Hlavní obsah
Augustín Fuentes Foto: archív Augustína Fuentese

Válku v genech nemáme, říká americký primatolog a antropolog Augustín Fuentes

Augustín Fuentes (1966) se zabývá lidskou evolucí a vyvrací některé vžité představy o tom, jací jsme. Ve své nové knize The Creative Spark: How Imagination Made Humans Exceptional (Tvůrčí jiskra: Jak se díky představivosti stali lidé výjimeční) rozvíjí myšlenku, že rozhodujícími silami pohánějícími vývoj lidského druhu jsou kreativita a spolupráce.

Augustín Fuentes Foto: archív Augustína Fuentese
Válku v genech nemáme, říká americký primatolog a antropolog Augustín Fuentes

Mysleli jsme si, že lidé jako jediní dokážou používat nástroje, než Jane Goodallová přišla na to, že šimpanzi to dovedou taky. Co tedy tvoří hlavní rozdíl mezi člověkem a zvířetem?

Šimpanzi dokážou jako nástroje používat lehce upravené klacíky a neopracované kameny. Protože tuto schopnost mají všichni lidoopi i člověk, dá se předpokládat, že nástroje používal už náš společný předek. Šimpanzi zvládají rozpoznat rozdíly mezi tvary a velikostí klacíků a zvolit ten nejvhodnější – tuto vlastnost mají mimochodem také vrány a další ptáci. Ale žádné divoké zvíře se nedovede podívat na skálu, uvědomit si, že uvnitř té skály se skrývá jiný, užitečnější tvar, opracovat ji pomocí kamene, dřeva nebo kosti a pak ještě tu informaci sdílet s ostatními členy tlupy.

A přesně to jsme dokázali my před dvěma až třemi milióny let, na samém počátku rodové linie člověka. Výroba a používání kamenných nástrojů vyžadují velmi mnoho informací, spolupráce a kreativity – tehdy se člověk začal odlišovat od zvířat.

Když zmiňujete kreativitu – co šimpanzí malby, které analyzoval například Roger Fouts?

Před lety jsem zkoumal skupinu šimpanzů ovládajících znakovou řeč. Jedna ze samic jménem Washoe malovala vodovkami a kreslila tužkou, měla specifický způsob uspořádávání motivů. Roger Fouts, který s ní pracoval nejdéle, tvrdil, že to, co ona a někteří další šimpanzi dělají, je svébytný druh umění – ty malby byly energické a jakoby v pohybu. Není tedy sporu o tom, že některá zvířata v zajetí dokážou po patřičném tréninku a s patřičným vybavením tvořit obrazy, které působí na lidské estetické vnímání.

V divočině něco podobného dělají ptáci. Lemčíci, žijící v Austrálii a na Nové Guineji, tráví hodně času něčím, čemu by se dalo říkat umění. Samečci budují „výstavy“, aby přivábili samičky. Sbírají světlé a lesknoucí se objekty a aranžují je kolem svých pozemních hnízd velice složitým a spletitým způsobem. Když samička přiletí, provádějí navíc kolem své „expozice“ zvláštní tanec. Celé to představení připadá lidskému oku umělecké – a v ideálním světě lemčíků to jistě přijde umělecké i jejich samičkám.

Poslední výzkumy navíc dokazují, že lemčíci dovedou pracovat s perspektivou, vytvořit optickou iluzi, díky níž se objekty zdají větší nebo menší, vzdálenější nebo bližší, než skutečně jsou.

Samec a samička lemčíka hedvábného

Foto: Profimedia.cz

Člověk nachází estetické potěšení i při pohledu na barevné peří některých ptáků, případně na vzory na srsti některých savců. A zdá se, že podobné estetické cítění mají i zvířata.

Ve své poslední knížce píšete, že je to kreativita, co pohání lidskou evoluci. Zmiňujete však také „temnou stránku lidské kreativity“.

Schopnost spolupracovat, tvořit a uskutečňovat nápady není vždycky prospěšná všem. Válka a mír jsou dvě strany mince lidské kreativity. Tytéž schopnosti umožňují lidstvu přežít i vytvářet nové formy konfliktů a destrukce. Ve válce nevítězí nejnásilnější a nejagresivnější armáda, ale taková, která dokáže nejefektivněji spolupracovat a je tvůrčí například v dehumanizaci nepřítele.

Ovšem zkameněliny a archeologické nálezy, společně s komparativními výzkumy opičí a lidské biologie, vyvracejí teorie o hluboké zakořeněnosti válečnictví a organizovaného násilí. Zdá se, že způsobilost k válce vychází ze způsobilosti k míru, z naší schopnosti inovovat, překonávat překážky a zvládat výzvy, které před nás svět klade.

Lidská přirozenost tedy není určována agresivitou?

