Článek
Text výzvy Indignez-vous! (překládá se jako Rozhořčete se!) Francouze Stéphana Hessela, třiadevadesátiletého spolubojovníka generála de Gaulla, je bestsellerem v celé Evropě. Autor cituje provolání veteránů k šedesátému výročí programu Národní rady odporu z roku 2004: „Nacismus byl poražen díky obětem našich bratří a sester… ale naše rozhořčení nad nespravedlností je stále stejně silné.“
Základem poválečné obnovy demokracie byl nejen boj proti nacismu, ale vyčištění Evropy od ohnisek totalitní nákazy, jakými jsou například budování politického konsensu skrze konstrukci nepřítele, omezování plurality, vyvolávání morální paniky, nacionalismus. Útok na solidaritu a občanská práva pod heslem „nutné škrty v rozpočtu“, znehodnocování lidské práce, sociální nesouměřitelnost (jedno procento nejbohatších občanů kontroluje nepřiměřeně velkou část celkového bohatství), hyperburžoazie usilující o zrušení všech omezení, kterými občanské společnosti buržoazních států omezily moc kapitálu, postkomunistický antikomunismus, který nabízí laciný obraz nepřítele – to všechno jsou nebezpečné příznaky rychle postupující dedemokratizace společnosti. Lidé jsou tím vyděšeni, uraženi a poníženi, ale jejich hněv je tekutý, teče všemi směry, vybíjí se ve fašizující antipolitice („vyházejte politiky z okna“), v nenávistných útocích na imaginární viníky rozpadu včerejších jistot, jak ukazuje příklad norského pravicového extremisty Breivika, který chtěl změnit Evropu masakrem levicové mládeže. Hesselova výzva chce dát tomu hněvu směr, spojit v jeden celek jeho různé proudy; a evropská náměstí se pod heslem indignados, indignati, endignés skutečně zaplnila protestujícími zástupy, jejich rozhořčení ale zůstává nepraktické.
Vlny tekutého hněvu jsou největším problémem současné krize. Nejdůležitější výhodou demokracie je schopnost přetvořit ve veřejném prostoru ponížení a hněv v kritické vědomí, a to pak v alternativní politický program. Z veřejného prostoru k nám ale dnes doléhají jen výrazy zhnusení nad stavem věcí, nářky nad zkorumpovaností politiky, různé projevy fundamentalismu, nacionalismu a rasismu, tekutě rozhněvané zástupy neumějí svůj hněv přetvořit na argumenty. Harvardský profesor filosofie Michael J. Sandel považuje úpadek kvality argumentace v euroamerickém veřejném prostoru za největší hrozbu pro současnou demokracii a snaží se přispět k nápravě tím, že pořádá všude po světě s obrovským ohlasem (na jeho vystoupeních v Číně či Indii se scházejí tisíce účastníků) veřejné debaty o spravedlnosti, v nichž se lidé učí argumentovat (viz www.harvardjustice.org).
Ekonom Tomáš Sedláček, autor bestselleru Ekonomie dobra a zla, v našem kontextu dělá něco podobného. Pod titulkem Smí být filosofie praktická? hájil nedávno v Hospodářských novinách v dialogu s filosofem a publicistou Petrem Fischerem klíčovou roli filosofického diskurzu ve veřejném prostoru. Hněv nad stavem věcí roste i významní ekonomové jsou kritičtí vůči současnému vývoji kapitalismu, ale chybí „spojující malta, někdo, kdo by debatu držel pohromadě, občas (ne pokaždé!) ji směřoval k jakémusi cíli. No a mám pocit, že až příliš často předáváme tuto roli někomu, komu nepatří… politikům. Zdá se mi, že toho od těch politiků chceme někdy příliš moc. V mém zjednodušeném pojetí světa se to má většinou takto: politik je ovlivněn mysliteli, a idejí či ideologií, kterou vymyslel někdo jiný (mimo jiné filosofové, sociologové, ekonomové atd.). Role politiků je vybrat tu správnou vizi pro sebe, nadchnout pro ni národ a pak ji aplikovat do psané i nepsané podoby. Filosofové by se své role v tomto vzdávat neměli“.
