Hlavní obsah
Adéla Gjuričová Foto: Jana Plavec, AV ČR

Věčně menšinou v opozici. Historička Adéla Gjuričová o českém vztahu k politice a institucím

„Topíme se v debatě o brutalitě komunismu a neptáme se, jak jsme s těmi třiceti lety od revoluce naložili v základních hodnotách politiky,“ říká Adéla Gjuričová (49). V Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR se věnuje zejména porevoluční transformaci. Je spoluautorkou knihy Návrat parlamentu. Češi a Slováci ve Federálním shromáždění 1989–1992 (s Tomášem Zahradníčkem, Argo 2018) a podílela se i na kolektivní monografii Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu (1980–1995) (Argo 2019).

Adéla Gjuričová Foto: Jana Plavec, AV ČR
Věčně menšinou v opozici. Historička Adéla Gjuričová o českém vztahu k politice a institucím

Z jakých hodnotových východisek vzešel po sametové revoluci český parlamentarismus?

Jeho základy byly nejprve hlavně institucionální. V tomto směru nevzniklo po Listopadu zas až tak nic nového, převzal se systém zastupitelských sborů, který vycházel ze zákona o československé federaci z roku 1968. Federální parlament i republikové národní rady se do toho začaly během revoluce probouzet a chovat jako skutečné parlamenty navzdory tomu, že šlo o nesvobodně zvolené sbory.

Parlamentní tradice byla však zároveň vnímána jako určitá přerušená linie, kterou je potřeba obnovit. Lidé si parlament představovali jako něco velmi estetického, rozumného, kultivovaného. Právě proto byly už první přímé přenosy z Federálního shromáždění na přelomu listopadu a prosince 1989 tak studenou sprchou.

V době voleb v roce 1990 byla politická scéna relativně různorodá. Do parlamentu kandidovala hnutí jako Strana přátel piva, zasedli v něm romští poslanci. Proč se tato diverzita v dalších letech vytratila?

Voleb se sice účastnila řada stran, ale do centrálních parlamentů se v českých zemích dostaly jenom čtyři. Zároveň se začaly už na ustavujícím zasedání rozpadat.

Adéla Gjuričová

Foto: Jana Plavec, AV ČR

Ono zařazení romských aktivistů na kandidátku Občanského fóra pak bylo vedeno primárně antikomunistickými představami: Když komunisté uměli Romy pouze vytlačovat na sídliště, my jim dáme politický prostor! Vedení Občanského fóra si přitom neuvědomovalo, že také v socialistických parlamentech seděla spousta Romů, jakkoli tam nevystupovali s žádnými romskými tématy a požadavky. Podobně jako nezastávaly žádnou konfliktní ženskou agendu komunistické poslankyně, ačkoli v osmdesátých letech tvořily třetinu poslaneckého sboru. Do porevolučních, svobodně volených parlamentů se žen najednou dostávalo jen deset i méně procent.

Už to byl první znak ztráty diverzity, třebaže diverzity iluzorní, a projev vítězství „bílého čtyřicetiletého právníka“.

Byla politická očekávání občanů v tomto směru od počátku nerealizovatelná?

Sen o parlamentu byl nesplnitelný již od 19. století, kdy se v Evropě začaly moderní parlamenty utvářet jako reálně mocné instituce. Mělo jít současně o místo rozumného věcného projednání problémů, reprezentaci různých zájmů, arénu politických stran i důstojnou, autonomní instituci. Všechno najednou ale nelze splnit.

Naše předrevoluční představy byly zároveň příliš vágní, než aby se mohly naplnit, obzvlášť ve složitých porevolučních podmínkách. Tvořil se nový politický jazyk, politika se profesionalizovala, čímž dále omezovala diverzitu, a lidé rychle vyjadřovali zklamání z nenaplnění revolučních očekávání.

Což ale neznamená, že bychom měli na tu čtveřici hodnot rezignovat.