Dnes víme, že agresivita není pevný, samostatný znak, takže sama o sobě nemůže být upřednostňována evolučním procesem a nemůže tvořit základ lidské zkušenosti. Desítky let výzkumů šimpanzů, kteří dokážou být velice agresivní i velice mírumilovní, ukazují na proměnlivost chování našich společných předků. Válka je běžnou součástí dnešní lidské zkušenosti, ale archeologické výzkumy dokládají, že není ústřední částí našeho evolučního dědictví a že se objevila vlastně relativně nedávno. Známe oblasti mozku ovlivňující běžnou agresivitu a víme, že naše geny nerozhodují o normativním vyjádření agrese.

Takže kupříkladu současné napětí v západních společnostech nevychází z naší přirozené agresivity a potřeby mít nepřítele?

Ne, není příliš dokladů pro to, že by lidskou evoluci poháněly konflikty mezi skupinami. Tím ovšem netvrdím, že vývoj silnějších a větších skupin a skupinová identita nejsou hlavní faktory v lidské zkušenosti posledních řekněme deseti tisíc let. V současnosti se víc než kdy dřív naše identita a národnostní politika proplétá s komplexními historickými fenomény, jako jsou náboženství nebo etnicita, a to velmi znesnadňuje spolupráci mezi jednotlivými skupinami. Nemyslím si, že je v naší „přirozenosti“ přemýšlet binárně, tedy ve dvou protikladných pólech, ale zároveň je to sílící schéma dnešního světa.

Když se v historické perspektivě podíváme, jak stoupala role odlišování jedinců uvnitř skupiny, jak se vyvíjely klany a rody, vidíme zároveň vývoj příběhů, které je měly držet pohromadě. A samozřejmě víra ve společný příběh odděluje jednu skupinu od druhé. Toto byl podle mě klíčový okamžik v lidských dějinách. Institucionalizace rozdílů mezi jedinci ve skupině a mezi skupinami navzájem znamenala zrod koordinovaného násilí a válek.

Čím víc skupiny rostly, tím složitější a impozantnější se stávala spolupráce ve stavitelství, zemědělství, obchodu či vojenství. Růst bohatství jedněch způsoboval závist druhých a stával se důvodem k ozbrojeným konfliktům.

Po většinu dějin bylo zabíjení mezi lidmi poměrně vzácné, nejčastěji probíhalo v rámci osobní msty, bojů o partnerky nebo domácích hádek. Ale vývoj klanů a větších politických entit poskytl podnět a zároveň i ospravedlnění meziskupinových útoků, aniž by bylo třeba útok konkretizovat na jednotlivce. Provedli jsme duševní obrat, dehumanizovali jsme celé skupiny lidí, a dokázali tak o nich uvažovat jako o nepřátelích. Tuto schopnost jsme postupně vybrousili k dokonalosti. Není to naše „přirozenost“, ale součást našich schopností.

Mohli bychom se tedy do budoucna obejít bez válek?

Zašli jsme příliš daleko na cestě nerovnosti a nemůžeme se vrátit v čase a změnit sociální realitu. Nepoměr v držení moci, zdrojů a přístupu k nim – což jsou všechno produkty lidské kreativity – je příliš velký, než abychom dnes dokázali znovuvytvořit rovný, spravedlivý systém, což by byla jediná možnost, jak odstranit podněty k velkým násilným konfliktům. Na druhou stranu je ovšem hodně způsobů omezování nerovností a uspořádání společností, které jsme ještě nevyzkoušeli.

Naši předkové žili životy založené na kreativitě a spolupráci – tohle dědictví nesmíme promarnit. Před dvěma milióny let naši malí, nazí, bezbranní předci s pomocí klacků a kamenů zdolali takřka nemožné cíle, a to jenom proto, že měli jeden druhého a svou kreativitu. Stejně jako my.

Jaké způsoby „omezování nerovností“ máte konkrétně na mysli?

Máme důkazy, že snížení rozdílů mezi nejbohatšími a nejchudšími vede ke snížení společenského napětí a k poklesu násilí. Pomáhá podpora školství, zdravotnictví a zaměstnanosti. Vidíme, že propojené ekonomické a politické systémy, zvláště s integrovanou sítí sociální podpory, snižují riziko válek – to je případ Evropské unie. Na druhou stranu také vidíme ohrožení tohoto systému měnící se demografií a nestabilitou v ostatních částech světa.

Jsem opatrný optimista. Lidstvo si vedlo tak dobře po tak dlouhou dobu, a když se nám povede vytvořit z 21. století prospěšnou, kreativní dobu, tak příběhy, které si o nás budou vyprávět naši potomci, budou zdůrazňovat naši tvořivost a spolupráci, ne naše chyby a nejednotnost.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Výběr článků