Hlavní obsah
Peter Kolárčik Foto: archiv Petera Kolárčika

V tom kole jsme chyceni všichni. Peter Kolárčik natočil podcast o úzkostech mladých umělců

Peter Kolárčik (24) je slovenský hudebník a student Ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Na webu Artyčok.tv najdete jeho šestidílný podcast Na čom makáš?, v němž zkoumá úzkosti a přehodnocování ambicí studentů uměleckých škol i už etablovaných umělců, jejich ekonomické podmínky či samotný smysl tvorby.

Peter Kolárčik Foto: archiv Petera Kolárčika
V tom kole jsme chyceni všichni. Peter Kolárčik natočil podcast o úzkostech mladých umělců

Stěžejní linkou, jež propojuje jednotlivá témata, je v podcastu Na čom makáš? vaše přátelství s protagonistou Filipem, který se po náhlém odchodu ze školy potýká se smutkem a otázkou, co dělat dál. Pomohla vám společná práce, abyste se o něm dozvěděl víc?

My jsme kámoši, probíráme spolu všechno. Mezi našimi rozhovory, kdy jsem nahrával, a těmi, kdy jsme se bavili „jen tak“, nebyl v podstatě žádný rozdíl. Ale určitě nás sblížily jeho problémy, já teda většinou jen naslouchal a ptal se, protože jsem častokrát vůbec nevěděl, co mu poradit.

Když začal zvažovat, že z umprumky odejde, tak jsem mu na jednu stranu rozuměl. Nechtěl zůstat na studiích jen proto, že se to „očekávalo“. Myslím, že většina spolužáků podobnou rozhodnost nemá a mnoho z nich chodí do školy dál jen proto, aby to nevypadalo divně, aby nemuseli nikomu nic vysvětlovat, aby nezklamali rodiče, aby si udrželi studentské výhody… Na druhou stranu jsem měl pořád pocit, že to Filip přehání, že by se měl uklidnit, nebýt takový perfekcionista, nebrat umění až tak vážně a školu normálně dochodit.

Ale i když jsem mu neuměl poradit, myslím, že pro něj bylo důležité mít možnost se někomu svěřit. Nedávno mi psal, že to bylo jako terapie zdarma.

Kdy vás napadlo proplést Filipův příběh s výpověďmi dalších umělců a umělkyň?

Původně šlo o dva oddělené projekty. Z Filipova vyprávění měl vzniknout film. A rozhovory s lidmi z uměleckého prostředí o produktivitě, změnách priorit a skloubení práce, rodiny a tvorby jsem chtěl publikovat jako texty. Na platformě Artyčok.tv mi ale navrhli, abych je doprovodil nějakou audio stopou. A tehdy jsem začal přemýšlet nad formátem podcastu. Nakonec mi přišlo přirozené zkombinovat vše právě s Filipovým příběhem, který byl stejně vždycky nejsilnější ve svém čistém vyprávění.

Problém potom ovšem nastal v tom, že když jsem rozhovory s umělci nahrával, všem jsem říkal: „Hele, v pohodě, neboj, já to audio nezveřejním, mluv klidně sprostě…“ A pak jsem cítil jako eticky problematické ty záznamy použít. Ale s každým z nich jsem se ve finále domluvil a nahrávky upravil, aby se za ně nemuseli stydět. Taky jsem ten proces v podcastu explicitně popsal, aby to bylo posluchačům jasné.

Je znát, že se lidé v rozhovorech nedrží zpátky – což je ve výsledku skvělé. Hodně z nich hovoří o vyčerpání a vyhoření. Je tohle pro vás stěžejní téma podcastu?

Vyloženě o vyhoření je tam příběh fotografky Venduly Knopové, která měla tak velké pracovní nasazení, že zkolabovala a skončila v nemocnici. Pak si řekla, že si to musí dát v hlavě do pořádku, a odjela na půl roku do Střední Ameriky. Tam začala přehodnocovat své priority a po návratu úplně přestala s profesionálním focením, živila se jako uklízečka bytů a do toho si dělala volné umění, bez ambicí na vystavování. Následně se jí narodila dcera a dneska vtipně říká, že žije životem dospělého člověka, který si čte recenze sušiček na prádlo.