V souvislosti s českou politickou kulturou a porevolučním obdobím se často zmiňuje odpor k politice a apolitičnost. Vzešla takzvaná nepolitická politika z polistopadových nálad, nebo má hlubší kořeny?

V devadesátých letech byla apolitičnost vykládána jako pozůstatek minulého režimu, kdy se lidé nechtěli podílet na komunisty ovládané politice. Disidenti v různých zemích také rozvíjeli úvahy o nepolitickém prostoru nadaném politickou silou, u nás to nejpůsobivěji zformuloval Václav Havel v Moci bezmocných. Česká antipolitická tradice je ale mnohem delší. Sociolog Miloš Havelka ji spojil už s utvářením moderního českého národa v 19. století. Česká společnost tehdy neměla mocnou politickou nebo ekonomickou elitu, a proto ji nahrazovala aspiracemi kupříkladu kulturních vrstev. Masaryk toto rozvíjel, když říkal, že česká politika má vyrůstat z hodnot slušnosti, vzdělání, kultivovanosti. Něco z toho si s sebou neseme do dneška.

Václav Klaus a Václav Havel v pražské pivnici U Schnellů, říjen 1990

Foto: Michal Krumphanzl, ČTK

V devadesátých letech se zprvu zdálo, že nastane návrat k otevřeně stranické politice, jak ho zosobňoval Václav Klaus. Velmi brzy se to ale překlopilo, a právě na odporu proti jeho ODS začalo antipolitické myšlení i „antistranické stranictví“ znovu posilovat. Dnes se k tomu přidává globální trend, kdy se zdá, že v politice zanikly tradiční politické ideologie a pravolevé programové dělení je nahrazováno marketingem.

Jaké je vlastně české socialistické dědictví, co se politické kultury týče? Jak vnímáte povzdechy, že i třicet let po revoluci představují nízká politická participace nebo chybějící solidarita pozůstatek normalizačních časů?

S těmito povzdechy já moc nesouhlasím. Předně si nemyslím, že je česká společnost politicky pasivní. Když se podíváme, kolik tu existuje spolků nebo lokálních aktivistických projektů, nejsme politicky vlažnou společností. Lidé se umějí za své skupinové a místní zájmy postavit. Volební účast klesá všude, což je spojené spíše s onou postideologickou érou či technologickými proměnami.

Pokud bych se vrátila k otázce kulturních předpokladů vztahu k politickému systému, vidím tam spíše zmíněné delší kontinuity. Zdá se mi, že se česká politická kultura drží prožívání sebe jako té věčné menšiny v opozici. Nejenže se prakticky nikdy neidentifikujeme se stávající vládou, především tím ale od sebe odsouváme odpovědnost za veřejné záležitosti. Jako v těchto týdnech, kdy nesouhlas s vládní politikou přetavujeme v neochotu plnit protiepidemická opatření, protože je vyhlásila ona – a my jsme přece utlačovaná menšina.

Petr Fischer nedávno v Salonu citoval historika Jana Tesaře, který jako nejdůležitější rys české politické kultury popisuje divadelnost…

Tesař divadelnost používá hned v několika smyslech. Vedle jím kritizované teatrální reakce na politické krize mluví také o sugesci hromadného divadelního prožitku během krizí. A je pravda, že český typ vzpomínání na velké události, smutné i vítězné, je až podmanivě společný. Čímž ovšem nepřipouští odlišný prožitek ani analytický přístup. Když se sama v debatách organizovaných třeba k výročí sametové revoluce snažím nabídnout jiný, možná trochu provokativní pohled, reakce jsou naprosto odmítavé. Je v tom asi ona tesařovská sugesce skupinového prožitku, který se vždy 17. listopadu opakovaně a stále stejně vyvolává, a to i pro ty, co revoluci nezažili.

Zleva historici Jaroslav Mezník a Jan Tesař a filosof Rudolf Battěk, červenec 1979

Foto: nakladatelství Triáda/Jan Šimsa

Do toho ale rostou snahy zdemokratizovat vyprávění o revoluci i transformaci, například poukazem na ty, kteří porevoluční dobu nevyhráli…

Samotná revoluce moc vyloženě protikladných narativů nemá, zato o devadesátá léta se vede zásadní střet. Vyprávění o komplexní transformaci, která sice trpěla určitými nedostatky, avšak lépe ji zvládnout nešlo, bylo dlouho drženo při životě samotnou transformační elitou a je skvělé, že už je rozrušeno generačně i politicky. Problematické ale je, že jsou alternativní výklady syceny více současným politickým aktivismem než opřené o poznání a analýzu.

Chtěla bych se proto znovu ptát: Plní naše instituce po třiceti letech svou funkci? Umožňují rozumné projednávání problémů? Reprezentují zájmy skupin a menšin? To je perspektiva, jež nás vrací k otázce diverzity a toho, kde jsou v institucích Romové.

Topíme se v zacyklených debatách o brutalitě komunismu a neptáme se, jak jsme s těmi třiceti lety od revoluce naložili v základních hodnotách politiky, tedy reprezentaci různých zájmů, rozumném projednávání problémů a pocitu odpovědnosti za jejich řešení.

Ve svém výzkumu se snažím tyto otázky sledovat v politicko-institucionální rovině. Není to na první pohled příliš atraktivní, ale například zmíněná nepřítomnost menšin v zastupitelských institucích ukazuje na zásadní selhání – zvlášť když je diverzita pro dnešní společnost tak důležité téma. Prostřednictvím institucí nahlédneme přetváření systému v devadesátých letech v krystalické podobě, kterou nám jinak ono transformační překřikování zakrývá.

A k čemu tedy došlo?

Podařilo se zúžit kritéria a předpoklady politiky. Donekonečna se bavíme o tom, jak ten který politik spolupracoval s StB, a neptáme se už, zda máme v parlamentu a vládě zastoupené konkrétní reálné kategorie a potřeby občanů a občanek.

Adéla Gjuričová

Foto: Jana Plavec, AV ČR

Zabýváte se i vývojem české psychoterapie během socialismu a po něm. Jak tento obor reagoval na politické změny?

V knize Architekti dlouhé změny jsme s kolegy zkoumali právě různá odborná prostředí a jejich proměnu v souvislosti se změnou režimu. Psychoterapeuti byli před rokem 1989 výjimečnou skupinou, protože na rozdíl od ekonomů či podnikových ředitelů představovali velmi okrajovou sféru, a to i v rámci lékařství a psychiatrie. Museli se učit od sebe navzájem, organizovali podzemní bezplatné výcviky. Řada lidí, kteří byli po roce 1968 nuceni opustit akademickou sféru nebo vedoucí psychiatrické a psychologické pozice, mohla užitečně působit například v manželských poradnách. Ona neviditelnost byla silou.

Byla potom po revoluci psychoterapie společností přijímaná coby součást liberalizace a přebírání západních trendů?

Určitě ano. V západní Evropě pronikala psychoterapie už po válce a silně potom od šedesátých let i do jiných než zdravotních sfér. U nás se takové terapeutické osobní zdokonalování až do revoluce dělo v dost malé míře, ale pak nastal obrovský boom. Z překotného přijetí komerčních psychoterapeutických trendů nicméně trochu vypadl původní smysl, jenž zde přitom měl tradici – to, že jde o pomoc při potížích, ať už osobních psychických, nebo vztahových.

Teprve poslední koronavirový rok se o tom učíme mluvit a uvědomovat si, že si člověk má o takovou pomoc říct, že má být dostupná, třeba i online. Tohle povědomí, že není ostuda mít depresi a požádat o pomoc, bylo v porevoluční době navzdory módě psychoterapie poměrně slabé.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Související články

Výběr článků