Je dobře, že se tato zdánlivě abstraktní výzva neztratila v hluku pseudokonkrétních čísel o růstu HDP, řecké krizi, svrchovaných dluzích, rozpočtových škrtech či ve žvanění analytiků různých bank a makléřů, kteří okupují české deníky. V Evropě nikdy nezvítězila žádná zásada, žádná idea, žádná skupina. Každá probouzela odpor jiných skupin a idejí, a to ji udrželo v rozumných mezích – tato rovnováha různého byla důvodem našeho historického úspěchu. Dnes ale hrozí, že ideologie škrtání společnosti i státu nebude mít protihráče a Evropa rovnováhy mezi různými životními projekty podlehne nesouměřitelné moci globální finanční oligarchie.
Moderní společnosti jsou napjaty mezi dvěma imperativy. Na jedné straně diferenciace do specializovaných odvětví, která je podmínkou růstu produktivity práce; na straně druhé pak nutnost prosadit nějakou sdílenou představu o celku společnosti, abychom si navzájem rozuměli a naše práce měla smysl. Nějaký společný příběh, utkaný z archetypů a obrazů, které jdou s lidstvem od počátku, jako milování, jako hlad, jako mor, jako válka, jak se říká v jedné básni Jaroslava Seiferta. Každý z oborů, do nichž specializace rozbíjí společnost, by chtěl být nezávislý na instancích, které zastupují celek společnosti – říkáme tomu depolitizace vědy, ekonomiky, státní správy. Možnosti, které specialisté objevují, musejí být ale integrovány do našeho společného světa, začne se proto hledat nějaká vize celku společnosti, která je těm specializovaným oborům nadřazena – přichází fáze repolitizace vědy, ekonomiky, státní správy. Začne se hledat „malta“, která by naši volbu mezi různými možnostmi, objevenými odborníky, zdůvodnila v argumentujícím diskurzu.
V moderních demokratických společnostech jsou příznakem toho, že se „spojující malta veřejných debat“ vydrolila a že se ji lidé snaží spontánně vyrobit, naučné bestsellery. Jejich velký ohlas u veřejnosti dokazuje, že si lidé uvědomují dosah změn, které specializovaná odvětví vnesla do jejich životů, a snaží se je vepsat do nějakého věčného příběhu, vzít si zpět vládu nad svým světem, kterou jim odborníci vzali.
V padesátých letech například psali bestsellery fyzici. Fyzika byla modelovou vědou, o jejím místě v našem společném světě se vedly divoké debaty a sama filosofie se pod hlavičkou neopozitivismu tlačila do její blízkosti, aby na ni padl alespoň odlesk „pravé vědeckosti“. Později byly bestsellery knihy N. Wienera, zakladatele kybernetiky, lidé věřili, že budoucnost patří samoregulujícím se systémům. V šedesátých letech psali bestsellery sociologové, ovládli dokonce i interpretaci psychických chorob, ty měli za jeden z důsledků třídní společnosti, jednorozměrnosti člověka a represivní tolerance. V osmdesátých letech převzala roli modelové vědy biologie, diskutovalo se o sobeckém genu a biotechnologiích; po pádu berlínské zdi ovládly scénu nakrátko politické vědy, debatovalo se o střetu civilizací či naopak o konci dějin. Globalizace dala slovo ekonomii, ta se ve své zmatematizované podobě stala „poslední podobou dějin“, budoucností, které musíme otevřít dveře, i když jsme sami doma a máme strach.
Kniha Tomáše Sedláčka Ekonomie dobra a zla se stala v českém veřejném prostoru nejen bestsellerem, ale také poučným příkladem praktické filosofie. Autor vpisuje ekonomii do příběhů, které vyprávějí starořečtí a křesťanští filosofové, René Descartes či Adam Smith, a také do archetypů, které drží pohromadě náš historický svět. Všichni provozujeme v různých životních situacích nějaký druh praktické filosofie, když se například obrátím na přítele se svými úzkostmi, on je vepíše do nějakého příběhu, vypráví mi třeba svou vlastní zkušenost se ztrátou milované ženy nebo se vzpurným synem a vepíše tyto své zkušenosti do „příběhu lidských lásek a potíží rodičovství“, které zná třeba z gymnaziální četby. Filosofie vyprávějící příběhy, které nám pomáhají řešit existenciální krize, je, jak píše Sedláček, skutečně „matkou všech věd, ekonomie, sociologie, psychologie, ale i fyzika a matematika byly kdysi filosofií – a vlastně jí dodnes v širokém slova smyslu jsou, byť má každý obor svou vlastní výseč, jazyk, metodu, otázky a zakázaná témata, tedy tabu. Nicméně, chceme-li měnit systém, tedy nejen zákony, ale i priority, otázky (což přece je filosofická debata), pak to musíme udělat společně. …chtěl bych vyzvat filosofy v rámci jednotlivých oborů, aby se této společné role nevzdávali… Jinak se obávám, že bez malty nebude držet stavba ze sebelepších komponent“.
