Hlavní obsah
Nikola Ivanov Foto: Zuzana Lazarová

Spánek jako poslední rezistence. Nikola Ivanov o biopolitice spánku, kolonizaci noci i spánkových poruchách

„Problém spánkových poruch je obecně v tom, že místo abychom řešili jejich systémové příčiny a přehodnotili svůj přístup k práci a výkonnosti, snažíme se pouze vypořádat s následky,“ říká umělec Nikola Ivanov (1990), který se zabývá spánkem ze sociální a politické perspektivy. V současnosti připravuje rozšířené vydání sborníku textů na toto téma Odpočinek v neklidu.

Nikola Ivanov Foto: Zuzana Lazarová
Spánek jako poslední rezistence. Nikola Ivanov o biopolitice spánku, kolonizaci noci i spánkových poruchách

Proč jste si vybral téma spánku?

Zajímám se o něj od chvíle, kdy se u mě častěji začala objevovat spánková paralýza. Při této poruše se tělo během usínání či probouzení dostává do stavu absolutní ztuhlosti. Jde o zvláštní mezifázi mezi bdělostí a spánkem. Vidíte kolem sebe reálné prostředí, ale je to jen halucinace, která se navíc může propojit ještě s něčím dalším: například se vám zdá, že je někdo v místnosti. Může to být i dost děsivé.

Když jsem pochopil, o co se jedná, rozhodl jsem se zjistit víc: zkontaktoval jsem Národní ústav duševního zdraví a stal se dobrovolníkem v rámci výzkumu spánkové paralýzy. Během toho jsem se začal o spánek zajímat v širších souvislostech. Medicínské texty mi však často přišly apolitické, oproštěné od sociální reality. Zlomovým okamžikem bylo, když jsem si přečetl knihu Simona Williamse The Politics of Sleep. Ukázala mi, jak moc je spánek podmíněn kulturně, sociálně i politicky, že to není zdaleka tak samozřejmá a biologicky daná záležitost, jak by se mohlo zdát.

Postupně jsem objevoval další podobně zaměřené texty a nakonec se rozhodl i svou diplomovou práci na UMPRUM soustředit právě na oblast biopolitiky spánku. Přišla mi velká škoda, že se v češtině nedá s celým tímto diskurzem seznámit, včetně například knihy Jonathana Craryho 24/7, jež už byla přeložena do mnoha světových jazyků. Výsledkem je sborník Odpočinek v neklidu, který původně vyšel neoficiálně v pár kusech. Teď ho chci dopracovat, rozšířit a vydat ve větším nákladu.

Spánek je pro nás obecně pořád trochu záhada.

Je s podivem, že o něčem, čím trávíme skoro třetinu života, víme tak málo. Příčin je víc. Předně jsme se na spánek dlouho dívali hlavně skrze sny, říká se tomu oneirocentrismus. To, že se spánková medicína emancipovala jako samostatný vědní obor, je otázka až posledních asi devadesáti let. Začalo to, když byla ve dvacátých letech objevena distinktivní stadia spánku, což ho umožnilo dále zkoumat a vyhodnocovat pomocí EEG.

Nikola Ivanov

Foto: Zuzana Lazarová

Druhou hlavní příčinou je, že si spánek po celou lidskou historii spojujeme s pasivním stavem vědomí. To dokázala vyvrátit právě až spánková medicína, která ukázala, že náš mozek je ve spánku stále aktivní. Ale ta domnělá pasivita byla dlouho důvodem, proč byl spánek zavrhován a opomíjen. Humanitní a sociální vědy ho zcela ignorovaly; pomalu se to mění až teď.

Čím to, že je ten „pasivní“ narativ pořád tak silný? Ve vaší knížce se píše i o fenoménu halasného omezování spánku ve jménu zvýšení produktivity.