Instalace Jakuba Chomy na loňské výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého

Foto: Společnost Jindřicha Chalupeckého/Tomáš Souček

Možná spíše než vyhoření je pro mě důležité to téma přehodnocování ambicí a priorit, a to i v méně extrémních variacích. Hodně respondentů totiž postupně došlo k tomu, že v životě nechtějí jen dřít nebo se marně snažit o nějaké společenské uznání.

Rozhovory jsem začal dělat i kvůli vlastnímu strachu ze změn a myslím, že mi pomohly nahlížet na ně optimističtěji. Lidé mají různá období, různé práce, jejich priority se časem mění a není potřeba brát to tak tragicky, jak jsme to brali my s Filipem.

Vaši hrdinové se často cítí pod silným tlakem školy, případně okolí, které po nich vyžaduje neustálou produktivitu. Myslíte si, že je to do jisté míry generační záležitost?

Když to porovnám se svými rodiči, je tam neskutečný rozdíl. Myslím, že předchozí generace měly větší jistoty: lidé věděli, kde budou v následujících letech bydlet a pracovat, u nás to tak obvykle není.

Taky je to samozřejmě mým zaměřením – v umění to nikdy nebylo lehké. Ale například za socialismu bylo umělcům jasné, že se svou volnou tvorbou nemají moc šanci uspět finančně ani společensky. My už jsme vyrůstali v prostředí, kde je nám neustále připomínáno, že můžeme dosáhnout, čehokoli chceme, že je potřeba jenom objevit svůj potenciál a pořádně makat.

Vzpomínám si, jak jsme s kamarády na střední škole opovrhovali životním stylem vlastních rodičů: mít nějakou stabilní nudnou práci, do které chodíte jen kvůli penězům, večer koukat na televizi a občas si vyrazit na dovolenou. My se chtěli živit tím, co nás doopravdy baví a naplňuje i v osobním smyslu. To ale potom vede k tomu, že se své koníčky snažíme přetvořit v kariéry, což není jednoduché a dokáže to jen málokdo. Což dále zvyšuje tlak, pod nímž fungujeme.

Na to ostatně dojel Filip – umění se věnoval bez přestání, ve škole dokonce přespával. Spokojenost se však nedostavila.

Filipovi se stalo to, že si svůj největší koníček obrátil v něco tíživého a deprimujícího, měl pocit, že není schopen být dostatečně dobrý, aby uspěl. Pocit nedostatečné produktivity ho provázel celým studiem, až si ve finále řekl, že takhle dál nemůže. Teď chodí na terapii a zjistil, že to bylo způsobeno i nízkým sebevědomím. Až dnes, po více než dvou letech od ukončení studia, se dokáže zase věnovat umění a zároveň nebýt příliš zatížený pocity nedostatečnosti či snahou o úspěch.

Kdo je ale úspěšný umělec? Dá se to vůbec popsat?

V umění žádná reálná hranice úspěchu neexistuje, je to jen v hlavách lidí. Přesto lze asi vysledovat nějaké tři roviny, podle nichž se to obvykle posuzuje. První je viditelnost – ve výtvarném umění jde o to, jak často dotyčný vystavuje či jaká získal ocenění. Další rovinou jsou peníze – uživí se daný umělec svou tvorbou? Kolika dalším pracím se musí věnovat?

A poslední rovina je nejdůležitější, a sice osobní: hodně lidí mi v rozhovorech řeklo, že za největší úspěch považují, že se můžou aspoň nějakou část týdne věnovat tomu, v čem vidí smysl. A to jim prostě stačí.

S posuzováním úspěchu souvisí i soutěživost, jíž je umění prostoupeno. Loňští nominanti na Cenu Jindřicha Chalupeckého, která je určena pro vizuální umělce do 35 let, mezi sebou soutěžit odmítli, jednotlivá umělecká východiska podle nich nemá smysl porovnávat. Co si o tom myslíte?

