Hlavní obsah
V sedmdesáti devíti letech zemřel minulý týden textař, básník, zpěvák, filosof a chartista Jan Vodňanský. Foto: Jan Handrejch, Právo

Toho i toho je mnoho… Václav Bělohradský vzpomíná na Jana Vodňanského

Často připomínám tezi Romana Jakobsona, jednoho ze zakladatelů pražského strukturalismu, o dramatickém zlomu mezi 19. a 20. stoletím. Druhá polovina 19. století byla dobou „prudké inflace jazykových znaků (…), typické kulturní projevy oné doby jsou neseny snahou zastřít stůj co stůj tuto inflaci a zvýšit všemi prostředky důvěru k papírovému slovu“.

V sedmdesáti devíti letech zemřel minulý týden textař, básník, zpěvák, filosof a chartista Jan Vodňanský. Foto: Jan Handrejch, Právo
Toho i toho je mnoho… Václav Bělohradský vzpomíná na Jana Vodňanského

Pozitivismus, naivní realismus, ukolébavý iluzionismus v literatuře, to jsou prostředky, kterými se sanoval úvěr slova a „upevňovala víra v jeho reálnou hodnotu“.

Důvod tehdejší inflace „papírových slov“ je zřejmý: rozbíhá se masová komunikace, bulvární a stranické noviny nezastavitelně chrlí lži, které vedou k úpadku smyslu a „vzpouře mas“. Nadvláda osvícenských elit končí.

Typické projevy 20. století naopak „soustavně odhalují“ zásadní rozdíl mezi znakem a označeným předmětem, na všech frontách se bojuje proti „vyprázdněným“ měšťáckým frázím, moralistické rétorice a mlhavým proklamacím politických stran a oficiálních umělců.

A Jakobson dodává: „Proč je zapotřebí ostře zdůraznit, že znak nesplývá s předmětem? Proto, že vedle bezprostředního povědomí totožnosti mezi znakem a předmětem (A = A) je nutné bezprostřední povědomí nedostatku totožnosti (A ≠ A).“

Bez protimluvu není pohybu pojmů, není pohybu znaků, vztah mezi pojmem a znakem se automatizuje, „povědomí reality odumírá“.

Velkou záhadou pro mě jako jednoho z méně významných představitelů poválečné generace v kultuře jsou tyto dvě otázky: První je, proč socialistická moc přejala dědictví druhé poloviny 19. století, odmítla avantgardu, trvala jednostranně na totožnosti mezi znakem a předmětem, a odsoudila tak vědomí reality k smrti udušením. Přitom vědomí plurality znakových systémů bylo původně nástrojem boje proti třídně motivované tuposti spokojených „masňáků“ z lepších bytů na velebných Vinohradech, té umírající třídy. Proč se komunistická moc ztotožnila s prostředky, kterými se inflace papírových slov zakrývala, a ne s těmi, které ji odhalovaly?

Petr Skoumal a Jan Vodňanský společně na pódiu.

Foto: Supraphon - Bohumil Šálek

V českém kontextu nezbývá než uznat, že to byl velký výkon Zdeňka Nejedlého, který masivně recykloval obrozenecký ukolébavý iluzionismus Tyla, Baara a Raise (Pan hrabě si vzal dvakrát vepřové s hráškem, sláva!) či idylickou nacionalizaci rozporného náboženského hnutí u Jiráska a spol. Bylo to v křiklavém rozporu s ideou socialismu, která přece byla jednou z cest k emancipaci mas od slov-gaunerů!

Vinou Nejedlého byl český socialismus groteskním kříšením výrazových prostředků dávno mrtvých; odtud směšná frázovitá tendenčnost socialistického realismu. Proto byla od poloviny padesátých let kritika socialismu především kritikou jazyka, do kterého se u nás vtělil. Několik generací vedlo s mocí spor ne o ideu socialismu, tu by mnoho z nás přijalo, ale o jazyk, kterým byla sdělována.

Socialismus u nás nenavazoval na poselství odvážných odmítačů slov-gaunerů, která nám vyprázdnila srdce do té míry, „že jsme si neuměli představit, co slovo válka znamená“, jak řekl Karl Kraus. Naopak, tak dlouho navazoval na slova-gaunery, až se sám u nás stal slovem-gaunerem!

„Jak ti dupe bytí?“

Druhá záhadná otázka je tato: Jak mohla moje generace tak nekriticky za výraz svého životního pocitu přijmout groteskně patetické fráze-gaunery existenciální filosofie Martina Heideggera? Například „člověk je pastýř bytí“ nebo „zdravá tvrdost a odborná jistota neústupného prostého tázání po podstatě bytí“ nebo „filosof trpělivě čeká, až se mu zjeví, co je za všemi jsoucny“.

Já měl štěstí, byl jsem očkován svým spolužákem na „fildě“ Janem Vodňanským. Přeměřil si mě jednou na chodbě a přátelsky se zeptal: „Jak ti dupe bytí?“

Porozuměl jsem apelu té věty. Je třeba osvobodit jazyk od obou postojů: jak od „žargonu autenticity“, který předstírá, že jeho věty jsou nekonečně hluboké, že říkají víc, než jsme schopni pochopit, tak i od toho postoje, který se snaží donutit jazyk mluvit jen o tom, v čem moc pozná svou apologii.

S narážkou na známý Švejkův výrok řekněme, že „uvnitř každé věty je ještě jedna mnohem delší než ta, co jsme právě řekli a druzí pochopili“. Tu delší větu už neřekneme my, ale ti, kdo se k ní vrátí jinde a jindy, ten smysl v ní totiž není, teprve se z ní zrodí.

Václav Bělohradský (1944) je filosof a kmenový autor Salonu.

Foto: Petr Horník, Právo

Jan Vodňanský byl jedním z hrdinů boje o osvobození jazyka jak od přetížení hlubokomyslností, tak od ponížení povinnou apologetičností.

Ve střední Evropě je ten boj vyčerpávající, nebezpečný a trvá už tak dlouho.

Přitom jde v podstatě o prostou věc: jedni se snaží něco říct a druzí něco pochopit, a nikdo nesmí chtít vědět předem, jak to dopadne. Nic víc. Ale ani nic míň! Je to příliš?

„Vojín Mauglí, vojín Mauglí / má na bráně návštěvu!“

yknivoNumanzeSaNyknalC
Sdílejte článek

Reklama

Výběr článků