Praktická filosofie je v nejobecnějším smyslu „argumentující rekonstrukcí“ našeho společného světa po rozpadu tradic. Potřebujeme ji, protože modernost zpřetrhala a vyprázdnila tradice, náš společný svět se stal nesrozumitelným, musí být proto rekonstruován na základě argumentů. Ve všech svých podobách filosofické texty vyprávějí příběhy, z nichž odvozujeme argumenty, které nám pomáhají orientovat se ve světě plném „výbušných zlotvorů“ (tak Jaromír John nazval automobil) vnesených do něj technickým pokrokem. Praktická filosofie nás učí rozlišovat mezi tím, co má být zachováno a co změněno, probouzí v nás cit pro to, co je problematické, vyzývá nás ke konverzi k novým projektům světa, nebo nás před nimi varuje.
Příběhy, do nichž vpisujeme naše jednání, jsou maltou, bez níž by argumentující diskurz ve veřejném prostoru byl pro většinu lidí nesrozumitelný, neměl by pro ně smysl, přeslechli by ho.
Nutnost rekonstruovat společný svět na základě argumentů je důsledkem tyranie aktuálnosti, kterou do našich dějin vnesla technověda. Slovo aktuální dnes upadlo na úroveň ranních zpráv, ve skutečnosti je to ale jedno ze zakládajících slov Západu, které označuje otřesné důsledky faktu, že mezi minulostí a budoucností pokrok otevřel propast – aktuální je to, co přes propast mezi budoucností a minulostí slibuje postavit most. Umět stát na okraji té propasti a hledat způsoby, jak ji přemostit, je úkolem praktické filosofie v době (post)moderní.
Co je nejaktuálnější v této době „pozdější než pozdní“, jak jsem ji nazval v knize Společnost nevolnosti? Jaká praktická filosofie nám pomůže nalézt nějakou odpověď na otázky té doby?
James E. Lovelock, autor hypotézy Gaia, napsal, že kořistnická ekonomika uvalí na budoucí generace „obrovské břímě odpovědnosti – budou se muset stát správci Země. Jen si představte, že bychom byli závislí na dohodách mezi kmenovými frakcemi, na které je dnes lidstvo roztříštěno, nejen potravou a obydlím, ale i každým lokem svěžího vzduchu, který prozatím dostáváme zdarma a považujeme za samozřejmost“.
Správci Země jsme se už stali, privatizace pozemských zdrojů pokročila za práh politické a sociální udržitelnosti; propast mezi budoucností a minulostí má dnes formu „obrovského břímě odpovědnosti“, protože naše přežití na planetě Zemi závisí na naší svobodné volbě, a tím na kvalitě naší argumentace a kvalitě politického systému. Tak „obrovské břímě“ můžeme unést, jen pokud postavíme naše jednání na teorii, na osvobozujícím odstupu od našich cílů, bez něhož bychom přeslechli Ne, které nám Země (matka Gaia) říká.
Má být filosofie praktická, jak si přeje Tomáš Sedláček? Petr Fischer odpovídá, že filosofie může pomoci politice jen tím, že přispěje k osvobození společnosti od času, který je celý zaměřen na co nejrychlejší a nejintenzivnější využívání všeho, co je. Filosofie přináší „čas v celku“, jak říkali disidenti, čas odstupu od imperativu Využij a spotřebuj!, od instantních požitků. Teprve objev takového „času odstupu“ umožňuje jednat politicky, a to znamená přiměřeně a trpělivě míchat různé racionality, různé formy legitimnosti, protože takové míchání „je jediná šance, jak v neustále proměnlivé situaci rozhodovat spravedlivě a citlivě“. Čas, o kterém tu mluví Petr Fischer, je čas teorie, odstupu, kontemplace.