Mně to přijde logické. Zrovna Cena Jindřicha Chalupeckého byla postavena na tom, že umělci a umělkyně vytvořili pro společnou výstavu nové projekty, z nichž pak komise vybrala jeden vítězný. Což mi přišlo absurdní – nejen proto, že umění je tak různorodé, že samotný pojem „nejlepší dílo“ je problematický, ale taky právě proto, že to úplně zbytečně vytvářelo atmosféru soutěžení. Nemyslím si, že tahle „sportovní“ metoda umění prospívá.

Když je vaše generace schopná přehodnocovat některé zažité modely chování a podnikat konkrétní kroky k jejich změně, má i nějaký revoluční potenciál?

Každá generace má revoluční potenciál. Záleží jen, jak s ním naloží. Co se mi na mé generaci líbí – i když teď hodně zevšeobecňuju a zjednodušuju – je, že se nezajímá jen o sebe, ale že se stará o věci kolem. Že se je snaží promýšlet. Nejvíc je to znát na tématu klimatické krize.

Jakou roli tu může sehrát umění?

Ekologické otázky v něm v posledních letech dost rezonují, je skvělé, že je umělci reflektují. Zároveň jsem však skeptický vůči myšlence, že by umění mělo něco reálně měnit. Je mi sympatičtější, když si umělci – ale i kurátoři – na sebe neberou odpovědnost za osvětu, vzdělávání či přímo politickou akci. Přijde mi, že se pak z umění vytrácí to nejdůležitější: jeho autonomnost a v podstatě i „zbytečnost“. Tu vnímám pozitivně, protože nejasnost záměru, absence jasného cíle je paradoxně hrozně potřebná.

Instalace Marie Tučkové na loňské výstavě finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého

Foto: Společnost Jindřicha Chalupeckého/Tomáš Souček

Zároveň je pro mnoho lidí těžké si to pro sebe obhájit. V dotazníku, který jsem dal vyplnit spolužákům, popisovalo mnoho z nich frustraci, že umění není pro společnost dost prospěšné, a měli výčitky, že jsou příliš zaměřeni sami na sebe.

Řada umělců se ovšem kromě volné tvorby věnuje taky aktivismu nebo snaze o reálnou změnu mimo umění, a toho si velmi cením. Umělec přece nemusí pouze tvořit, je i občan, který se může přímo podílet na dění kolem sebe.

Jak vy a vaši spolužáci prožíváte pandemii koronaviru?

Zpočátku si mnoho lidí oddychlo a přehodnotilo to neustálé honění se za něčím – hlavně teda ti privilegovanější, které pandemie finančně až tak neohrozila. V prvních měsících se to nicnedělání hodně řešilo. Ale teď se setkávám spíše s tím, že nechození do školy pomohlo lidem naopak najít ztracenou chuť do tvorby a že tvoří více než dřív.

Ten pocit taky znám – když něco musím udělat, dělám to s menší radostí, než kdybych totéž dělal jen tak pro sebe. Umělecká škola má studentům dávat primárně prostor pro svobodnou tvorbu, avšak když už tam jsme a „musíme“ něco dělat, dostavují se pochybnosti, jestli to děláme pro školu, nebo protože skutečně chceme. Takže i v tomhle ohledu by mohla být pandemie přínosná. Nechci tím ovšem bagatelizovat nárůst úzkostí a depresí, k němuž podle výzkumů dochází.

Bavíme se o nicnedělání a potřebě nebýt aspoň chvíli produktivní. Jak se ale takové nicnedělání dělá? Kamarádka mi vyprávěla, že už žije v módu, kdy se snaží využít každou minutu, že třeba u vaření poslouchá podcasty a rozhovory, aby „jen“ nevařila…

Tak to mám taky, musím říct. Zvykl jsem si na poslouchání podcastů i na procházkách. A když někdy vyrazím bez sluchátek, aspoň se nutím přemýšlet o věcech, o nichž bych přemýšlet měl, žádný volnoběh, hlavně aby to nebyl promarněný čas. Protože produktivita není jen samotná suma věcí, které uděláme, ale i přístup k času – nakolik ho využíváme na vzdělávání, seberozvoj a tak dál. Jsme v tom kole chyceni všichni a jen těžko se z něj vystupuje.

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků