představit si jiné možné světy. Jak se na to díváte vy?

Imaginace není nikdy v krizi. Problém je jenom její sociální status. V okamžiku, kdy si se slovem imaginace pojíme představy nějakých snílků nebo naprosto neúčelnou činnost, je to ztracené. Pokud chci překročit nějaký omezující rámec, bez imaginace se neobejdu. To je myslím největší nedostatek dnešní doby: nedokážeme si představit, co by mohlo být ani co by mělo být. To nás obrovským způsobem limituje.

Svědek ztráceného času. Petr Fischer nad knihou Miroslava Petříčka

SALON

Kdybychom byli schopní si třeba v případě globální klimatické krize reálně se všemi důsledky představit, co se může stát, asi by naše imaginace začala pracovat i směrem k tomu, co je potřeba dělat. Ale v tom jsme ochuzeni. Může to být také tím, že stále velmi spoléháme na vědu, se kterou si však imaginaci nespojujeme. Jenže věda bez imaginace je jen marné blábolení.

Jak jinak bychom k vědě i ke světu měli přistupovat, abychom se z takového stavu dostali?

Musíme se zbavit představy, že žijeme ve světě mrtvých objektů, se kterými můžeme manipulovat. V posledních desetiletích se ukázalo, že se s věcmi – ať už jsou živé, nebo takzvaně mrtvé – musíme naučit domluvit. Není to tak, že bychom si s nimi nebo s přírodou mohli dělat, co chceme. Musíme se naučit až hermeneutickému přístupu k věcem, kterými jsme obklopení a které pokládáme za neživé. Tyto věci jsou tím, co na jedné straně vzdoruje naší snaze je přizpůsobit našemu obrazu a na straně druhé mohou nabízet různá řešení. To bychom se s nimi ale museli umět domluvit, vést s nimi dialog.

Říkáte také, že v přemýšlení o budoucnosti je užitečné podívat se do minulosti a zvážit možnosti, které byly dříve promarněny. Čemu bychom měli dát znovu šanci? A jak se máme vztahovat k minulosti, aniž bychom spadli do sentimentální obrany proti všemu novému?

V minulosti bychom měli rozeznávat momenty, kdy jsme se chovali blbě. Bylo jich určitě dost. Problém je v tom, že moderní doba žije v tradici dominance racionálních rozhodnutí a rozumu. I v minulosti je ale šance se dozvědět, že se rozum chápal širším způsobem než jen jako exaktní myšlení postavené na logice. Pochopení, že rozum a moudrost jsou komplementární věci, které se nevylučují a jedno se učí od druhého, by nám obrovsky pomohlo. Měli bychom se prostě zbavit představy úzkého rozumu, který jen hledá řešení problémů.

Připoutejte se, přistáváme. Pavel Barša nad knihou sociologa Latoura

SALON

S tím souvisí i představa, že jsou problémy a k nim se hledá řešení. Zpětně si ale můžeme uvědomit, že jsme možná hledali správná řešení hloupých problémů a že ty skutečné jsou jinde.

Esej Pavla Barši: Staňme se hmyzem. Latourovo poučení z koronavirové krize

SALON

Jediným vztahem k problému navíc není najít jeho řešení, ale nějak mu odpovědět. Musíme se naučit nezbavovat se věcí tím, že je takzvaně vyřešíme, ale tím, že se na ně budeme snažit najít adekvátní odpověď. Což je záležitost pokusu a omylu. Musíme něco zkusit a potom obezřetně zkoumat, jestli tudy vede cesta, nebo ne. Zrovna v případě klimatické krize je podle mě vidět, že ani jiná možnost není. Neznamená to, že bychom měli vyřadit vědu, ta naopak dokáže experimenty konstruovat nebo hledat možné cesty – ale nemá zůstat jen u ní.

Kdo by tedy k těm debatám měl být přizván?

Právo vlastního hlasu tam má úplně každý. Vezměte si umění, román. Román je fikce, ale zároveň určitý experiment. Autor si řekne, co by se stalo, kdyby. Jde o prostředek, jak experimentovat. Věda dělá totéž. Provede experiment a zkoumá, co se děje potom. Bez racionálního využití fikcí se nikdy nikam nedostaneme, protože zůstaneme slepí. Neuvidíme za hranice toho, co se domníváme, že víme. Přes tyto hranice se dostaneme jen experimentem, respektive fikcí – a je jedno, jestli ten experiment provádí věda nebo umění.

Jak se k takovým velkým otázkám, jako je klima nebo pandemie, staví filosofie? Stíhá držet krok s dobou?