Zavrhování spánku jako lenosti a ztráty času se objevuje už v době antiky, například u Platóna. Historik Alan Derickson pak ukazuje, jak spojení protestantské etiky, raného kapitalismu a disciplinace obyvatelstva v 18. století vytvořilo příhodné podmínky pro posilování tohoto étosu a jak moc je v nás dodnes zakořeněn. V současnosti žijeme v civilizaci, která funguje čtyřiadvacet hodin denně sedm dní v týdnu, ať už jde o pohyb informací, zboží, nebo infrastrukturu, a vyžaduje od nás čím dál větší časovou flexibilitu – přičemž spánek je v takhle nastaveném světě tou poslední tělesnou rezistencí.

Kdo v tom boji vyhrává?

Prohráváme všichni. Není to tak, že by si nikdo neuvědomoval neblahé důsledky zanedbávání spánku. Jsou korporace, které přemýšlejí o přátelštější spánkové politice, tolerují zdřímnutí na pracovišti, kupují třeba Metro Naps, relaxační křesílka, která umožňují rychlý odpočinek. Samozřejmě to ty korporace nedělají kvůli blahu zaměstnanců, ale aby z nich vymačkaly co nejvíce a aby se minimalizovaly ztráty, které s sebou nevyspalý zaměstnanec nese.

Vyvíjí se v tomhle kapitalismus? Kupříkladu sedmdesátá léta se na Západě berou jako spánkově mnohem vstřícnější éra.

Tehdy se opravdu začalo mluvit o tom, že dlouhodobý nedostatek spánku způsobuje kardiovaskulární poruchy, větší riziko infarktu a podobně. Bohužel brzy nastal návrat do starých kolejí, kdy se úspěch znovu spojil s minimem spánku. Časově se to shoduje s expanzí neoliberalismu – ostatně jeho představitelka Margaret Thatcherová byla jednou z těch, kdo razili, že spánek je pro lůzry; sama jím trávila jen tři až čtyři hodiny denně.

Margaret Thatcherová

Foto: Reuters

Spíme dnes nejméně v lidských dějinách?

Na to se nedá s jistotou odpovědět, chybí nám přesná data ze starších období. Nicméně víme, že průměrný Američan spal před padesáti lety o hodinu a půl více a před sto lety o tři a půl hodiny více. Historik Roger Ekirch zároveň upozorňuje, že model spánku, kdy se spí v jednom kuse od večera do rána, je poměrně nová záležitost, která přichází až s rozmachem moderní industriální společnosti. Dříve se podle něj spalo jinak: na etapy, se dvěma až třemi přestávkami. Mělo to souvislost mimo jiné se starostí o hospodářství a hospodářská zvířata. Ekirch předpokládá, že dohromady jsme toho naspali více než dnes: až deset hodin. Je ale potřeba říct, že na tomto nepanuje jednoznačná vědecká shoda.

Jak to se spánkem vypadá do budoucna?

Vše nasvědčuje tomu, že se bude jeho doba nadále zkracovat. Už dnes existují chemické látky bez zásadnějších vedlejších účinků, které dokážou subjektivní potřebu spánku ještě snížit. Jejich výzkum začal nepřekvapivě v armádě, přípravky typu modafinil se ale rychle etablovaly i na běžném trhu. Děje se to především v Americe, nicméně zrovna modafinil začal být svého času distribuován také v Česku – než ho před rokem Státní ústav pro kontrolu léčiv zakázal.

Naopak určitou naději ve mně vzbuzuje, jakým způsobem se dnes bavíme o automatizaci práce, zkracování pracovní doby, základním nepodmíněném příjmu a o tom, že v budoucnu nebudeme muset pracovat tolik, a tím pádem budeme mít i na spánek více času. To je však bohužel pořád spíše sen než realita.

Jaké jsou dnes nejčastější poruchy spánku?

Nejčastější je nespavost, která je z velké části civilizační poruchou. Souvisí s naším zrychlujícím se životním stylem, přičemž se dotýká čím dál většího množství lidí. Velký problém je i spánková apnoe, kdy člověk přestává ve spánku dýchat. William Dement, jeden z nejvýznamnějších spánkových vědců, píše dokonce o skrytém zabijákovi, o němž se skoro nemluví, ale jenž má na svědomí miliony životů. Méně časté jsou narkolepsie, náměsíčnost a další hypersomnické a parasomnické poruchy.

