Štěpán Kučera: Román o nakladatelském rodu Vačlenů

V prologu vystupuje Karel Vačlena nejstarší, vážený mladoboleslavský knihkupec a nakladatel. Jeho praktikant, posléze též známý nakladatel Bedřich Kočí na svého mistra a učitele vzpomíná v pamětech vděčně jako na moudrého, mlčenlivého podivína, který neměl vlastní děti, ale „svým synovcům a neteřím byl vždy štědrým, dobrým strýčkem“. Jeden ze synovců se jmenoval rovněž Karel Vačlena, u strýce pracoval jako příručí a rozhodl se kráčet v jeho stopách.

Podle rodinné legendy – jejíž věrohodnost dnes těžko ověřit, ale do románu by se hodila – mladý Karel Vačlena získal kapitál k založení vlastního podniku tak, že svého strýce okradl.

Pár let vydával emancipační „čtrnáctideník ku zábavě a poučení českých žen“ Vesna, na jehož přípravě se podílela i první česká novinářka Olga Fastrová. Poté pracoval postupně v knihkupectvích v několika českých městech, až roku 1921 zakotvil v Jablonci nad Nisou, kde založil vlastní knihkupectví s papírnictvím; a o tři roky později k němu připojil ještě nakladatelství s názvem Karel Vačlena a s jabloní ve znaku. Roku 1926 zemřel, podnik pak řídila jeho manželka Františka.

Velkou část produkce nakladatelství tvořily knihy Marie Solimanové a Jana Břízy, což byly pseudonymy Františky Vačlenové, pilné spisovatelky románů červené knihovny. Edice, v níž její knihy vycházely, nesla příznačný název Matčina knihovna.

V roce 1929 Marii Solimanové čili Františce Vačlenové vyšel „román zbohatlých a zchudlých ze sklářského prostředí na Jablonecku v horečnatém ruchu poválečném“ – Zachraň mne!. Vypráví o hodné, jenže nehezké dívce z bohaté rodiny, jež prožívá trápení s citově rozháraným manželem, aby se však v závěru přece jen dočkala zasloužené lásky.

Možná šťastné konce románů Františky Vačlenové pouze vycházejí vstříc požadavkům žánru; ale autorčina pravnučka Věra věří, že prababička Vačlenová ve svých příbězích snila o tom, co jí ve vlastním životě chybělo: „Jako dítě jsem slýchávala, že měla na starosti čtyři děti, dům, zahradu, chovali i kozy. Ona byla na to všechno sama. Psala a taky zpívala, a když zpívala, bylo to slyšet po celém městě, protože bydleli na vršku. Jsou to zvláštní příběhy, co si ve svých knihách představovala. Myslím, že velmi toužila po porozumění a lásce.“

Nakladatelství mělo také edici Knihovna dobrodružství, výzkumů a cest. O tu pečoval Karel, syn manželů Vačlenových. Z francouzštiny překládal populární dobrodružné knížky Gustava Aimarda – k nejznámějším z těch, co v Jablonci vyšly, patří „román z dějů mexických“ Stopovač, jehož obálku ilustroval tehdy devatenáctiletý Zdeněk Burian.

Karel Vačlena mladší v edici vydal, pod pseudonymem Andrij Guba, i svůj „román z Lesních Karpat“ Zelená bije – sekera bije. Spíše než román jsou to volně propojené povídky, črty a historky z Podkarpatské Rusi, kde autor působil jako notář.

Jestliže můžeme v románech Františky Vačlenové snad číst o jejích životních touhách, v psaní Karla Vačleny mladšího lze skoro jistě zahlédnout, jak sám sebe viděl, či vidět chtěl. V knize Zelená bije – sekera bije popisuje jistého mladého notáře z Čech, jenž by se svou zdatností mohl měřit snad jen s Old Shatterhandem – je výborný stopař, střelec a lovec zvěře, a přitom obětavě pomáhá karpatským vesničanům. „Keby len takových ludí bolo na svete. Keď može, všetko zrobí,“ pochvaluje si místní gazda.

Paní Věra vzpomíná i na svého prastrýce Karla Vačlenu mladšího: „On byl hrozně zvláštní,“ říká. „Hodně se fotil, měl vzorně srovnaná alba fotek a na těch fotkách vždycky vystupoval jako hrdina. Buď velký myslivec s namířenou puškou, nebo indiánský náčelník, jindy stál v lodi a ukazoval svaly, vrhal dramatický pohled a měl nůž v zubech. Všechny ty jeho fotky i různé písemnosti jsem vyhodila, nedělalo mi dobře mít je doma.“

V hesle internetového Slovníku českých nakladatelství čteme: Na činnosti nakladatelství se diletantskou literární, výtvarnou i hudební tvorbou podílel syn manželů Vačlenových Karel Vačlena mladší (* 1902, † 1986), který se nejprve angažoval ve skautingu, později působil jako notář na Podkarpatské Rusi. Za německé okupace kolaboroval s nacisty, 1968 v Turnově se sovětskou armádou a 1974 byl odsouzen k několikaletému vězení pro spoluúčast na vraždě své sestry Marie Bekové, bývalé knihkupkyně v Železném Brodě. Zemřel po návratu z vězení.