Zabývá se tím poměrně intenzivně. Někdy je to očividné jako v případě posledních knih Bruna Latoura, který se snaží naučit čtenáře uvažovat o světě jinak, a to dost radikálním způsobem. Potom existují i pokusy o realističtější realismus a podobně. Jsou to všechno reakce na fakt, že rezistenci světa, ve kterém žijeme, nemůžeme překonat násilím. Je třeba se naučit se světem mluvit.

V souvislosti s technologiemi, klimatem i pandemií se často mluví o hranicích nebo jejich překračování. Vy sám jste přitom o tématu hranice několikrát psal…

O hranicích mluvíme, protože nevíme, kde leží. Obvykle se o nich dozvíme teprve tehdy, když se nějakým mimovolným způsobem ocitneme na druhé straně a za sebou vidíme, že jsme je překročili. Hranice růstu jsou tematizovány už od šedesátých let. O hranicích začínáme mluvit přesně v okamžiku, kdy si uvědomíme, že to takto dál nejde.

Foto: Profimedia.cz

Francouzský sociolog Bruno Latour

Přitom abychom vůbec byli schopni uvažovat způsobem, který je zajímavý a užitečný, musíme se ocitnout ve zvláštní pozici, kdy jsme na hranici a díváme se, co je za ní, ale současně to vidíme pořád perspektivou strany, ze které jsme vyšli. A musíme být schopní vyrovnat to tak, aby naše předpoklady a perspektivy nezkreslovaly, co vidíme. Zároveň se ale určitého způsobu vidění zbavit nemůžeme. To je asi to nejobtížnější, co slovo hranice říká.

Zmíněné krize stejně jako řada dalších dnešních problémů mají celosvětový rozměr, jejich pozemskou geografickou hranici ani najít nemůžeme. Jak se tedy z pohledu filosofie postavit k tomu globálnímu charakteru?

Samo slovo globalizace nás zbavilo slova univerzalizace. Slovo universum znamenalo jednotu. Svět byl určité universum, ať už otevřené, či uzavřené, kde se všechno obracelo k jednomu. V okamžiku, kdy používáme spíše slovo globalizace, najednou nevíme. Má to někde střed? Je to jenom jedno? Není.

Malá úvaha Miroslava Petříčka: O únavě

SALON

Od mcluhanovských globálních vesnic si uvědomujeme, že s globalizací se znenadání zvýšil důraz na lokální jevy. Ty nejsou zrušené. Každá lokální událost může mít globální význam. To je naprosto jiný svět a je vidět, že jsme určitou hranici překročili. Jen není jasné kde – ona vlastně nikde není. Je to hranice, kdy se určité pojmy vyčerpaly, potřebujeme nové, jenže když je máme, tak se ukazuje, že s nimi neumíme zacházet.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Miroslav Petříček

Stejně jako klasické myšlení dávalo přednost hmotným předmětům, protože se dají vzít do ruky, dají se změřit a podobně, tak nám dnes nezbývá než se zabývat různými událostmi, emergentním vynořováním řádu z chaosu a podobně. Potom se ale ukáže, že pro to nemáme jazyk. Ten je vybudovaný na tom, že máme věci, se kterými můžeme manipulovat, položené pohodlně vedle sebe. To s událostmi nejde. Chceme-li myslet jinak, globalizace nás nutí si pro to najít adekvátní jazyk.

Podle čeho bychom se tedy v budoucnu mohli orientovat?

Už od šedesátých let klasici filosofie říkají, že největší problém jakéhokoli systému, který je schopný dokonalejší seberegulace, kam patrně patří i náš svět a lidstvo, je, že musí dokázat předvídat nepředvídatelné. To znamená, že se tomu nevyhýbám, nezavřu se doma do sklepa, abych náhodou nenarazil na něco, s čím nepočítám. Vypadá to legračně, ale když nad tím člověk uvažuje, zjistí, jak úporně se všemu nepředvídatelnému vyhýbá – platí zdravotní pojištění i zálohy na plyn. Najednou však jako zákazník Bohemia Energy počítám s nevypočitatelným.

Toto považuju za velice důležité. Schopnost podívat se dopředu a vědět, že něco je na příchodu a nevím co, ale přesto se na to musím připravit – to je podle mě dovednost, kterou kdybychom si osvojili a nebáli se jí, tak si i v té současné, značně nelehké situaci pomůžeme.

Reklama

Související témata:

Související články

Malá úvaha Miroslava Petříčka: O únavě

Jistá stará moudrost chtěla tvrdit, že mírou všech věcí je člověk, který rozhoduje o tom, co smysl má a co nikoli. Není nic vyššího než člověk, který se činí,...

Výběr článků

Načítám