Problém spánkových poruch je obecně v tom, že místo abychom řešili jejich systémové příčiny a přehodnotili svůj přístup k práci a výkonnosti, snažíme se pouze vypořádat s následky. Což třeba farmaceutickému průmyslu zcela vyhovuje. Tržby z různých preparátů na podporu spánku se každým rokem zvyšují. A to zvratu našeho vztahu ke spánku úplně nenasvědčuje.

V souvislosti s budoucností spánku existují i různé vyloženě dystopické scénáře. A jeden už se takřka stal realitou. Mluví se o odstranění tmy, o tom, že by ve městech bylo světlo čtyřiadvacet hodin denně.

Rozmlžování hranice mezi dnem a nocí je další způsob, jak se můžou narušit cirkadiánní rytmy a s nimi i spánek. V devadesátých letech v Rusku navrhli zrcadlový satelit Znamja, který po vypuštění na oběžnou dráhu dokázal permanentně osvítit rozsáhlé sibiřské těžební oblasti. Teď projekt oživili v čínském městě Čcheng-tu, kde takto chtějí v blízké době nahradit systém nočního veřejného osvětlení. V momentě, kdy se začne stmívat, se systém zapne a místo tmy bude v noci stejné šero jako při západu slunce.

Pro mluví argument, že to povede ke snížení spotřeby elektrické energie. Naopak argumentem proti takové „kolonizaci noci“ je mimo jiné fakt, že spousta živočichů je na střídání dne a noci závislá. V Rusku se před těmi více než dvaceti lety podobná varování nebrala vážně, projekt ztroskotal jen na technologických obtížích. Můžeme pouze doufat, že se v čínském případě bude námitkám naslouchat pozorněji.

Existuje snaha udělat ze spánku něco jako lidské právo? Zajistit dostatek spánku jaksi seshora?

Dostatečná vyspalost je obecně vnímána výhradně jako věc individuální zodpovědnosti. V okamžiku, kdy přijdete do práce nevyspalý, je to jen vaše chyba. Jste nucen sám sebe kontrolovat: jít třeba zavčas spát, abyste mohl brzo vstávat, zajistit si dostatečný přísun kofeinu a podobně. O to složitější je regulaci svrchu ve společnosti prosadit. Nicméně u povolání, jako jsou řidiči kamionů, už nějakou máme; řidiči mají nařízeno pravidelně odpočívat. Je třeba si uvědomit, že příčinou autonehod a dalších tragédií s fatálními důsledky je velmi často právě nedostatek spánku.

Andrej Babiš se svou knihou O čem sním, když náhodou spím

Foto: Petr Horník, Právo

Ve vaší knize najdeme i větu, že spánek je jediný moment, kdy jsme si všichni rovni…

V dnešní atomizované společnosti je spánek opravdu jednou z posledních univerzálních zkušeností. Jonathan Coe má ve své knížce Dům spánku dialog, kde se mluví o zmíněné Margaret Thatcherové. Coeovy postavy se baví o tom, jak pro ni muselo být hrozné, že se jako velmi mocná žena každý den na pár hodin stávala stejně zranitelnou a bezmocnou jako ten poslední dělník. Spánek – to je ten socialismus, říká se v Domu spánku.

Hlavní problém pořád vidím v tom „protispánkovém“ narativu. Ten propagovala nejen právě Thatcherová, ale třeba i Edison, jehož vynález žárovky, umělého osvětlení, je pro dějiny spánku také zásadní, a v současnosti Trump nebo u nás Babiš. Vždyť je to postavené na hlavu, chlubit se, že si neumíme najít čas na něco tak esenciálního, jako je spánek. Že dobrovolně směřujeme k infarktu. Neměli bychom se chlubit spíš tím, jak skvěle jsme se vyspali?

yknivoNumanzeSaNyknalC

Reklama

Výběr článků