Jak se skaut a milovník hrdých prérijních lovců stal padouchem, kolaborantem a nakonec sestrovrahem? O kolaboraci s nacisty paní Věra neví, ke spolupráci prastrýce Karla se sovětskou armádou říká: „V roce 1968 lidi nechtěli, aby přišli Rusové, tak přemalovávali cedule, posílali je na druhou stranu – a mí rodiče vyprávěli, že Karel všechny ty cedule dával do pořádku, šel Rusy vítat, a ještě jim ukazoval, kudy mají jet. Lidi ho pak za to ztloukli.“

Rodinná vražda je ale vážnější věc. „Mě to hrozně trápilo, jako mladá holka jsem svou rodinu zapírala, protože jsem se za to styděla,“ vypráví paní Věra. „Nakonec jsem dospěla k tomu, že nemůžu opovrhovat svými příbuznými, když o nich skoro nic nevím – jaká měli trápení a proč se chovali, jak se chovali. Nemám právo nikoho soudit. Podle mě byli strašně nešťastní.“

Sourozenci byli čtyři – Karel, Václav (dědeček paní Věry), Jiřina a Marie. Žili v Železném Brodě v domě, kterému říkali Taraboš podle albánských hor.

„U domu byl velký pozemek a oni si ho rozdělili na čtyři části a děda do Karlovy části nesměl. Všude ploty, pomalu zátarasy, jako když se jeden druhého bojí. Bylo to strašně nepříjemné. Já jsem byla ráda s dědou v jeho chaloupce, ale ten barák Taraboš byl strašidelný – hodně dveří, všechny zamčené. Tenkrát mi táta říkal, že ten dům je prokletý. Teta Jiřina nám vždycky dala oběd, ale taky nechtěla, abychom tam moc jezdili. V té rodině byly velmi zvláštní vztahy.

Karla jsem jako dítě potkala před tou vraždou a potom už nikdy, protože on vždycky zalezl, s nikým nechtěl nic mít. Ale co třeba vím, a proto jsem ho neměla ráda: Jemu chodily do zahrady holky z ubytovny na jablka a na třešně. A on po nich střílel, nadával jim a nakonec ty krásné stromy radši pořezal, aby mu tam nikdo nechodil.

Jeho sestra Jiřina taky měla svá trápení. Slyšela jsem od dědy, že když se provdala a otěhotněla, měla pak tak těžký porod, že se doktor ptal jejího manžela, jestli chce zachránit matku, nebo dítě. A manžel řekl, že dítě. Dopadlo to obráceně, dítě nepřežilo, ona ano. Ale od té doby byla raněný člověk, protože manžela slyšela. Dítě dala pohřbít v Železném Brodě, ale nevěděli jsme, kde ten hrob je, nebyl označený, ona nám to nikdy neřekla, chodila tam tajně, každý den. To musela být bolest…

Jediný můj děda Václav měl děti a dočkal se i vnoučat. Na rodinnou tradici navázal tím, že měl v Turnově papírnictví.“

A Marie, oběť vraždy?

„Ta byla provdaná za zubního doktora Beka. A její maminka Františka k nim jednou přišla, když Marie zrovna myla schody. Tak maminka prohlásila, že se Marie nevdávala proto, aby někomu dělala služku – odvezla ji domů a k manželovi se Marie už nevrátila. Ta maminka si své děti hodně stahovala k sobě, zdá se. Marie pracovala v Železném Brodě jako knihkupkyně, byla strašně hodná, krásná a měla nádherné modré oči. Dávala mi dárky, třeba kytičku fialek či voňavé mýdlo.“

A ví se, proč ji Karel zabil?

„Proč, to nevím. Táta říkal, že snad na ni Karel hodil ze schodů kamna. A pak, prý aby netrpěla, ji dobil. Taky se v rodině šeptem říkalo, že Karel pomohl do hrobu i své mamince Františce, ale o tom víc nevím, jen jsem prababičce ještě jako dítě byla na pohřbu.

Když Karel po návratu z vězení umřel, Jiřina zůstala už úplně sama – to byl po smrti i můj dědeček a ona neměla nikoho. Neunesla to a v Taraboši se oběsila. Ale ještě předtím dům zapálila. Někdo si všiml kouře a zavolal hasiče. Ti požár uhasili a potom říkali, že to bylo na poslední chvíli, protože Karel sbíral zbraně a měl tam dva sudy se střelným prachem – požárníci říkali, že kdyby chytly ty sudy, zničilo by to kus města.“

Smrtí poslední sestry, která ještě pamatovala slávu rodinného nakladatelství a která do konce života zůstala nešťastně věrná svému démonickému bratrovi, smrtí v plamenech olizujících zdi prokletého Taraboše, román vrcholí.

Dům paní Věry stojí na kraji města, za ním jsou jen pole a ojíněné stromy. Knihy z nakladatelství Karel Vačlena už v domě žádné nejsou, paní Věra nechtěla být obklopená tou nešťastnou rodinnou historií, a tak se po smrti svého otce všeho zbavila.

„Je to ponuré povídání, kterým se nikdo nechlubil. Ale život jde dál,“ říká usměvavá paní Věra.

Vypravěč vychází ze dveří. Přemítá o tom, že osudy rodu Vačlenů jsou jako brakový román a že i brakové romány v sobě mají něco z tajuplnosti života.