Oba mají pravdu. Praktická filosofie nestojí proti filosofii teoretické či kontemplativní jako by byla jejím opakem; teorie a praxe jsou stejně důležité póly života. Latinské slovo contemplare znamená pozorovat, třeba nebeskou klenbu, něco, co není a nebude v naší moci, dálavu, která obklopuje náš domov, jak říká Erazim Kohák. Ve starém Řecku teoria byla oficiální delegace, která zastupovala města, pozvaná k velkým oslavám náboženským nebo sportovním, původní význam toho slova je „průvod pozvaných hostů, na který se lidé dívají“. Ve slově teoria stejně jako ve slově kontemplace je obsažen osvobozující odstup od našich cílů, které se musíme naučit nejen realizovat, ale také pozorovat jako vzdálenou nebeskou klenbu. Bez tohoto odstupu bychom byli jen fanatiky, kteří neslyší Ne, které nám říká vše, co už nemůžeme měnit, jen tomu být na blízku. Co je skutečné, se prosazuje vždy proti zaslepující „cílevědomosti“ smrtelných bytostí.
Václav Bělohradský
Teoretický či kontemplativní postoj je založen na zdůvodněném odstupu od toho, co se vnucuje jako nepochybný, přirozený, samozřejmý cíl našeho jednání. V epoše globalizace je nejvíce praktické to, co vnáší do společnosti odstup od ekonomického růstu a konzumistické obsese, od povinnosti stále bohatnout a růst. Jan Patočka ukázal, že odstup, ve kterém se rodí rozumné argumenty, je jedinečnou transformací démonična – posvátného vytržení, orgiastických slavností, které zná každá lidská společnost. Posvátná extáze, náboženské vytržení láme diktaturu přežití, která vládne všednímu dni, člověk si uvědomuje, že existují chvíle tak přeplněné smyslem a energií, že ve srovnání s nimi je náš klopotný každodenní boj o obživu cílem jen relativním. „Démonično“ – píše Patočka – „musí být uvedeno ve vztah k odpovědnosti, v němž původně není.“ Překonat diktaturu všedního dne ale bez toho, abychom se vydali temné síle démonična, bez drog, bez rozpoutávání nenávisti k nepříteli a panického strachu o „naše všechno“. Filosofie je teorie ve smyslu svobody před všedním dnem starostí a potřeb, kterou jsme si vyvzdorovali na temnu démonična – neobětujeme jí své jasné vědomí.
Klíčovým znakem globálního kapitalismu je nová aliance mezi svobodou a démoničnem, která zpřetrhala vztah mezi svobodou a odpovědností nastolený v dějinách Západu pod heslem filosofie. Ne rozum, ale démonično ve formě konzumismu a masového narcisismu roztáčí ekonomický růst. „Naší době chybí přiměřenost“ – napsal Tomáš Sedláček – „je třeba odvyknout si od spotřební drogy tak, jak si od ní odvyká závislý člověk… znevážena byla politická odpovědnost...“
Být dobrými správci Země předpokládá především emancipovat veřejný prostor od mediálního aparátu, jehož operátoři nám ve službách globální hyperburžoazie vnucují ekonomický růst jako jediný legitimní cíl, jehož zpochybnění je příznakem duševní choroby. „Každý z hlavy jistě vyjmenuje půl tuctu racionálních důvodů, proč je lepší být rok od roku bohatší a konzumovat více zboží a služeb než naopak“ – napsal novinář Petr Zídek. Slovo praktické dnes okupoval tento zaslepený fundamentalismus, jehož jádrem je představa, že jen to, co zaručuje další ekonomický růst, je racionální a etické.
Tekutý hněv, který v nás instinktivně probouzí lidskou důstojnost ponižující škrtání společnosti, cynismus hyperburžoazie a agresivní pojetí soukromovlastnických práv typické pro tento „čas splácení dluhů, které jsme nenadělali“ obsahují v sobě mnoho démonického – jako každá emoce. Úkolem praktické filosofie v nejobecnějším smyslu je vynalézt teorii hněvu neboli umění hněvat se za jasného vědomí.
V závěru své knihy Tomáš Sedláček vyzývá ke svobodě před ekonomickým růstem, k odpovědnosti sytých: „Jsme natolik bohatí a silní, že nemáme vnějších omezení… musíme se ovládat sami, bez jakéhokoli vnějšího materiálního, politického či etického příkazu.“ Ale právě toto sebeovládání, tato nová praxe, není možné bez návratu k teorii, ke kontemplaci, k distanci od té démoničnem přeplněné umělé konstrukce, kterou je naše spotřební já.
Ve společnosti globálního kapitalismu je rozhodujícím úkolem praktické filosofie vrátit do veřejného prostoru odstup, udělat ze slepého hněvu hněv vidoucí. Teorie je tu jedinou praktickou filosofií.
